Vystoupení tria amerického saxofonisty Marcuse Stricklanda (1979) s jeho bratrem-dvojčetem E. J. Stricklandem a kontrabasistou Benem Williamsem patřilo k vrcholům letošního ročníku festivalu Jazz Baltica. Rodák z Floridy, který strávil učednická léta po boku Nicholase Paytona, Christiana McBrida anebo Roye Haynese, představil repertoár z alba Idiosyncracies (Strick Music, 2010). Komorní seskupení překvapilo vizionářskou dravostí a zemitostí a leader udržoval napětí i na ploše rozlehlých standardů se zpěvnými tématy vypůjčenými od Bjørk, Stevieho Wondera nebo Jaca Pastoria.
S bubeníkem E. J. Stricklandem jste identickými dvojčaty – nakolik jste spřízněni i hudebně? E.J. byl vždy víc zaměřený na rytmickou složku a já jsem měl slabost pro melodii. Navzdory tomu jsme se vždy dokázali zajímavě doplňovat a vytvářet jakousi jednotu. Vzájemné vlivy ale nepopírám: množství mých nápadů se odvíjí od rytmických struktur, což je dáno tím, že se s bratrem hudebně dorozumíváme prakticky od narození. Nesmírně mi to pomáhá a ve chvíli, když začne nějaký bubeník hrát, mám velmi jasnou představu o struktuře celku, do kterého mám zapasovat melodii. Podobné je to s E.J.-em: ten dokáže vnímat melodie a reagovat na ně o poznání celistvěji než jiní bubeníci. To, že jsme dvojčata, nás myslím podstatně ovlivňuje.
Váš otec hrával na bicí nástroje ve Fort Lauderdale Symphony Orchestra. Jakým způsobem vás vedl k hudbě? S bratrem jsme dělali hluk neustále a rodiče nás museli poslouchat (smích). Seriózněji jsme spolu začali hrávat, když nám bylo jedenáct, hlavně ve dvojici, což nám v konečném důsledku oběma pomohlo. Duo saxofonu s bicími bez klavíru nebo basy je v mnohém specifické a k známým písním, které jsme hrávali, jsme si museli najít úplně jiný přístup. To z vás udělá vskutku nezávislého, všestranného hráče a když později zformujete kapelu, reagujete na spoluhráče úplně jinak. Jednoduše nespoléháte se na nikoho a zůstáváte sebou samým.
Takže když vaši spolužáci běhali na fotbale, vy jste s bratrem hráli jazz? Ne zcela (smích). Jazz nás nedokázal odtrhnout od amerického fotbalu, který jsme aktivně hráli až do střední školy. Ale jakmile jsme se dostali k nástrojům, všechno šlo stranou.
Proč jste se rozhodl pro saxofon? Bylo to spíš pudové a pocitové rozhodnutí. Na škole jsme dostali na výběr nástroj nebo zpěv a protože zpívat neumím, zavedli mě do třídy, kde byly vystavené různé nástroje – flétna, tuba, trubka, klarinet. Právě saxofon byl od těchto všech natolik odlišný, že se mi snadno zalíbil. Jeho zakřivení se mi zdálo směšné, nádherně se leskl, měl množství klapek – tento nástroj mi připadal jako úžasný vynález a na první poslech jsem si zamiloval i jeho zvláštní zvuk.
V krátké době jste se dokázal vyrovnat s dědictvím saxofonových mistrů a zároveň využívat současný slovník. Jak se vyvíjel váš styl? V době seznamování se saxofonem jsem ho začal vnímat skrze jeho osobnosti a též jako nástroj, jehož prostřednictvím dokážu oslovit lidi okolo sebe. Z počátku byla moje hra víceméně o ukazování toho, co dokážu a jak umím zapůsobit. Tím si přirozeně prochází všichni mladí hudebníci, i když se za to mnozí stydí. Později, když jsem dospíval, začala být moje hra více o mně, o mých vnitřních pocitech a přesvědčeních, ale též o lidech, kteří se kolem mě objevovali. Snažil jsem se je svou hudbou oslovit, hledal jsem, v čem by jim mohla pomoci, moje hraní i komponování se posunulo tímto směrem. Neustále vnímám jako obrovskou výzvu celistvost projevu a přinášení poselství. Jako jazzový hudebník musím mít neustále na zřeteli posluchače, kteří přišli na můj koncert. Je dobré, když se posluchač může zachytit něčeho, díky čemu na vaše vystoupení hned tak nezapomene. Když se postavím na pódium s ohňostrojem tónů, po chvíli to přestane každého bavit.
Po vašem koncertě na festivalu Jazz Baltica zůstávají v hlavě hlavně skvělá témata – Pastoriova Portrait of Tracy, She‘s Alive od Outcasta… Je úžasné, jakým způsobem dokážete proměnit tento materiál ve svůj obraz. Podívejte se na repertoár většiny jazzmanů, jemuž už několik desetiletí vládnou sice skvělá, ale stále ta stejná témata Cole Portera. Samozřejmě že na nich není nic špatného, ale ty písně byly novátorské v 20. letech minulého století. Nic proti Porterovi, ale mám pocit, že od roku 1920 se objevila spousta vynikajících písniček, tak proč po nich nesáhnout? Jsem přesvědčený, že stejně důležité jako ctít tradici je zůstat současný. Nemůžeme kráčet proti proudu času. Je nezbytné zůstat ve spojení s lidmi okolo nás a pro jazzové hudebníky je nesmírně potřebné hrát současná témata.
Podle vzoru Herbieho Hancocka, který albem The New Standard ukázal cestu? Herbie přesně pochopil, o co se jedná a skladby Nirvany nebo The Beatles správně označil za standardy současné doby. Nová témata vznikají každodenně okolo nás, tak proč je ignorovat? Svět je mnohem rozlehlejší a pestřejší než Cole Porter nebo Duke Ellington a dědictví, které tito velikáni zanechali.
Když jsem se před nedávnem bavil s vaším bratrem o bubenických vzorech, překvapivě nejmenoval jen jazzové pionýry, ale i hiphopera Questlova z kapely The Roots. Jaké osobnosti inspirují vás? Seznam by byl dlouhý, ale určitě by začínal Johnem Coltranem, který je vlastně důvodem, proč jsem zůstal věrný saxofonu. Coltrane mě úplně dostal způsobem, jakým předělal My Favourite Things. Tu melodii jsem znal z filmu, ale když jsem jednoho dne kdesi zaslechl, jak elegantně ten nápěv přepracoval, úplně mi to vyrazilo dech. Dalšími hrdiny mého života jsou Sonny Rollins, Brandford Marsalis, Kenny Garrett… Moje nazírání na hudbu v mnohém změnily osobnosti stojící spíš v pozadí, například hiphopoví producenti. Jedním z největších byl J Dilla, známý jako Jay Dee, který pro mě zůstává nejvynalézavějším producentem této hudby. I přes své krátké působení zásadním způsobem ovlivnil zvuk kapel jako A Tribe Called Quest, Busta Rhymes 
a mnohých dalších hiphopových formací. K nejzajímavějším patří v současnosti Flying Lotus, který je prasynovcem Alice a Johna Coltrana a bratrancem Raviho Coltrana. Ten ho angažoval třeba na svém posledním albu. Jsem přesvědčený, že pro každého hudebníka je nesmírně důležité poslouchat projevy širokého žánrového rozpětí, protože jen z hudby, jakou sám produkuješ, se nedokážeš nasytit. Vaše hudební strava musí být pestrá.
Mnohé skupiny jazzových hudebníků kromě mainstreamu a tradice nic jiného neuznávají… Mnozí jazzmani se v poslední době rádi ohánějí tradicí: „Je v souladu s tradicí, když hraji takto, můj přístup vychází přímo z tradice a podobně.“ Toto všechno je zoufalé kopírování a napodobování něčeho, co tu bylo kdysi. Právě tento postoj není v souladu s myšlením lidí, jimiž se tak ohánějí: Lester Young, Charlie Parker, Dizzy nebo Miles poslouchali množství různorodé, často hlavně současné muziky, vycházeli z ní a ona se promítala do jejich vlastního projevu. A nemluvím jenom o hudbě, protože tito lidé se nechali ovlivňovat i dalšími uměleckými formami. To byl jeden z důvodů, proč je dodnes pokládáme za geniální. Snahou Lestera Younga bylo znít jako nikdo před ním, což se mu nakonec podařilo. Natočil saxofon do strany jakoby to byla flétna (smích ) a dostal z něho mnohem hladší tón, jakým v té době nedisponoval nikdo z jeho současníků. Pokud chceme zachovávat tradici, nesmíme mít klapky na očích.
V čem spočívá vaše myšlenka saxofonového tria bez harmonického nástroje představená na posledním albu Idiosyncracies? Vždy jsem měl představu skutečně interaktivní kapely – přemýšlel jsem nad tím ještě během fungování mého předešlého projektu Twi-Life, avšak při šesti lidech bylo vzájemné působení mezi námi přirozeně omezené. Proto jsem se rozhodl pro zásadní změny: osekal jsem kapelu do nejmenší možné podoby a rozhodl se hrát převzatý materiál. Víte, na svá předešlá čtyři alba jsem si takřka všechno napsal sám a bylo to obrovské množství hudby. Teď chci hrát skladby jiných a na jejich základě budovat svůj vlastní zvuk. Je to pro mě obrovská výzva, protože pokud hrajete svoji skladbu, budete znít pořád jako vy, protože jste ji napsali pro sebe. Když ale reinterpretujete něco, co jako předloha zůstává jistým způsobem zapsáno v lidské paměti, je na vás, abyste přišli s něčím osobitým. Vnímám to jako udržování integrity mezi minulostí a přítomností. Skladby z našeho alba mají v originálních verzích obrovské produkce dechových nebo smyčcových sekcí, množství samplů. Výzvou pro mě zůstává celý tento „balast“ vyčistit a ponechat jen nezbytné jádro.
Spolu s bratrem vydáváte svoje desky na vlastní značce Strick Muzik. Je tato koncepce bez závislosti na ústupcích velkým vydavatelům nevyhnutelná? Po letech zjišťuji, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Události, které se odehrály v nahrávacím průmyslu v posledním desetiletí, byly skutečně nepředvídatelné. Samozřejmě, vydavatelství znamenalo jistou investici spojenou s rizikem, pokud ale nečekáte obrovský profit, dokážete to ustát. Největší výhodou je možnost vydávat hudbu podle vlastního uvážení. Vždy jsem okolo sebe pozoroval mladé umělce s jasnou vizí a zvukem, o které vydavatelství neměla zájem, protože se jim nezdálo, že by jim tito hudebníci mohli přinášet zisk. Předností vlastního vydavatelství je poskytnutí této možnosti. Umělci dnes mohou využívat nepřeberné prostředky a vydavatelství jako taková dnes vlastně ani nepotřebujeme. Jediným, čím nás ještě víceméně drží v hrsti, je distribuce, která umožňuje dostat váš produkt ve stejném čase na rozličná místa po celém světě. I v tomto se ale trh mění – přestává být podstatné, že posluchač vaše album najde v obchodech po celé zemi a začíná převládat model, že ho najde kdekoliv a kdykoliv online. Žijeme v informační době, naše obecenstvo vyhledává novinky intenzivněji než kdykoliv předtím a my umělci musíme s těmito možnostmi jednoduše držet krok a zužitkovat je ve svůj prospěch.
