Marcus Miller
Free
Marcus Miller – baskytara, kytara, klávesy, sitár, basklarinet, Poogie Bell – bicí, David Sanborn – altsaxofon, Bobby Sparks – klávesy, Keith Anderson, Tom Scott – tenorsaxofon, Michael „Patches“ Stewart – trubka, Grégoire Maret – harmonika, Corinne Bailey Rae, Keb0 Mo0 – zpěv a další hosté. Vydáno: 2007. TT: 57:40. 1 CD 3 Deuces Records/Dreyfus Jazz, FDM 46050369102 SB 130 (distribuce 2HP Production).
Od zásadního baskytarového hrdiny osmé dekády, stále zaměstnaného producentstvím nebo prací pro filmový průmysl, asi dnes nikdo nečeká tak významná alba, jakým bylo druhdy jím produkované a hlavně víceméně vytvořené Tutu (1986). Zároveň u něho ale předpokládáme určitou konstantní kvalitu. Na předposledním titulu Silver Rain (2005) šlo ovšem jen o místa, celek unikal. Free je podstatně vyrovnanější kolekcí snímků, v nichž samozřejmě dominují příznačné figury a sólové pasáže jeho hlavního instrumentu, nicméně označit CD za produkt hlavně pro baskytaristy by bylo přinejmenším nespravedlivé.
Člověk si může představit, jak taková deska vzniká – s computerem úzce spřátelený Miller zaznamenává průběžně nápady a postupně je obaluje vrstvami dalších stop. Nejprve multiinstrumentalisticky sám, pak přijdou na řadu hráči jak jeho koncertní kapely (bubeník Poogie Bell, trumpetista Patches Stewart atd.), tak ze širšího okruhu osvědčených spolupracovníků (saxofonisté David Sanborn nebo Tom Scott). Potom přicházejí na řadu pomyslné nůžky (tedy myš), a téměř půl tuctu mužů, kteří dodají jednotlivým kusům závěrečný mixážní nátěr. Výsledkem je zemitá muzika, vyrůstající z nejlepší tradice R&B a funku – najdeme tu verzi Higher Ground Stevieho Wondera i What Is Hip? z dílny Tower Of Power. Ale muzikantská sofistikovanost má k současné produkci typu MTV dost daleko. Pokud bychom ji chtěli mermomocí někam zařadit, budeme mít problém. Nakonec dojdeme k tomu, že je to prostě – Marcus Miller.
Vše je tu jeho ražby. Osobitý zvuk nahrávek s předsunutou a nezaměnitelnou „zlou basou“, tanečními rytmy a rozjetými sólisty (třeba Sanborn ve What Is Hip? ). Určitou temnou hypnotičnost (Funk Joint ) vyvažuje křehkost, již řadě nahrávek dodává hráč na chromatickou foukací harmoniku Grégoire Maret, pozoruhodný kříženec mezi Wonderem (zřejmě na Millerovo přání) a Tootsem Thielemansem (ve standardu When I Fall In Love ), nebo hlas zpěvačky Corinne Bailey Rae v titulní písni. Působivý je song Milky Way , který zpívá bluesman-kytarista Keb0 Mo0. Nejen skrze zařazení slavné a často citované Jean Pierre slyšíme, jak duch Milese Davise Millerovou hudbou stále provlává.
Potřeby kombinovat jazz s inteligentním funkem a populární hudbou, stejně jako se vždy předvést coby virtuóso, jsou u Millera zřejmě neodbytné. Stejně jako se vymezovat vůči tomu, co dělá většina jeho souputníků rovněž prošlých davisovskou školou. Na tomto albu měl šťastnou ruku.
Body: 4 z 6
