Díky albu Loving Season a členství v a capella seskupení Skety se Marta Kloučková zařadila mezi nejnadějnější domácí jazzové vokalisty. V budoucnu může překvapit ještě víc. Chystá se k hlubšímu ponoru do volné improvizace a prozradila i další, byť zatím nejisté plány.
Vaší dětskou láskou byly muzikály. Nemáte někdy chuť jít blíž ke kvalitnímu popu? Ani ne, mě baví jazz. A navíc, jak víte, jít do popu neznamená jen napsat a nahrát dobrou popovou písničku a je z vás popová zpěvačka. V našich podmínkách vás předně musí lidé znát z televize a když máte hit, tak jste takzvaně tam. Proto je pro mě zbytečné tímhle směrem uvažovat, leda bych chtěla hrát v Ordinaci, což nechci (smích). Navíc mě naše současná popová scéna až na výjimky moc nebaví.
Jenže právě proto by bylo pěkné, kdyby se normou pro popovou scénou stali třeba Lanugo nebo Beata Hlavenková. No právě. Jenže pro většinu lidí je jejich muzika ještě pořád příliš složitá. Pro někoho i Loving Season vlastně představuje pop, ale pro jiné nesrozumitelnou hudbu s příliš komplikovanými a intimními texty. A vlastně mě tyhle škatulky baví čím dál méně. Já mám zkrátka nejradši jazz a svobodu, kterou pro mě v hudbě představuje. Žánr muzikálu, ovšem kvalitního muzikálu, mě láká pořád. Možná až budu mít někdy hodně volného času, chtěla bych zkusit experimentálnější muzikál napsat. Nemyslím totiž, že bych se pouštěla do velké produkce a velkolepé instrumentace. Láká mě muzikál komorní. Třeba jen pro dva herce a malý ansámbl, jako je The Last Five Years od Jasona Roberta Browna. Využil relativně skromné prostředky a vzniklo tolik úžasné muziky!
Zúčastnila jste se soutěže Riga Jazz Stage, profesně vám pomohla také účast ve finále Voicingers 2017. A už jako mladičká jste v domovském Jablonci soutěžila v klubu Na Rampě v rámci „Rampa hledá superstar“. Jste soutěživá? Rampa hledá superstar jsem vyhrála (smích). To mi bylo myslím šestnáct. Ano, jsem soutěživá, já se v roce 2008 dokonce zúčastnila i X Factoru (smích).
Ó hrůzo! Vážně? V X Factoru jsem se dostala docela daleko, do Top 20, skončila jsem těsně před živými vstupy. A zpětně jsem ráda, že to dopadlo takhle. Moje hudební cesta je sice velmi pozvolná, ale vím, že se mám o co opřít a dělám hudbu, kterou mám ráda. Určitá soutěživost mi nechybí odmala. Dělala jsem dokonce závodně atletiku. Ale v muzice to takhle samozřejmě není. Na Voicingers a Riga Jazz Stage jsem se nehlásila se záměrem „teď vám ukážu, jak zpívám“. To vůbec. Chtěla jsem získat zpětnou vazbu na to, co dělám. Zpětnou vazbu ze zahraničního pohledu. Říkala jsem si, že když mě vyberou, bude to asi docela dobré, když ne, možná dělám něco špatně. Protože u nás, co se týče jazzového zpěvu, je školství například ve srovnání s polskou scénou stále ještě dost v plenkách. Na tohle téma jsem před několika lety napsala i diplomovou práci na VŠE. Situace se ale díky pedagogům jazzových kateder HAMU a JAMU lepší i v těchto ohledech, což mě těší. Ale nemyslím si, že je tu dostatek dobrých učitelů jazzového zpěvu.
Každopádně soutěže jako Voicingers velmi doporučuji a mrzí mě, že se tahle možnost u nás na školách příliš neprosazuje. Protože pro zpěváky je takové setkávání užitečné. Zjistí, že řeší stejné problémy jako třeba kolegyně z Itálie či Rakouska, a mohou si vzájemně pomoci. Samozřejmě tam nejde o povrchní poměřování techniky a soutěžení, kdo je lepší. Všichni víme, že závody a poměřování ve svobodné muzice, kterou jazz je, nedávají smysl.
Zahraniční zkušenosti máte také díky členství v a capella ansámblu Skety, se kterým jste koncertovala i na Taiwanu či v Austrálii. Koncertu na Taiwanu předcházelo také vítězství v soutěži vokal.total v Grazu v roce 2014. A opět nám šlo především o to, získat feedback. Já si rozhodně nemyslela, že vyhrajeme, i když někteří členové tomu asi věřili víc. Chtěli jsme jet na zkušenou a zjistit, jaká je v našem žánru vlastně úroveň. Domnívám se, že v našem jazzovém školství chybí i větší zaměření na malý ansámbl. Zvláště pro zpěváka je to důležité, protože zrovna například a capella zpíváním se úžasně cvičí sluch a hudební představivost. Otevírá to další obzory ve vzájemné komunikaci. Ve Sketách je pro mě navíc ohromně důležité, že zažívám roli sidemana. Všichni jsme zároveň občas sólisté i sidemani. Mohu si užívat rovnoprávné členství. Což je jiné než zpívat doprovodné vokály, i když i to patří k důležité zkušenosti.
Máte také zkušenosti rozhlasové moderátorky, což vám mohlo pomoci i ve vlastní muzice, že? Celý loňský rok jsem moderovala na stanici Český rozhlas Vltava pořady Jazz And World Live a Úhel poslechu, což bylo perfektní. Myslím, že jsem se díky tomu zlepšila i v pódiovém slovním projevu. A protože jsem pro Úhel poslechu hledala nové projekty a pro Jazz And World Live „musela“ s chutí naposlouchat koncerty, které jsem provázela, určitě jsem si rozšířila obzory.
Žehrala jste na nedostatek pedagogů v oboru jazzového zpěvu, nechcete přispět k nápravě? V současné době z časových důvodů učím méně, ale ráda bych se v budoucnu k pedagogice vrátila. Nevím, jestli to nezní moc troufale, ale časem bych chtěla učit na konzervatoři, studenty, kteří mají k jazzovému zpěvu vztah a předpoklady. Tak uvidíme.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 4/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.
