Kdyby o něm někdo chtěl napsat pohádku, mohla by začít třeba takhle: „Ve starém, rozmarně omšelém baráčku pod Břevnovem je v nejvyšší věži kouzelná komůrka… Ten útulně zařízený byteček překypuje knihami, barevnými obrázky na zdech a samozřejmě hudebními nosiči. A uprostřed sedí mezi klávesami a dechovými nástroji Marcel Bárta, muž, který je již nejméně dekádu považován za předního saxofonistu mladé generace českého jazzu.“
S elegantní cigaretou v ruce a pohárem chilského červeného mezi všechny své milované Borgese, Gombrowicze, Davise a Shortery ideálně zapadá. Ostatně ve svých šestatřiceti letech je Bárta pilnější než kdy předtím: vytrvale se věnuje skladbě a hraní ve slavnějším sextetu Vertigo, s violloncelistkou Dorotou Barovou provozuje komorní ansámbl DoMa a hraje také s novým triem Petra Zelenky. Především ale vloni opět přivedl k životu Muff, legendární pražskou partu jazzových muzikantů, která po deseti letech existence letos v květnu konečně vydala své debutové CD u vydavatelství Animal Music.
Muff byla tvoje první opravdová kapela? Byla moje první v Praze a díky ní jsem mohl poprvé hrát svoji hudbu. Nejprve v sestavě, kde jsme ještě s Emilem Valachem a Janem Jakubcem hrávali i převzaté věci, místy dokonce funky. Už tehdy s námi hrál kytarista Jirka Šimek. Po nějakém čase nás ale opustila rytmika a do kapely přišli bubeník Roman Vícha a basista Kuba Vejnar, později se k nám přidala ještě Beata Hlavenková a od oné doby už se datuje název Muff.
Je tohle období nějak zachycené? Máme dva nebo tři živé záznamy z klubu v Železné. Vydali jsme si je samizdatem i s obalem a rozdávali fanouškům. Na první desce s námi hraje ještě Beata na Fendera, na druhé už je místo ní dnešní člen sestavy Jakub Zitko. Moc často jsme nehráli, ale fungovali jsme a kapela se nerozpadala.
Těch rozpadů Muff zažil několik… Většinou z různých důvodů, především s koncem klubu v Železné, což byl takový náš domov. Já jsem se tehdy chtěl plně soustředit na Vertigo, takže Muff jsme uložili k ledu. Pak jsme se dali dohromady za dva roky, další asi rok jsme hráli a pak přišla další, tentokrát tříletá pauza… Prostě jsme každý byli jinde, i když jsme spolu hrávali v různých kapelách. Muff měl přitom svoje publikum, byli jsme skupina, na kterou se chodilo. Hodně posluchačů už je pryč, ale někteří se dnes vrací. No a během poslední přestávky vzniklo i NUO, když Kuba Zitko vzal gros rozpadlého Muff a přidal k němu víc dechů.
Muff ale vypadá jako kompaktní NUO. Nebáli jste se, že by se teď mohly překrývat? Ne. Pro Nuo napsal většinu skladeb Jakub Zitko, v Muffu píšu já, Jakub Zitko, Jirka Šimek, každý máme jiný rukopis a je to pestřejší. Jistěže hudba je podobně jako v NUO postavená na elektrických groovech se samply, někdy přineseme písničky už s jasnou představou, jindy jen skicu, u které hledáme tu správnou formu a zvuk až dodatečně. Oproti začátkům už je ale dneska Muff společná záležitost nás všech. Tehdy jsme víc jamovali a hráli z poloviny převzatý repertoár – Scofielda, Davise nebo Medeski, Martin & Wood…
Medeskiho do kapely ale přinesl až Jakub Zitko, ne? Jasně, a brzo potom začal taky pro Muff sám skládat. Tou dobou už byla většina skladeb našich a přebírali jsme minimum. Kuba kdysi hrával v kvartetu Peculiar, což byla muzika v groovech na modelu Johna Scofielda, dokonce pojmenovaná po písničce z jeho alba Groove Elation.
Kuba do kapely už tehdy přinesl samply? Hrál čistě na Hammondky, i když ty mají velké zvukové rozpětí. Samply jsou novinkou až stávajícího Muffu, který se obnovil vloni v lednu, a podle mě hodně změnily zvuk kapely. Jirka Šimek taky v minulých sestavách nepoužíval tolik efektů, dnešní doba nabízí spoustu takových hraček a kluci je s radostí používají.
Kytarista Jiří Šimek o sobě teď dává dost vědět… My se známe asi od pěti let z Toužimi, jsme dávní kamarádi a taky jsme spolu hudebně začínali. Jirka si ke mně chodil přetahovat muziku, protože měl spoustu vinylů a já měl zase věž. Vždycky si u mě něco nahrával a já mu na oplátku podsunul něco ze světa jazzu. Je to skvělý kytarista, který na sobě pracuje a jde neustále kupředu.
Na desku jste nasamplovali i dobový stranický referát o koncertu Plastic People… V něčem je to šílené. Je to vzpomínka na určitou dobu, i když ten projev je otřesný. Je to takový mrazivý vtip. Já jsem tuhle dobu samozřejmě nezažil, mně bylo v době revoluce patnáct, byl jsem na konzervatoři a hrál jsem klasiku.
Bigbít jsi neposlouchal? Ale jo! První tři roky poctivý student klasiky, jen klarinet a Mozart, Martinů, Weber, etudy, stupnice. Tenkrát mi bylo čtrnáct let a já vlastně vůbec nevěděl, co chci dělat, měl jsem spoustu jiných zájmů, ale dalo mi to obrovský základ, jsem za to moc vděčný hlavně svým rodičům, že mě maximálně podporovali a dávali mi svobodu. Pak v sedmnácti přišel saxofon, první kapely, objevil jsem Charlieho Parkera a Davise, otevřely se hranice a všechno nabralo jiný směr. Zásadní pro mě bylo setkání s trumpetistou Františkem Kučerou, u kterého se tenkrát dělaly velkolepé poslechové večírky, tam jsem poprvé slyšel tolik hudby. Franta je osobnost s velkým přesahem a neortodoxním pohledem na věc.
Proč na desce Muffu samplujete třeba Dies Irae? To je prostě Kubův záměr. Hraje si doma se samply, míchá do sebe různé, zdánlivě nesourodé světy a hledá interakci. V téhle konkrétní skladbě si půjčil kus Mozartova Requiem a nechal ho zahrát několikrát přes sebe. Docela zajímavě to harmonicky zapadá do zbytku skladby, jde o takovou konfrontaci dvou světů.
Na desce máte jedinou vyloženě jazzovou skladbu Tamaleju… to je finsky? Ne, to je takovým mým jazykem. Neměl jsem název, takže jsem začal přemýšlet, jestli motiv nezní jako nějaké slabiky. Hned jsem to měl! Jen si to zazpívej: tama-la-já-tadada… (zpívá ) A co se týče stylu hudby, nebo řekněme definice slova jazz, já už vlastně ani sám nevím, kdy to ještě jazz je a kdy už ne. Kde je hranice? Naše hudba je takový postmoderní mix, ve kterém se odráží vše, co se v hudbě i v nás samotných odehrálo a odehrává, mícháme styly, hledáme kontrasty, souvislosti, zajímá nás jejich interakce, snažíme se vše nějak poskládat dohromady, a vyjádřit se po svém… Pod slovem jazz si představuji hudbu, ve které je velký podíl improvizace, hudbu především současnou, která vyvěrá z osobní zkušenosti, společného hledání a interpretace vlastních skladeb. Dnes se pod slovem jazz ukrývají často kapely a interpreti, kteří se zasekli na hudbě čtyřicátých až šedesátých let, neustále omílají schémata, která už byla tolika mistry dotažena do absolutna – navíc je to hudba vyvěrající z jiného kontinentu, jiných souvislostí. Samozřejmě jde o velkou inspiraci, kterou je ale potřeba přetavit a snažit se vyjádřit po svém. Každý má ale svou cestu.
Muff má silnou vazbu na elektrického Davise. Jak to vzniklo? Trochu to předurčily nástroje, tedy kombinace Hammondek, kytary a bubeníka Romana Víchy, který hraje groovy s neuvěřitelným tahem na bránu a s Kubou Vejnarem tvoří úžasnou rytmiku. Davise jsme měli rádi všichni a zvukem vycházeli z jeho osmdesátých let. V pozdější fázi už spíš z období sedmdesátých let, ale Muff zněl vždy jako Muff, samozřejmě, že když jsme hráli pár převzatých Milesových skladeb, tak jsme jeho zvuku byli blíž…
Ty se k tomuhle období ještě vracíš? Občas jeho desky poslouchám. Davisova šedesátá léta jsou pro jazz vrchol v tom, jak si Davis s kvintetem otevřeli prostor, na tom dodnes stojí a padá celý moderní jazz, hlavně díky osobnosti Waynea Shortera. Kvinteto tenkrát hrálo převážně jeho skladby, které byly odrazovým můstkem pro jejich další společná dobrodružství. Hancock někde napsal, že měl nejraději momenty, kdy se všichni ztratili a najednou přicházely nové věci. Sedmdesátá léta znějí hodně mantricky, na rozdíl od kvinteta ze 60. let je jeho hudba daleko blíž minimalismu, tenkrát si psal Davis většinu repertoáru sám a nejvíce si stál právě za hudbou tohoto období. Je z něho silně cítit Afrika a to, jak se Davis snažil přiblížit lidem černé pleti, ale hudebně byl už tak daleko, že i ta zdánlivá jednoduchost má mnoho vrstev. Tímhle obdobím je inspirovaná moje skladba Miles na desce Muff. Nejvíc tam hraje Kuba na Hammondky a saxofon má jen téma. To má evokovat Davisovo tehdejší úsporné hraní na trumpetu, kdy trvalo někdy deset minut, než se ozval první tón trubky a pak jela zase dlouho mantricky kapela.
Takovou hudbu vymýšlíš u sebe doma? Většinou doma u kláves. Vzniká různými způsoby, někdy se písnička píše sama, je hotová za chvilku, pak už jí jen dát správný kabát s kapelou, což je v životě jazzové skladby často zásadní moment. Často hledám příběh, kde není text, ale jen tóny, jak ho vyjádřit?
Někdy je věc už víceméně hotová, proaranžovaná, jindy mám jen skicu, kterou se snažíme společně rozvíjet. Mám rád ten moment napětí, když se poprvé rozezní. Někdy dostane skladba úplně jiný směr, než jsem původně zamýšlel; hledám jistou kombinaci zvuků, nálady, formy, ale když máš kolem sebe lidi, kteří kompozici uchopí po svém, dostane vždy nový rozměr. Ale často jsou chvíle, kdy ze mě ne a ne něco vypadnout, mám různá období, někdy není tolik času a záleží i na tom, pro kterou kapelu je věc určena. Rád přebývám ve vícero světech. Muff, Vertigo, DoMa Ensemble, rád hraju jako sideman hudbu mých kamarádů, ale rád hraji i volnou muziku, tzv. free, kdy nápady přicházejí v daný moment. Jde vlastně o společnou kompozici, rozvíjení příběhu, a kolikrát se při tom dějí věci!
Vraťme se ještě ke skládání. Jak to dělá tvůj oblíbenec Wayne Shorter? Myslím si, že je to nesmírně otevřený člověk, který nemá klapky na očích. Nebál se a nebojí jít svou cestou, i když byl jako mladý pod vlivem Coltranea. Už tehdy měl ale svůj vlastní zvuk, zajímal se o dění mimo hudbu a vždycky se ho do muziky snažil dostat. U něj je zásadní příběh, jak věci na světě fungují, třeba vnímání protipólů a kontrastů, což je případ i jeho současného kvarteta. Shorter z šedesátých let je nádherný, ale hrál tehdy logicky ve stylu doby. Své schopnosti rozvinul právě u Davise a podle mě na něj dnešní Shorterovo kvarteto nejvíc navazuje. Jeho genialita tkví v otevřené duši, jeho hudba vytváří protipóly, světlo, tmu, lásku, nenávist, někdo klade otázky, jiný odpovídá, z hudby to vycítíte.
Jak jsi vnímal Shorterovy pražské koncerty? Pokaždé jinak, zapůsobil na mě zvlášť ten poslední. První půlhodinu jsem si říkal, že s něčím bojují, nejenom s akustikou. Je běžná věc, když hraješ volnou hudbu, že stojíš na pódiu, bedlivě posloucháš a musíš vycítit okamžik, kdy to sepne. Všichni vychází z nuly, hudba se postupně vytváří, ale nikdo nechce strhnout pozornost jen na sebe, jenom se hledá prostor a osahávají tóny a zvuky. Po půlhodině se něco stalo, příběh se pomalu začal rozvíjet, vynořovala se Shorterova témata, oťukávání a vzájemné dotazování se na cestu, které přináší největší dobrodružství.
Funguje to takhle i v Muffu? Stojíme více na energii, ale najdou se i volná místa. Člověk se zaposlouchá do zvuku kapely a kolikrát ho to k něčemu inspiruje.
Muff musí ale hlavně šlapat. Je na oťukávání čas? Je to jiná hudba, s groovy. Shorterovo kvarteto je v tomhle podnětné, ale taky nebezpečné, protože člověka může svádět k podobným pokusům a jakmile víš, že používáš metodu jiné kapely, začneš ji připomínat i zvukem.
Jsi výtvarník, rád taky fotíš. Máš ambice? Ani ne, dělám to pro sebe v takových intenzivních návalech, když zrovna nehraju a hledám protipól k muzice. Už jako malý jsem hodně maloval a někdy před pěti lety jsem se znova dostal – úplně naopak – k bílé tužce a černému papíru. Hodně mě to chytlo a začal jsem dělat koláže. Je to podobné jako skládání hudby: začneš z jednoho bodu a nevíš, kam půjdeš. Je úžasné se v malbě ztrácet, probudit se třeba za čtyři hodiny a zjistit, že jsi vytvořil několik obrazů, je to takové mizení do vnitřního světa.
Takže je tu podobnost s hudbou? Je to, jako když improvizuješ a před tebou se vynořují tóny, hledáš cestu a máš jen nejasnou představu cíle, ke kterému se chceš dostat.
Jak se ti líbí obal alba Muff od Aleše Najbrta? Líbí! Jsme všichni spokojeni. Hodně jsme jej konzultovali. Před nahrávacím studiem jsme objevili gril, který se pak použil na obalu. Úplnou záhadou totiž připomíná Muffa, tu naši oblíbenou zlobivou postavičku…
