Moc se o něm neví, v Česku se ukázal naposledy před třemi roky. Přitom Marek Patrman (1971) patřil v 90. letech k elitě českého jazzu, hrál například s Robertem Balzarem, Romanem Pokorným, Karlem Růžičkou Jr. či v TUTU Borise Urbánka. Bubeník původem z Opavy vystudoval klasické bicí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě (jeho spolužákem byl tehdy Jiří Slavíček) a nikdy nechtěl natrvalo zakotvit v Praze, Morava ho neustále táhla zpět. Po souhře okolností se v roce 1999 odstěhoval do Belgie, kde působí dodnes.
Začátky pro něj byly krušné („Utratil jsem veškeré úspory a žil téměř o chlebu a vodě.“), ale dnes je na belgické scéně vyhledávaným a uznávaným sidemanem s obdivuhodným rozsahem (straightahead jazz, free-jazz, funk, ale i punk-rock). Hudebně je Belgie rozštěpená, což je dáno hlavně velkou odlišností valonského a vlámského regionu, nicméně Patrman si na ní cení především neuvěřitelné otevřenosti k novým přístupům („Jako všude tam, kde se setkává germánská kultura s románskou.“). Momentálně připravuje první sólovou desku s italskými spoluhráči, kterou by rád věnoval svým rodičům a o návratu do Česka neuvažuje („Momentálně čerpám inspiraci v Bruselu.“). Ve volném čase maluje a hraje na křídlovku.
Z Česka jste odešel v roce 1999. Co vás k tomu vedlo? V Ostravě mi koncem února 99 končila smlouva na byt, takže jsem se musel rozhodnout, kam se přestěhuji. Robert Balzar mě pochopitelně lákal do Prahy, ale nechtělo se mi, protože mě pořád táhla Morava, Praha mi osobně nevyhovovala. Taky v tom hrály roli další věci, Balzarovo trio mělo méně koncertů než dřív, Karel Růžička Jr. odjel do Států, David Dorůžka taky zmizel, což mě trochu nakoplo. Pak mě americký saxofonista Shawn Loescher pozval na turné po Belgii, kde jsem získal kontakty, na kterých stavím dodnes. Tehdy jsem taky dostal svoje první stálé angažmá v jazzové kavárně v Antverpách. V téhle kavárně hrál v 60. letech i Max Roach a pro mě funguje dodnes jako jakási laboratoř, kam si zvu každou středu zajímavé muzikanty. První rok byl ale těžký – utratil jsem veškeré úspory a žil takřka o chlebu a vodě. Vydělával jsem asi 300 euro měsíčně, ale z toho jsem 250 dal za nájem (smích).
Brali vás v Belgii ostatní muzikanti hned jako rovnocenného partnera, nebo jste jim musel nejprve něco dokazovat? Brali mě sice jako rovnocenného partnera, ale dokazovat musím dodnes (smích). Ale je pravda, že o svých schopnostech musím přesvědčovat hlavně sám sebe; doposud jako bubeník nemám desku pod vlastním jménem, ale snad se to brzy změní, materiál jsem pro ni nedávno nahrál. Hudebně jsem ostatním moc dokazovat nemusel, ale je jasné, že jako cizinec jsem byl ze začátku trochu podezřelý. Lidi jako Erik Vermeulen, nebo Ben Sluijs mě přijali okamžitě, ale ostatní hudebníci byli zpočátku dost opatrní. Změnilo se to asi po roce, kdy mi začalo volat více hráčů. Ze začátku jsem počítal každé euro, což už bych nechtěl znovu zažít.
Jak byste obecně popsal specifika belgické jazzové scény? Špičku ledovce představuje třeba Toots Thielemans, na jehož koncerty chodí tisíce lidí a hraje po celém světě. Střední pásmo tvoří kapely, které koncertují v Belgii po různých kulturních centrech a vyjíždějí do Holandska a Francie. Mnoho skupin hraje po klubech, je tu i nějaký jazzový underground. Mám pocit, že dnes se pohybuji na všech těchto úrovních a jejich různorodost mě neustále fascinuje. Ve srovnání s českým prostředím je Belgie hudebně daleko otevřenější, přicházejí sem vlivy z celého světa, belgický jazz je vlastně stejně kosmopolitní jako sám Brusel. Určitá nevýhoda je v tom, že země je malá a belgické kluby za rok bez problému objedete všechny. Jejich organizátoři pak logicky další rok chtějí slyšet něco úplně jiného.
Takže organizátoři vás nutí neustále ke změně? Ano, taková situace vás nutí neustále skládat a pracovat na novém repertoáru. Na druhé straně někdy jdou změny příliš rychle a neumožní vám pečlivěji vybrousit koncept, na kterém jste pracovali před rokem. Naštěstí mám asi tři základní formace, ve kterých se můžu pořád zdokonalovat.
Mezi vaše základní projekty patří Erik Vermeulen Trio, Ben Sluijs Quartet a Quintet či Free Desmyter Quartet. Můžeme mezi nimi najít nějakou spojnici? Hlavním spojením je improvizace a touha po změně. Už několik let se snažím vyhýbat příliš přearanžované hudbě. Pokud někdo napíše sice vlastní skladbu, ale je podobná standardům svým střídáním témat a sól, blokuje to svobodu myšlení všech zúčastněných. Tímto způsobem nerad uvažuji, a pokud je to možné, s některými kapelami improvizujeme koncert od začátku do konce. Musíte mít pochopitelně vnímavé spoluhráče, v čemž mi hodně pomohl třeba klavírista Erik Vermeulen. Obecně platí, že čím větší hudební slovník a přehled máte, tím jste otevřenější. Když to řeknu konkrétněji: nesmírně mě obohacuje vážná hudba 20. století, ale zároveň mám kapelu se zpěvačkou, kde hrajeme v podstatě improvizovaný punk-rock.
Například v Polsku fungují docela autonomní jazzové komunity soustředěné kolem jednotlivých měst a konzervatoří. Funguje to v Belgii podobně, nebo je důležitější příslušnost k dané jazykové oblasti, tedy vlámské či valonské? Důležitější je rozhodně jazykové rozdělení. Jsou tu tři oficiální jazyky, což hudební scénu neuvěřitelně štěpí: najdete zde skutečně málo seskupení, kde hrají pohromadě Vlámové i Valoni. Jejich mentalita je dost odlišná, a navíc se sdružují v jiných organizacích; v Gentu sídlí Jazz Lab, který podporuje vlámské kapely, Valoňané se sdružují v bruselské instituci Jazz in Belgium. I když se tomu všichni smějeme, pořád to tak funguje.
Mají vlámská a valonská oblast tedy také rozdílnou kulturní politiku? Jak se to projevuje třeba v podpoře jazzu? Ano, protože regionální vlády podporují kulturu různou měrou. Obecně platí, že Vlámsko je bohatší region než Valonsko. No a federální vláda aktuálně seškrtala dotace na menšinovou kulturu v celé Belgii, proti čemuž hodně lidí protestuje. Nebýt národnostně smíšeného Bruselu uprostřed země, Belgie už by se dávno rozdělila. Sám jsem trochu černá ovce, protože hraji jak s Vlámy, tak s Valony.
Jaká je zde role jazzového školství? Dá se v Belgii jazz studovat na univerzitě? Jazz se dá studovat na mnoha místech, vždyť jazzové školství má v Belgii velkou tradici. Už v 60. letech tady působilo mnoho Američanů, částečně i kvůli zdejšímu volnějšímu přístupu k drogám. Najdete tu několik konzervatoří s jazzovým oddělením, sám učím třeba na soukromé škole, která je součástí evropského řetězce Jazz Studio. Řekl bych, že úroveň školství je vysoká a na všech úrovních se setkáte s jazzem nebo improvizovanou hudbou, což platí i o univerzitách.
Poměrně dost desek jste nahrál u labelu W.E.R.F. Jak jste spokojen s jejich podmínkami? Dají se srovnat se situací třeba u francouzských, nebo českých labelů? Podle mě belgické labely poskytují slušné podmínky – tedy adekvátní danému žánru v dnešní situaci. Nahrávací společnost vám zaplatí velmi slušně hodiny strávené ve studiu, ale pochopitelně nedostanete procenta ze zisku. Pamatuji si, že v Česku jsme před deseti lety dostávali jenom procenta ze zisku, což bylo 1,5 až 2 procenta, nicméně při třítisícovém nákladu to opravdu moc nebylo. Pokud nejste autor skladeb, procenta ze zisku v Belgii nezískáte. Náklady jazzových desek se pohybují kolem tří tisíc, maximálně pěti, z toho se několik stovek prodává v Japonsku.
Ve Francii funguje něco jako hudební odbory, které vyplácejí hudebníkům ze speciálního fondu honorář v obdobích, pokud zrovna nehrají. Existuje něco podobného v Belgii? Existuje, ale získat tuto „podporu“ není jednoduché, natož pro cizince jako já. Pokud odehrajete alespoň 60 zaznamenaných koncertů ročně, máte příští rok nárok na nějakou podporu. Francouzský systém je určitě jednodušší. Samotný koncept je podle mě geniální, jen je problematické určit kritéria přerozdělování těch peněz. Ať chceme nebo ne, jazz je menšinový žánr a bez podobných dotací se neobejde.
Může být takový systém zároveň motivující? Občas ano, ale zároveň může být svazující. Znám několik kapel, které dotace dostaly, ale taky pak musely přistoupit na podmínky, o kterých by jinak nikdy neuvažovaly – třeba mezi sebe přijmout pět muzikantů z Ghany a vytvořit z jazzové kapely „world music“. V takovém případě jde jejich původní tvorba pochopitelně stranou.
Když odhlédneme od vašich projektů, jaké jsou podle vás nejzajímavější jazzové skupiny v Belgii? Určitě bych doporučil Octurn, z menších skupin Mâäk‘s Spirit, nebo Aka Moon. Příznačné ale je, že v Belgii paralelně funguje plno cizinců, je těžké mluvit o „belgickém jazzu“.
Myslím, že loni v červnu jste hrál v Paříži v triu Davida Dorůžky, kde jste se setkal po delší době s českým spoluhráčem. Jak k tomu došlo? Hráli jsem spolu, když mu bylo asi sedmnáct, ještě předtím než odjel do Bostonu. Loni mě pozval do Paříže na dva menší koncerty s Yoni Zelnikem, ale mám pocit, že hudebně jsme si už nerozuměli. Je to asi normální, jen je škoda, že pokud směřujete jedním směrem, je časem čím dál těžší dělat kompromisy. Musím se přiznat, že ještě v Česku jsem býval takový „jazzový fašista“, ortodoxně jsem odmítal baskytaru apod., ale Belgie mě donutila k mnohem větší otevřenosti: zjistil jsem, že spojením všech působících vlivů mnohdy vytvoříte něco zcela nového.
Mluvil jste o první sólové desce, můžete trochu popsat, jak bude vypadat? Po pravdě řečeno, nerad hudbu popisuji slovy, je to jako kdybyste chtěl zazpívat knížku (smích). Nicméně pokud na tom trváte, obecně se v mé hudbě odráží moravská tradice, Charles Mingus, John Coltrane, Ornette Coleman, Miles Davis a vážná hudba 20. století. Nahráli jsme ji snad během hodiny velmi spontánní session s mojí „italskou“ kapelou, kterou tvoří saxofonista Riccardo Luppi, basista Manolo Cabras a klavírista Giovanni di Domenico. Moji rodiče možná trochu trpí tím, že mě už mnoho let neviděli živě hrát, takže bych jim nahrávku rád věnoval.
Je tedy pravda, že jste v zahraničí našel k moravské hudbě nový vztah? Ano, hlavně v posledních letech v Belgii. Nejkrásnější zážitky mám z dětství, kdy na oslavě nějakých narozenin moje tři tety vyskočily na stůl, vykasaly sukně a začaly zpívat moravské lidovky (smích). Když jsem se jednou v Belgii přistihl, jak si nevědomky prozpěvuji moravské písničky, rozplakal jsem se… a nechal si hned poslat z domova moravské zpěvníky. Až tady jsem si opravdu uvědomil, odkud pocházím. A převést kořeny do vlastní hudby je to nejlepší, co můžete udělat.
