Při sledování koncertního videa francouzského akordeonisty Marcela Loefflera mě napadlo slovní spojení „radost v prstech“. Hudebník s černými brýlemi na očích (od dětství nevidomý) sice naprosto přirozeně swinguje, ale jeho prsty zdánlivě nemačkají klávesy a knoflíky rytmicky, ale spíše je něžně hladí. Loeffler je uvědomělý Manuš (severofrancouzští Manušové jsou jednou z etnických skupin Romů – vedle vlastních Romů ve východní Evropě nebo Sintů na západě Evropy) a hlásí se k hudební tradici jazz manouche, jejímž průkopníkem byl kdysi Django Reinhardt. Novým albem Images Loeffler tento rámec přesahuje, aniž by se k němu točil zády.
Pro jazz manouche je typické nástrojové obsazení kytara, housle a kontrabas, případně akordeon a klarinet. Vás na novém albu Images doprovází klasické jazzové trio amerického střihu (piano, kontrabas, bicí) a mezi hostujícími muzikanty najdeme dokonce saxofonistu. Proč jste se rozhodl právě pro toto obsazení?
Toto trio jsem dal dohromady speciálně pro album Images. A saxofon, na který hraje vynikající muzikant Frank Wolf, se mi do tohoto konceptu výborně hodil. Není to tak, že by saxofon byl pro jazz manouche úplně neobvyklým, nebo dokonce zakázaným nástrojem. Vždyť i Django Reinhardt často hrál se saxofonisty, například s Colemanem Hawkinsem.
Obsahuje album Images spíše nové skladby, nebo jste většinu z nich hrál už dříve?
Jedná se z větší části o skladby, které jsem nahrál už na svá starší alba. Výjimkou je valčík Ovation, který jsem složil speciálně pro toto nové CD, a dále skladby mého syna Cédrica Loefflera, Gillese Coquarda a Jeana-Yvese Junga.
Když skládáte hudbu, začínáte od melodií, nebo od harmonií?
Začnu zpravidla harmonickou strukturou, poté přidám hlavní melodické téma. Podle něj pak případně harmonie přizpůsobím.
Na albu Images se o harmonickou složku dělíte s už zmíněným pianistou Jeanem-Yvesem Jungem, s nímž jste mimochodem spolupracoval už na svém starším CD Sessions. Jakým způsobem si rozdělujete práci?
Když připravuji nové album, a není to případ jen novinky Images, pracuji na aranžích nejprve sám doma za pomoci počítače a kláves. Jakmile mám základní představu hotovou, připravím pro každého hudebníka mp3 soubory, pošlu jim je, a oni se snaží aranže dále rozvíjet a vylepšit je. V další fázi si domluvíme termíny zkoušek a začneme jednotlivé skladby hrát dohromady. Na tyto zkoušky už jednotliví muzikanti přinášejí svoje nápady, po konzultaci s nimi někde něco přidám, jinde uberu. Jakmile takto „vyhodnotíme“ nápady všech hráčů, pracujeme společně na výsledné struktuře. Tak to děláme s každou skladbou. Nejde tedy o spolupráci mne jako akordeonisty s pianistou, ale na aranžích a harmonické struktuře skladby se podílí celá kapela.
Jak už jste zmínil, na CD Images najdeme i skladby vašeho syna Cédrica, se kterým pravidelně také vystupujete. Nedochází mezi vámi ke střetu generací? Shodnete se na hudbě, která se vám líbí, a na tom, jak chcete své skladby prezentovat?
Cédric napsal pro nové album dvě skladby: Tanjy je pojmenovaná podle jeho malého synka a Véche je v našem romském jazyce les. S Cédricem skutečně vystupujeme hodně často a většinou se na společném hudebním cítění shodneme. Můj záběr je mnohem širší, zatímco Cédric lpí více než já na naší manušské hudební tradici, na což jsem jako otec samozřejmě hrdý. Ale i on je velmi otevřený.
Jedinou převzatou skladbou na albu je v samém jeho závěru Píseň starých milenců (La chanson des vieux amants) od Jacquesa Brela. Co se vám na Brelovi a obecně na francouzském šansonu líbí? A hraje roli to, že v Brelových písních zní často akordeon, i když pouze jako doprovodný nástroj?
Na francouzských šansonech jsem vyrostl, je to moje dětství. Je to hudba, která je součástí mé země a mne samotného. Písně Jacquesa Brela jsou velmi složité na interpretaci, protože je zpíval s takovou silou a přesvědčivostí, že máte pocit, že každá z nich by mohla posloužit jako scénář dobrého filmu. Když jeho píseň hrajete, nemáte právo se zmýlit, nemůžete se dopustit sebemenší chyby v interpretaci. Akordeon k těm písním vždy patřil, neboť je to jediný hudební nástroj, který se hlasu Jacquesa Brela může jen trochu přiblížit. Můj přítel Marcel Azzola, vynikající akordeonista, mi mnohokrát vyprávěl o tom, jak s Brelem nahrávali ve studiu. A musím říct, že mě jeho vyprávění pokaždé znovu dojme.
Akordeon se možná může přiblížit lidskému hlasu. Ale je schopný vyprávět příběh, navíc příběh zfilmovatelný?
Ano, jsem přesvědčený, že i z tohoto pohledu se akordeon může projevu zpěváka nebo zpěvačky přiblížit. Dokáže totiž v sobě nést emoce i nostalgii.
Vystupujete se skupinou, která vás doprovází na albu Images, také na koncertech?
V současné době s kapelou, která pracovala na albu, ještě nekoncertuji. CD teprve nedávno vyšlo, ale mí agenti Paola a Tony připravují evropské turné pro příští rok. Jinak pokračuji v koncertování se svou druhou kapelou Around Gus, což je kvartet, se kterým jsem natočil stejnojmenné album, poctu akordeonistovi Gusu Viseurovi. Na kytary v ní se mnou hrají můj syn Cédric Loeffler a můj přítel Mandino Reinhardt.
Guse Viseura často zmiňujete jako svou velkou inspiraci. Co pro vás jeho hudba představuje?
Gus Viseur byl skutečně akordeonista, který mě svým způsobem hraní ovlivnil nejvíc. Když mi bylo deset let, koupil mi otec všechny jeho desky a od toho okamžiku jsem začal objevovat jeho skvělé swingové valčíky. Úplně jsem se do jeho hudby zamiloval. Dokonce bych řekl, že to byl můj učitel na dálku, samozřejmě spolu s Marcelem Azzolou, kterého dnes hrdě považuji za svého přítele. V téže době na scéně působili i další skvělí akordeonisté jako Tony Muréna, Joss Basselli, André Astier a další. Ty všechny jsem samozřejmě poslouchal, ale Gus Viseur a Marcel Azzola pro mne zůstávají nepřekonatelní. Právě oni dva dokázali rozplakat svůj nástroj podobně, jako jiní mistři dokážou rozplakat housle. A ještě dnes, když je poslouchám, dojímá mě to stejně jako kdysi.
Hlásíte se ke kulturní tradici francouzských Manušů. Zajímá vás i hudba středo- a východoevropských Romů? Oslovují vás například balkánské dechovky nebo romské melancholické balady?
Mí rodiče měli rádi romskou hudbu z Maďarska a Rumunska. Například houslisté jako Yoska Németh nebo Georges Boulanger vás svou hrou zasáhnou přímo u srdce. Já mám rád hudbu východní Evropy obecně. Na turné v Japonsku jsem například v roce 2006 vystupoval se skupinou Taraf de Haïdouks a to pro mne byla neuvěřitelně obohacující zkušenost.
Jaká je vůbec dnes ve Francii situace romského jazzu? Je to hudba stále živá? Rodí se noví autoři a interpreti?
Djangova hudba zůstane živá navždy. Django byl náš Bůh, a to pro všechny, nejen pro Manuše. V posledních deseti letech se objevila celá nová generace mladých hudebníků, kteří hrají opravdu velmi dobře. Na rozdíl od doby, kdy žil Django Reinhardt, dnes působí spousta dobrých mladých muzikantů, mnozí jsou velmi talentovaní, ale bohužel na scéně není pro všechny dost místa.
Má podle vás francouzská hudba sílu bránit se globalizaci a pronikání americké kultury?
Francouzská hudba má v sobě větší sílu než hudba americká. Třebaže jsem velkým fanouškem americké hudby, myslím si, že naše francouzská kultura je stále mnohem silnější. Každá naše píseň, ať už ji proslavila Edith Piaf, Léo Ferré, Jacques Brel nebo Georges Brassens, vypráví silný příběh.
Jaké jsou vaše zkušenosti s aktuální ekonomickou krizí v Evropě? Ubývá návštěvníků koncertů a zájemců o CD?
Krize, kterou dnes prožíváme, není nic nového a na zájmu publika se příliš nepodepsala. Dokonce bych řekl, že koncertní sály nikdy nebyly tak plné jako dnes. Naopak cédéčka se dnes už neprodávají v obchodech, ale je nejlepší si je prodávat přímo na koncertech.
A jak je to s možnostmi koncertovat? Nejsou dnes pořadatelé opatrnější?
Já sám si stěžovat nemohu, protože jsem dostatečně známý, ale obecně přece jen zaznamenávám úbytek koncertů. Když stát prožívá finanční krizi, první resorty, kterých se to dotkne, jsou vždy kultura a školství. Mně se nelíbí, že pořadatelé koncertů a festivalů zvou každý rok tytéž umělce, zatímco velké množství dobrých muzikantů by si přálo hrát, ale organizátoři je nepovažují za dostatečně známé, a tedy „výnosné“. Neplatí to samozřejmě obecně. Jsou pořadatelé, kteří organizují úžasné akce a podporují sice neznámé, ale velmi talentované mladé umělce. A právě tito lidé by si zasloužili finanční i morální podporu, což se bohužel většinou neděje. Naopak jim úřady často házejí klacky pod nohy.
Co je vám jako hudebníkovi bližší, koncerty, nebo práce ve studiu?
Raději hraju naživo před publikem, to má své kouzlo. Když natočíte skladbu ve studiu, musíte si ji potom pozorně poslechnout, zanalyzovat ji, dáváte pozor na každou notu, aby byla dokonalá. A když není, nahrává se podruhé, potřetí, podesáté! Příliš se bohužel zaměřujeme na dokonalost nahrávek, a výsledek pak kvůli tomu bývá chladný. To ale neznamená, že bych neměl rád obojí. Po mnohaletých zkušenostech s prací ve studiu jsem si totiž vypěstoval svou vlastní metodu. S muzikanty vše nazkoušíme předem, a když už to dobře umíme, jdeme do studia. Tam natočíme tři nebo čtyři skladby za sebou a teprve potom si je poslechneme. Tím se nám daří zachytit atmosféru živého hraní a výsledek je zajímavější.
Říkal jste, že CD se dnes prodávají hlavně na koncertech, a podobnou zkušenost má dnes mnoho muzikantů i u nás. Je pro vás album stále ještě důležitým formátem?
Album pro mne zůstává stále velmi důležité. Mám doma téměř 1000 desek a dodnes rád chodím do obchodů s hudebními nosiči. Mám radost, když přijdu domů, vybalím nový úlovek, posadím se na pohovku a pozorně poslouchám. Internet je samozřejmě užitečný a v dnešní době nezbytný nástroj. Mrzí mě ale, že mladí lidé dnes vůbec neznají cédéčka a desky. Když přijdete k nim domů, nenajdete tam ani CD, ani knihy. V počítačích mají uloženy tisíce mp3 souborů s hyperkomprimovaným zvukem a to jejich sluch deformuje, místo aby jej to formovalo.
Říkal jste, že připravujete turné se skupinou, která natáčela album Images. Jaké jsou vaše další plány pro letošní rok?
Vedle chystaného turné k albu Images budu dál koncertovat s kapelou Around Gus. A budu samozřejmě rád hostovat v dalších projektech, do kterých mě pozvou.
odkazy
