East European Artsemble: Luboš Šrámek – piano, Kornél Fekete-Kovács – trubka, Kristóf Bacsó – alt saxofon, Rosťa Fraš – tenor a alt saxofon, Matúš Jakabčic – kytara, Štefan Bartuš – kontrabas, Dušan Novakov – bicí. Hosté: Sisa Michalidesová – flétna, Juraj Bartoš – trubka, křídlovka, Milo Suchomel – soprán a tenor saxofon, Peter Adamov, Gábor Winand – zpěv, Eddy Portella – perkuse, Marián Ševčík – bicí. Nahráno: Vídeň, 2008. Vydáno 2009. TT: 66:03. 1 CD Hudobné centrum Bratislava HC 10021.
Dvaatřicetiletý slovenský pianista vystudoval v rakouském Grazu a ve vídeňském studiu také nahrál toto své druhé album (první, Correspondandance , vyšlo v Bratislavě roku 2005). V jeho East European Artsemble se na jednotlivých snímcích střídají Kornél Fekete-Kovács a Juraj Bartoš na trubku a křídlovku, Kristóf Bacsó , Rosťa Fraš a Milo Suchomel na saxofony, na kytaru hraje Matúš Jakabčič , na kontrabas Štefan Bartuš , na bicí střídavě Dušan Novakov a Marián Ševčík . Leader přizval i několik hostů, včetně zpěváků, a sepsal většinu skladeb.
Šrámkovo východisko označují nejspíše dva „bonusy“ Johna Coltrana a Jeroma Kerna: v triovém obsazení zní jako mimořádně vitální post-bopový pianista s vynikajícím drivem, technikou v perlivých pasážích, i svěží invencí, a závěrečné Yesterdays může představovat skutečné vyvrcholení tohoto záběru.
Ale těžiště alba tkví jinde. Šrámka fascinuje pěti až šestičlenný ansámbl s vedoucím hlasem trubky, jedním nebo dvěma saxofony a případně i kytarou, připomínající zvuk někdejšího big bandu. Hlasy jsou vedeny v jedné sadě (pro dělení na sekce tu není dostatek odlišných nástrojů a barev), frázují spolehlivě a společně, a ve výstavbě jednotlivých čísel jim připadá mimořádná úloha. Obecná tendence k posilování kompoziční složky se tu projevuje zvláště výrazně. Jednotlivá sóla – výrazná, ale nikoliv ovládající celé album – jsou neustále prokládána ansámblovými vložkami. Ty jsou obměňovány, modifikovány a občas i rozšiřovány tak, že to vytváří dojem celistvé plánované kompozice. V dnešním hledání mezi kompozičním výrazem a pokračováním jazzového vzrušení to naznačuje další cestu, kterou z našich jazzových nahrávek dosud neznáme – jakýsi miniaturní big band s půvabem bigbandového zvuku i frázování a s větším uplatněním kompozičního prvku.
Šrámkovo piano si v této směsici nachází přesně to správné místo; neaspiruje na vytvoření desky se sólistou v popředí, ale svou vitalitou a energií nás nenechává na pochybách, kdo je tu hybnou silou nejen po stránce kompoziční a koncepční, ale i vysloveně realizační.
Jako pokračování bigbandové tradice můžeme chápat i čtyři kompozice s účastí zpěváků. Nejpřesvědčivěji to působí v Šrámkových Abstructures , když vokál zajímavě barví instrumentální ansámbl. Pokusy o jakousi novou verzi klasické balady (Quiet Now nebo If ) mi v tomto kontextu nepřipadají tak zajímavé.
Ve srovnání s českou produkcí se mi Šrámkův snímek jeví jako zdařilý příspěvek do diskuse, kudy může vést další cesta dnešního jazzu. V každém případě je to zvuk s dostatečnou návazností na jazzovou tradici neustálého napětí a možností překvapení, ale také se zřetelnou stopou dnešního pronikání kompozičního úsilí.
Body: 4 z 6
