Norská zpěvačka Mari Boine pochází z donedávna utlačovaného národa Sámiů, sídlícího na severu Evropy už pět tisíc let před Kristem. Především díky ní si lidé její zemi – rozkládající se v nejdrsnějších částech Švédska, Norska, Finska a ruského poloostrova Kola – postupně zvykli nazývat Samiland, místo dosavadního Laponska (tedy hanlivě Hadrákov).
Mari Boine už od 80. let představuje nejvýraznější reprezentantku současné sámijské hudby a kultury. A také nesmiřitelnou kritičku. Kdysi se neostýchala vyzvat norského ministerského předsedu, aby se Sámiům omluvil za bezpráví na ně v minulosti spáchané, nebo odmítnout poctu ztělesnit na slavnostním zahájení olympiády v norském Lillehammeru nejvyšší sámijskou bohyni Maddarakhu. „Nehodlám vám dělat jakoukoliv etnostafáž. Nejsem pouhou ozdobou politiků,“ vzkázala tehdy vládě. Její profil si můžete nalistovat v loňském dubnovém čísle Harmonie.
Jak vnímáte, že vás skrze hudbu považují za mluvčí Sámiů? Podobně jako například Alana Stivella v Bretani. No, skutečně mám asi v zahraničí největší obecenstvo. Hudba je skvělý způsob komunikace, ideální k představení kultury a k proniknutí k lidem samotným. Hudební jazyk je mezinárodní.
V Česku dochází k pomalému vývoji, co se týče napravování křivd minulosti. Jak to v tomto ohledu vypadá v Norsku? Za posledních patnáct, dvacet let tu nějaký malý posun nastal. Něco z toho může být způsobeno také mou činností. Ale jsou i další, filmoví režiséři, malíři, spisovatelé.
Sámiové mají vlastní parlament, vlajku, hymnu. Takže nyní je to lepší než dříve? Důležité je, že samotní lidé jsou mnohem více hrdí na svůj původ. A že jich přibývá. V minulosti ho skrývali, styděli se za něj, nemluvili o tom, že jsou Sámiové. Pokoušeli se být Finy, Nory nebo Švédy.
Ale to je i vaše zkušenost. Odmalička vám tloukli do hlavy, že jste Norka a vy jste se za sámijský původ a jazyk prý styděla. Rodiče pocházejí z národa Sámiů, uměla jsem jazyk a v sámijském prostředí vyrostla, ale chtěla jsem z něho za každou cenu pryč. Zapomenout na všechno, být obyčejnou Norkou. A najednou mně došlo, jak nás kolonizovali a učili nenávidět svůj původ a vlastní tisíciletou historii.
To uvědomění přišlo na základě čeho? Nejednalo se o jeden konkrétní zážitek. Poprvé jsem si spoustu věcí uvědomila při studiích, když jsem slyšela o historii mého národa. Měla jsem totiž výborné profesory. Jednalo se o radikální Sámijce, vyprávějící nám o jedinečné sámijské kultuře, vyvražďování a útlaku, kterého se na nás okolní státy dopustily. Tehdy chtěla norská vláda vybudovat přehradu na řece Alta, vyvolalo to hodně zla, protestovali Sámiové, Norové i ochránci životního prostředí. Zajímala se o to domácí i zahraniční média a celá protestní akce měla širokou publicitu vztahovanou na Sámijce. Sledovala jsem televizi, poslouchala rádio a zaslechla rozhovor s jedním sámijským skladatelem, což mě dost ovlivnilo. Otextovala jsem Lennonovu píseň Working Class Hero . Vypsala se z příkoří, kterého se nám dostávalo ve výuce norskými učiteli.
Je pro nás těžké porozumět, že severské země, které se nám v minulosti jevily jako zastánci lidských práv, měly problémy i samy se sebou. Však to byl šok i pro samotné Nory, když se lidé jako já ozvali, začali hovořit o minulosti a kritizovat, co se dříve událo. Opravdu je to šokovalo, protože měli o sobě odlišné mínění: My děláme vše správně, všude sledujeme dodržování lidských práv. A najednou poslouchali, co se v minulosti v Norsku stalo za bezpráví. Ukazuje to rozdíl mezi tím, co říkáme a co skutečně děláme. Jaká je vlastně skutečná politická praxe.
Je pravda, že sámijským šamanům sekali hlavy a zamrzlé v kusech ledu je posílali do Stockholmu? (Smích). Režisér Nils Gaup před patnácti lety natočil film o Sámijcích Pathfinder, nominovaný 
tehdy na Oscara, i když nevyhrál. Teď dokončil nový snímek Kautokeino 1852, pro který jsem složila hudbu. Je to o jediné velké vzpouře Sámiů v roce 1852 ve stejnojmenném městě. Protestovali proti křesťanským kněžím a misionářům, proti tomu, co kázali a ve skutečnosti dělali. Bylo v tom hodně zuřivosti a vzteku a na konci zabili policistu a prodavače alkoholu. Vzpouru norská vláda potlačila a dva vůdce popravila. Jejich hlavy pak byly skutečně zaslány – nevím kam, buď do Osla nebo do Kodaně – na prozkoumání. Po sto padesáti letech byly vráceny do Kautokeina a slavnostně pochovány. Takže asi takhle. O ledu jsem nic neslyšela.
Ti lidé byli tedy bojovníci, političtí lídři, ne šamani. Ano, to je velmi zajímavá věc. Původně měli Sámiové své šamanské náboženství. To však bylo později přísně zakázané a přišlo nové náboženství – laestadiánství – ale v některých částech země žilo málo kněží, takže lidé si museli vybrat mezi sebou. Věděli, že staré způsoby jsou zakázané, přesto šli vlastní cestou. A ti lidé, kteří se pak zúčastnili té vzpoury, byli velmi věřící a zbožní. Viděli, jak ruku v ruce s novými kněžími jdou prodavači alkoholu a jak to společnosti škodí. A to byl vlastně důvod toho povstání. Ale zkráceně se to těžko vypravuje, jděte na film.
A pokud nyní vidíte pozitivní posun v sámijské otázce, neodmítla byste nyní svou účast na zahajovacím ceremoniálu olympiády jako kdysi? Ne, nehrála bych tam. Ale zpívala jsem už na královské svatbě.
Nám se zdálo, že se to u vás neustále zlepšuje a jednoho dne dojde k usmíření. A v tu chvíli lze přece ukázat sámijskou kulturu jako součást vládní politiky. Jistě, přesto tu olympiádu přenechám jiným (smích). Ale reprezentace Norska při jiných příležitostech se nevzdávám. Koneckonců může jít i o jiné lidi. Máme možnost svobodného vyjádření, máme vlastní sámijský parlament.
Vaši umírněnost reflektuje také poslední album Idjagiedas. Už se nezdáte být tak agresivní a neústupná. Zdá se mi jemné a krásné. Nemůžete být přece stále rozhněvaný. Má první alba určitě ano, ovšem teď je pro mne především důležité ukázat, co je uvnitř naší kultury. Chci vyprávět příběhy a neřadit se mezi rozhněvané umělce. I když pořád existují věci, za které stojí za to bojovat. Například v otázce přírodních zdrojů a jak jsou používány. Je to věc diskuse, ale viditelné změny existují, stejně tak způsoby jejich prosazování. Například už je naprosto legální hovořit o právech Sámiů v Norsku.
Na Idjagiedas jste si zahrála s muzikanty z různých žánrů a nechala zaznít nástroje patřící k transovní starodávné africké hudbě – mbiru, loutnu guimbri a koru. To byl záměr? Ano, hledala jsem nástroje a muzikanty schopné pomoci mi vyjádřit můj hlavní záměr. A ten je vždy spojen s transem a spiritualitou. A šamany.
A ojedinělým sámijským způsobem zpěvu joikem. Ano.
Západoafrická kora je používána grioty. U ní se jedná spíš o spiritualismus než o trans. Použila jste ji spíš pro vyvážení celkového vyznění alba? No, tak jsem nepřemýšlela. Spíš mám ráda zvuk kory a chtěla jsem ji mít na desce a toho hráče znám deset let.
A víte, že na posledním albu Björk hraje nejlepší africký hráč na koru Toumani Diabaté? Ale to se inspirovala u mne (smích).
Vaše hudba je velmi často spojována se šamanstvím, s léčivými rituály a joikem. Mají u národa Sámiů ještě nějakou platnost? V minulosti. Tehdy se šamanské rituály běžně praktikovaly, ale když jsem vyrostla, tak všechno bylo pryč, protože byly zakázané. Ale když v kostele skončila mše, začalo se zpívat. Píseň jako kdysi trvala možná půl hodiny. A když se zpěv chýlil ke konci, nastal druh transu. Podstatná část sámijské hudby dodnes koření ve starobylých šamanských rituálech.
Takže se používaly staré způsoby pro nové náboženství. Ano, přesně tak. A to se mi hrozně líbilo. Laestadiánští Sámiové učili své děti odmalička křesťanským chorálům. Mluvila jsem o tom s některými lidmi, a těm to nic neříkalo, bylo to pro ně hrozné. A přitom pro mne to bylo něco, úplný vrchol! Proto doufám, že část toho jsem přenesla do své hudby. Nikdy nejsem spokojená, dokud obecenstvo nepřijde do určitého druhu transu. Nyní jsme hráli v Londýně, Paříži, Bruselu a každý večer lidé účinky transu vnímali. Dotkli se šamanství.
A nyní, když už šamanství není zakázané, myslíte, že se vrátí? No, postaru už asi ne, tím si nejsem moc jistá. Skrze umělce, především hudbu, ale částečně ano. Někdy jsou druhem šamanských rituálů koncerty.
A může se to vrátit v náboženské podobě? Nevím. Možná. Protože laestadiánské křesťanství je v Samilandu velmi hodně zakořeněné. Pokud by se lidé joiku a rituálům víc otevřeli a smíchaly se určité prvky křesťanství a šamanismu, mohlo by z toho vzniknout daleko silnější náboženství. A lidé by také možná víc spoléhali na duchovno, než na materialismus. To je zřejmě jediná věc, jak se materialismu uchránit – „to be spiritual“.
Kdysi jste v jednom rozhovoru hovořila o jediném náboženství. Ano, já věřím v jediné náboženství. A třebaže nazýváme boha různými jmény, vždy hovoříme se stejnou boží podstatou. Domnívám se a věřím, že jednoho dne si lidé uvědomí, že jednou z nejhloupějších věcí jsou náboženské boje a skončí s tím.
