Slovenští jazzmeni se v Česku výrazně uplatňovali již od legendárního příchodu Laca Decziho a Laca Troppa. Někteří z nich se tu, jako oba jmenovaní, usadili na trvalo, jiní dělili svůj čas mezi Prahu a Bratislavu, a nebo se alespoň pravidelně vraceli jako stálí hosté v českých souborech. I v sedmdesátých a osmdesátých letech se slovenští hudebníci jako Peter Binder, Julius Baroš nebo Gabo Jonáš podíleli na špičkových českých nahrávkách, nemluvě ani o Petru Lipovi, který i v českých zemích hrál roli uznávané „domácí“ špičky.
Po roce 1989 a od státoprávního oddělení obou zemí by se mohlo zdát, že vzájemné styky poněkud oslábly. Je to však možná jen zdání. Šestadvacetiletého pianistu Mateje Benka , letos absolvujícího posluchače, ale současně také vyučujícího na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka, znají návštěvníci pražských jazzklubů už delší dobu. Širší veřejnost se s ním seznámila na nedávno vydaném CD Tria Víta Švece, které na sebe soustředilo zaslouženou pozornost. Jeho poněkud záhadný název Keporkak najdete i v českém slovníku jako označení pro zpívající velrybu.
Pocházíte z Prešova. Jakým způsobem se slovenští zájemci o jazz dostávají do Prahy? Jednou jsem viděl Milana Svobodu v televizi. Přes své rodiče, kteří se pohybují v divadelní branži, jsem na něho získal telefonní číslo. Zavolal jsem mu a přijel za ním do Prahy. On právě začínal učit na Ježkově konzervatoři a zmínil se o tom. Ještě předtím, než jsem udělal přijímací zkoušky, jsem si na Slovensku musel odkroutit vojnu v big bandu Armádního uměleckého souboru.
To na Slovensku ještě pořád fungovalo? V Česku jsou doby, kdy to byla dobrá příležitost pro mladé jazzmeny, dávno pryč. Na Slovensku už dnes taky, ale pro mě to ještě běželo. A pak jsem udělal přijímací zkoušky do Prahy. S výjimkou polských Katovic jde o nejbližší možnou příležitost.
Ale než vás chytil Milan Svoboda v televizi, musel jste už o jazzu něco vědět. Chodil jsem do základní umělecké školy na piano, druhý cyklus jsem nedokončil, protože mě hraní v pubertálním věku nějak přestalo bavit, ale v sedmnácti letech mi cestu znovu ukázal prešovský pianista Peter Adamkovič. Chodil jsem k němu na jazzové oddělení, které na oné škole vedl. Všechny informace, které jsem dosud měl, mi uvedl do souvislostí a já konečně pochopil, co v jazzu znamená harmonie.
Jazzové oddělení na ZUŠ v Prešově? Je něco takového na Slovensku ještě někde? Nevím, ale je tam dnes spousta mladých muzikantů, kteří se o jazz zajímají. Většinou ovšem jdou studovat někam do zahraničí: do Grazu, Katovic, Budapešti nebo třeba na Berklee.
Jak vám vyhovovalo studium na Ježkárně? Pokud sem člověk přijde jako pianista, musí napřed přelouskat celou klasiku, což mi moc nevyhovovalo. Původně jsem chtěl studovat piáno, ale neseděl mi poměr jazzu a klasiky. Vím, že vrcholový sportovec v klasické interpretaci ze mě nikdy nebude. Nakonec jsem se rozhodl pro skladbu – tam se toho člověk dozví o muzice nejvíc. Ke Karlu Růžičkovi chodím na jazzovou interpretaci a k Milanu Svobodovi na kompozici. Tento rok studium končím.
Pro žáka není jednoduché mluvit o svých učitelích, ale nechtěl byste zkusit říct, co od nich dostáváte? Karel je charismatická osobnost. Hrát s ním, vám může otevřít nové světy. Musíte ovšem už mít sám jisté znalosti a schopnost přijímat informace. Potom nejde jen o věcné poznatky v rovině učitel a žák, ale záležitosti, které si můžete sám zpracovat a rozvíjet vysloveně kreativně – ne na bázi školních osnov. A Milan mi dal ve skladbě naprosto volnou ruku. Byl vždycky ochotný se mnou konzultovat všechno, co mě zrovna zajímalo, bez ohledu na nějaký učební plán. Řekl sám, že náš vztah by se měl vlastně rozvíjet jako vztah kolegů: oba přece hrajeme v klubech a oba skládáme. Napřed mi to vzalo dech, protože jsem si uvědomoval ten rozdíl v kvalitě a ve zkušenostech, ale pak mě to velice potěšilo. Práce s ním je velmi inspirativní.
Jak vás tak poslouchám, mám dojem, že Ježkova konzervatoř funguje alespoň pro některé žáky tak, že jim usnadňuje tu starou jazzovou metodu z dob, kdy ještě žádné školy nebyly: od generace ke generaci, od zkušenějších k začínajícím, od nátrubku, hubičky nebo klavírního úhozu k uchu, přičemž živý styk je asi důležitější než učební osnovy. Ale k tomu pochopitelně patří i další poslouchání, které si už každý žák musí opatřit sám. Pochopitelně, že vedle jazzu poslouchám i jiné druhy hudby, a tak jsem si pro sebe objevil třeba Arthura 
Honnegera s jeho rozšířenou tonalitou a další velké osobnosti. Mnoho jazzových muzikantů se inspiruje jinými hudebními styly, dnes už se tomu asi nedá vyhnout. Český jazz jsem vlastně neznal, zajímal jsem se vždycky především o Ameriku.
Ale u Karla Růžičky i Milana Svobody jsem poznal spoustu skladeb a nahrávek, které jsme spolu rozebírali. Zdá se mi, že se vracím stále dál do minulosti: třeba k Billu Evansovi nebo McCoy Tynerovi. A pak se tu objevují nové osobnosti, jako je Brad Mehldau nebo Gonzalo Rubalcaba, takže je pořád co poslouchat. Někdy je inspirace jednou osobností tak silná, že to vede až k extrému. Třeba jsem zjistil, že mám doma spoustu alb Chicka Corey. Velice si ho vážím, ale při takové nadprodukci úroveň jeho nahrávek přece jen trochu kolísá. Je potřeba pečlivě vybírat. V zahraničí jsem také poznal skvělé muzikanty, bohužel málokdo o nich ví, nejsou mediálně známí.
To je možná největší problém našich časů: je tu velká řada zajímavých muzikantů, kteří ovšem neproniknou na světový trh, takže se o nich člověk v podstatě nedoví. Ale říkáte, že jste se občas dostal ven. Jak k tomu došlo? Pomohla mi škola, v prvním ročníku nám sjednala výměnný zájezd do Dortmundu. Půl roku v Praze jsem neměl telefon, pak jsem si pořídil mobil. Zjistil jsem, že o klavíristy je zájem a asi se nějak rozneslo, že na piano něco zahraju. Začal jsem brát všechny možné kšefty, napřed jsem si myslel, že si tak přivydělám, a najednou už jsem se tím živil. Založil jsem s klukama nějaké vlastní kapely a asi tak před dvěma lety jsem se dostal k Vítkovi Švecovi.
Jak vlastně taková agentáž po mobilu funguje? Já vlastně ani nevím. Praha je dnes opravdu luxusní velkoměsto. Alespoň v očích slovenských jazzmanů, protože pro ně je Bratislava spíš něco jako předměstí Vídně. Do pražských jazz klubů chodí hodně cizinců, domácí by ostatně kluby ani zaplatit nemohli. Občas mezi nimi jsou i lidi, kteří v jazzu sami něco dělají nebo mají aspoň nějaké známé. Takže se může stát, že se vám z mobilu najednou ozve dotaz, jestli byste nechtěli někam přijet. Byli jsme v Paříži i jinde ve Francii, ještě se slovenskou kapelou v Maďarsku. Pravidelně jezdíme do jazz klubu Schloss v Berlíně. Je to vidět i na prodeji jazzových nahrávek. Desku, kterou jsme natočili s Vítkem Švecem, si kupují víc zahraniční hosté než domácí. Třeba i Japonci, kteří zařídili, že se teď album prodává i u nich doma.
Takovou agentáž po telefonu můžete zvládnout sám, nebo je potřeba někoho dalšího? V jazzové komunitě je málo manažerů, je ale dobré organizaci zvládat. Řeknu vám upřímně, že já to moc neumím. V kapelách se většinou starám o hudební věci, organizuje někdo jiný. Třeba v triu Víta Švece je to právě Vít. Na mně jsou zase ty noty.
Pojďme tedy k notám. Jako u pianisty mě zaujal váš způsob melodické práce. Když vás v sóle něco napadne, nenecháte to spadnout pod stůl, pohrajete si s tím, takže je pořád co poslouchat. K hudbě přistupuji vlastně jako posluchač: ptám se, co bych sám chtěl v sóle slyšet. Pokud se mi tam objeví něco zajímavého, tak se u toho zdržím, obměňuji, a třeba pak vznikne komplexnější myšlenka.
Posluchač by se měl ve skladbě dokázat zorientovat, sledovat, co se vlastně děje. Má koncepce pochopitelně vychází z mixu informací, které mám. Nejde mi o nějaký předem daný koncept – modální, lydickochromatický nebo jakýkoliv jiný. Zdá se mi, že důsledně uplatňovaná, předem daná linie vede nakonec k samoúčelné perfekci, která pak posluchače oddaluje od emocionálních zážitků.
Říkal jste, že byste nechtěl být vrcholovým sportovcem v oboru klasické interpretace. Ale klasická technika, kterou jste zvládl, vám nicméně pomáhá. Samozřejmě. Nerad bych však zneužíval klasickou hudbu a cvičil ji jenom proto, aby mi poskytla technické vybavení. Mám pocit, že prostě nejsem hoden špičkové klasické interpretace. Musel bych své snažení orientovat trochu jiným směrem. Přitom si ale vážím těch, kteří se pro takovou dráhu rozhodnou.
Dnes je tu jistý počet jazzmanů, kteří se na své dráze snaží dostat k nějaké hudbě bez přívlastků. K volnosti improvizace, ale také k nezávislosti na některých standardních jazzových konvencích. Ale vaše hra nebudí dojem, že by se třeba chtěla vzdát průběžného beatu. Volnější improvizace mě zajímá. Ale mám svou vlastní hranici toho, co považuji za únosné. Pokud se překročí, vybaví se mi podezření z nějaké samoúčelnosti. A tam už se mi nechce. Pořád se vracím k Chicku Coreovi, který celý život balancuje na hranici stylů, aniž by to měl teoreticky zargumentováno a zdůvodněno pro specialisty z jedné nebo z druhé strany. On opravdu nehledá přívlastky. Znám ale klasiky, kteří absolutně zatracují jeho skladatelské pokusy a také jazzmany, kteří opovrhují jeho jazzovou stylizací. Ale pravda je někde uprostřed. Myslím, že vyhnout se zavedeným šablonám a ortodoxním postupům, je výzva pro hudebníka i posluchače. Ti, kteří takovou ortodoxii přivedou na samou hranici, si zaslouží naši úctu, a rád si je poslechnu. Sám dávám přednost originalitě a myslím, že ji posluchač pozná. Snad je to znát v mých miniaturách na desce.
Jsou pořád zatím jen ty tři, které vyšly na albu s triem Víta Švece? V rámci jedné školní aktivity jsem napsal klavírní cyklus. Tam je jich daleko víc a tohle je jen výběr, který jsem zaranžoval pro trio.
A dá se očekávat, že se objeví něco dalšího? No, já doufám. Brzy bych chtěl nahrát CD s kapelou No Borders, převážně s latinskoamerickou hudbou. Zpěvačka Eva Emingerová, pro kterou jsme s No Borders a Petrem Binderem před rokem natočili desku Sophisticated Lady, by s námi chtěla rozjet nový projekt, ale ještě neexistuje žádná konkrétní vize. A trio Víta Švece má také ambici pokračovat. O novém albu jsme už uvažovali, musíme však najít nové polohy – neradi bychom se opakovali.
A kolik je práce – po klubech i jinak? Hraní je tolik, kolik je člověk schopen zvládnout, vše závisí na mezích vaší únosnosti. První dva roky mého pobytu v Praze jsem bral všechno, co se objevilo. Potřeboval jsem prostě vydělávat a kvalita šla často stranou. Velice rychle jsem ale pocítil, že to vede k úpadku, k hráčské rutině, která jen odčerpává energii. Já nejsem typ, který by dokázal hrát každý večer – potom nemám fyzickou sílu přes den cvičit, nebo dokonce skládat. Takže jsem se omezil na klubovou produkci a festivaly. Ale nevyhýbám se ani občasným záskokům, protože při tom člověk pozná nové spoluhráče, udrží se v kondici a flexibilitě. S takovým omezením už uživení není jednoduché. Věnuji se ale i pedagogické činnosti. A do budoucna bych se rád intenzivněji zabýval skladbou.
Zbývá vám vedle rodiny a práce čas taky na něco jiného? Samozřejmě. Rodina je jedna věc, vedle práce a jazzové komunity mám ale i okruh přátel, kteří nemají s hudbou nic společného. A ve volném čase rád čtu světovou beletrii a science fiction. Jedním z mých oblíbených autorů je Umberto Eco.
