Od doby, kdy jsme v Harmonii č. 5/2013 probírali jeho albový debut Leland Dream, ušel skladatel a pianista Marek Novotný pořádný kus cesty. Řečeno prozaicky, na koncertech spolupracoval například s Jihočeskou filharmonií a na novém albu Fresco pro změnu spojil jazzové combo se smyčcovým Epoque Quartetem. Popsáno poeticky, snaží se svými skladbami vytvořit „éterické esperanto výšek a barev.“ Jeho hudební jazyk je posluchačsky naprosto srozumitelný a ani postupy klasicizující a jazzové mezi sebou nepotřebují tlumočníka.
Proč jste zvolil pro druhé album právě spolupráci se smyčcovým kvartetem? Vždycky jsem tíhnul ke spojování prvků vážné a jazzové hudby. Sám se nepovažuji za hluboce poučeného jazzmana, nicméně nahrál jsem se jazzu jako pianista dost. Ve Spojených státech jsem vystudoval jazzovou skladbu. Vedle toho jsem ale také studoval hudbu vážnou. Tato kombinace mě přímo nutí k tomu, abych tvořil a skládal tak, jak skládám. V minulosti jsem napsal několik skladeb pro symfonický orchestr a jazzový kvintet a odtud je už jen kousek ke spolupráci se smyčcovým kvartetem. Samozřejmě, přiznávám, že kdyby mi někdo dal prostředky, tak bych ty kousky, co jsem léta psal pro symfoňák, moc rád nahrál. Jenže zázraků se v jedenadvacátém století děje o trochu méně než na počátku naší křesťanské civilizace, a tak jsem se musel uskromnit a zvolil jsem komornější přístup. Nicméně pracovat s tak úžasným kvartetem, jako je Epoque Quartet, je neopakovatelná zkušenost a nabízí možnosti, které symfonický orchestr neposkytuje. Především neskutečnou virtuozitu. Pánové Epočtí dokážou zahrát tak neuvěřitelné věci, že si stěží umím představit, že by něco takového bylo reálné pro jakýkoliv symfonický orchestr na světě. Bez přehánění!
Zdá se jasné, proč jste oslovil zrovna Epoque Quartet. Oni jsou opravdu úžasní i v „přesazích“ do různých žánrů. Předcházely spolupráci osobní vazby, nebo poslech jejich konkrétní nahrávky? Znáte se déle? Poprvé jsem na Epoque Quartet narazil, když se ke mně dostala parádní deska Martina Brunnera. V té době už jsem myslel na to, že bych album se smyčcovým kvartetem nahrál, ale sígr Martin (smích) mě předběhl se svými báječnými a neuvěřitelně náročnými skladbami, které myslím byly pro Epoque ještě větší výzvou než skladby moje. Martin mě předběhl, ale taky nakopl a od té doby jsem se pomalu posouval směrem k realizaci tohoto projektu. K samotnému seznámení mi pomohl můj kamarád a spoluhráč Ondřej Štajnochr, který nás v zásadě propojil. Pak následovaly telefony, výměna hudebních ukázek, oťukávačky a nakonec spolupráce, kterou si já osobně velmi pochvaluji.
Melodické nápady zachycené na albu vznikaly relativně dlouhou dobu, u Lydian Summer jste dokonce zmínil „rodný list“ z roku 2004. Jiné kompozice jsou z doby nedávné. Jak – a z jakého „množství“ skladeb – jste vlastně desku sestavoval? A jak máte ještě naditý pomyslný šuplík nepublikovaných kompozic? Některé skladby jsou opravdu velmi staré a šuplík, ze kterého jsem vybíral, byl opravdu neuvěřitelně napěchovaný. Já zas tak často desky nevydávám. Moje první ryze autorská deska vyšla v roce 2013. A už tehdy se všechny skladby, co jsem měl v té době k dispozici, zdaleka nevešly na jednu placku. Tehdy jsem vybíral možná z dvaceti až třiceti skladeb a na albu byl osazen záhon v počtu deseti květin. Od té doby jsem složil snad desítky dalších nových skladeb či náčrtů a témat, a tak bylo vlastně trochu mučení vybírat z tábora svých dětí ty nejkrásnější a nejchytřejší. Těch plačících, co se na ně nedostalo, bylo tolik, že by to vystačilo na další dvě desky.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 7/2019 (koupit)
