Ospalé přístavní město Bergen je proslavené nejen díky téměř neustávajícím dešťům, ale především jako rodné místo předního skandinávského skladatele Edvarda Griega. Griegův odkaz i hudební zázemí silně působily na chlapce, jenž dospěl v jednoho z nejnadějnějších a nejtvořivějších současných mladých jazzmanů. Ve svých dvaatřiceti letech má norský saxofonista Marius Neset na kontě pět sólových desek, úctyhodné množství kolaborativních alb i spoluprací s legendami Chickem Coreou, Patem Methenym, Joshuou Redmanem nebo Larsem Danielssonem. Nesetovu energickou tvorbu si budete moci letos na jaře vychutnat naživo hned třikrát. Na festivalu Jazzinec v Trutnově (25. 3.), o tři dny později v pražské Novoměstské radnici a nakonec 29. března v rámci JazzFestBrno.
Bergen je spojen s Griegem, i s konáním slavného Nattjazz Festivalu, kde jste ostatně kdysi sám získal cenu jako Talent roku. Ve vaší rodině je však talentu na rozdávání – hudebníky jsou rodiče i vaše sestry, takže touhu po umělecké dráze lze ve vašem případě asi snadno najít. Griega nicméně často zmiňujete, máte nějakou oblíbenou kompozici z jeho tvorby? Ano, je to Ballade in G minor pro klavír. Maminka je pianistka se zaměřením na klasickou hudbu, táta hraje trochu na každý nástroj a jen podle sluchu. Když jsem vyrůstal, po celý den se v domě střídaly nejrůznější žánry, což mi myslím dalo i můj široký hudební záběr. Poslouchám neustále tolik muziky, kolik jen zvládnu, je pro mě třeba těžké vybrat jednu desku. U mě se to přelévá od klasické hudby přes soul, rock, jazz, folk až po mnohé další. V dětství pro mě byla velmi inspirativní nahrávka kapely Queen – A Night at the Opera. Ve svých dvanácti letech jsem začal poslouchat více improvizovanou hudbu. Důležité pro mě byly desky Pat Metheny – 80/81, Keith Jarrett – Survival Suite a množství alb Charlieho Parkera. Hudebních hrdinů je ovšem více. Bach, protože je jeho hudba tak logická, a přesto zní úchvatně svěže, Gustav Mahler, kvůli jeho krásným symfoniím, Olivier Messiaen z důvodu jeho extrémně inspirativního a osvěžujícího způsobu užití rytmu a harmonie, Michael Brecker, neboť využívá ve své tvorbě vysoce vyspělý hudební jazyk na velmi unikátní emocionální úrovni. Wayne Shorter mě dokáže vždy překvapit a nikdo nedokáže swingovat jako Cannonball Adderley. Tak bych mohl pokračovat stále dál, ale obávám se, že by to byl dost dlouhý seznam.
Začínal jste s bicími, o kterých říkáte, že vám daly potřebný rytmický základ. Pořád na ně hrajete, případně na jiné nástroje, kromě saxofonu? Ano, ale jen pro své vlastní potěšení. Těch nástrojů bylo, jak jsem dospíval, více. Hraji hodně na piano, především když skládám. Klavír je také instrumentem, který mě naučil vše o harmonii.
Čím u vás tedy zvítězil saxofon? Myslím, že jsem postupně přicházel na to, že svůj nejosobitější zvuk vytvářím právě saxofonem. Dokážu se jím hudebně vyjádřit zcela odlišným způsobem než jinými nástroji. Je to skvělý prostředek k dynamické hře, crescendo a vibrato jsou u saxofonu velmi unikátní. Ale občas jsem nespokojený, že nemohu najednou zahrát více než jednu notu – tedy kromě vícehlasů, ale to už je spíše složenina různých přídechů. Nejsem ani žádný nástrojový fanatik. Mám zkušenost, že ať už hrajete na jakýkoliv nástroj nebo používáte jakýkoliv náustek, stejně vám trvá, než se s ním sžijete a vytvoříte si svůj vlastní zvuk. Já od svých patnácti let ještě stále hraji na svůj první náustek, s kterým jsem hrával na tenorový saxofon.
Studoval jste v Kodani na Rytmisk Musikkonservatorium, kde byl vaším profesorem a mentorem britský multiinstrumentalista Django Bates. Později jste hostoval na významných akcích po jeho boku. Čím vás Bates obohatil? Byl neuvěřitelně inspirativní a mnoho jsem se od něj naučil, třeba jak daleko a do kolika různých zákrutů můžete rozvést jeden hudební nápad. Jak hrát s někým dohromady…, ale také mi ozřejmil množství dalších věcí, které jsem využil až později.
Vy sám máte studenty a pořádáte workshopy? Moc ne, ale vzácně se to tu a tam přihodí, když mě někdo požádá, nebo když vedu masterclass.
Zdá se, že preferujete spolupráci s početnějšími hudebními a vokálními tělesy – jak jste předvedl třeba na albech Suite For The Seven Mountains, Neck Of The Wood, Birds a samozřejmě na nejaktuálnějším Snowmelt, na kterém se podílí britský orchestr London Sinfonietta. Co je pro vás na těchto kolaboracích nejzajímavější? Pracuji rád s jakýmikoliv ansámbly, od sóla, dua, tria, kvarteta, kvinteta, sexteta, septeta, okteta přes sinfoniettu, symfonický orchestr, bigband… Vlastně jsem během posledních dvou tří let spolupracoval se všemožnými sestavami a velmi mě inspiruje, když vidím, kolik různých zvuků a idejí můžete získat z různých obsazení, a také jak přenesete zvuk symfonického orchestru do menší sestavy, nebo naopak jak vnést volnost tria do většího obsazení. Hodlám v tomto směru pokračovat i v dalších letech.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
