Klavírista a skladatel Matthew Shipp (1960) hovoří o hudbě podobně nekonvenčním způsobem, jakým k ní přistupuje. Americkou jazzovou publicistikou zarezonovaly jeho nelichotivá vyjádření na adresu starších kolegů Waynea Shortera nebo Herbieho Hancocka, což mnozí pokládají za excesy málo uznávaného umělce. Rodák z Wilmingtonu ve státě Delaware přitom ctí jazzovou tradici a ke spolupráci ho zvou například David S. Ware, William Parker nebo Roscoe Mitchell. Na festivalu v rakouském Saalfeldenu představil Shipp koncepci svého pozoruhodného improvizujícího tria s názvem Art Of The Improviser a po vynikajícím koncertě začal své vyprávění reminiscencí na Prahu:
„Před dvěma lety jsem měl v Praze sólový recitál. Pamatuji si na to, protože jsem hrál v kostele a bylo to inspirativní prostředí.“ (Matthew Ship se představil na 14. Mezinárodním festivalu jazzového piana v roce 2009 v kostele sv. Vavřince, pozn. red.)
Ve své hudbě komplexně propojujete melodičnost s perkusivním stylem a mnozí vás označují za pokračovatele Cecila Taylora. Domnívám se však, že způsob, jakým otevíráte klavírní prostor v rámci vašeho tria, je značně odlišný. Cecilovu hudbu mám velmi rád a nepopírám, že ve svých začátcích jsem měl jeho hru neustále na paměti. Velmi brzy jsem si však uvědomil, že nemá význam nahlížet na věci stejnou optikou. Jeho perkusivní přístup k nástroji je nenapodobitelný už jen způsobem, jakým vychází z fyziognomie jeho rukou. I proto po letech získávám jistotu, že se od jeho stylu stále více vzdaluji. Ještě jako malý kluk jsem se toužil stát varhaníkem. Spolu s rodiči jsme chodili do kostela a právě monumentální zvuk varhan mě přitahoval nejvíce. Na mé naléhání mě rodiče přivedli k varhanici, avšak ta chtěla, abych začal s klavírem. Tak jsem k ní chodíval na hodiny klavíru a tento nástroj jsem už neopustil.
Nelákaly vás elektronické inovace klávesových nástrojů? V teenagerských letech jsem prošel kapelami, ve kterých jsem hrával na Fender Rhodes. Vždy jsem se však nakonec vrátil k akustickému nástroji, kterému zůstávám věrný. Akustický klavír je pro mě výzvou a právě prostřednictvím tohoto nástroje jsem se snažil dopracovat k stylu, o kterém bych mohl s hrdostí prohlásit, že je jen můj. Myslím si, že dnes jsem konečně dospěl do tohoto stádia, i když to přirozeně trvalo poměrně dlouho.
Přesto, že jste absolventem prestižní New England Conservatory v Bostonu, váš postoj k institucionální jazzové výuce je spíše negativní. Proč? Jediným důvodem, proč jsem zůstával na škole, byla osobnost klavíristy Rana Blakea. Náš vztah přesahoval rozměr pedagoga a studenta, byli jsme přátelé, Ran mi nabídl možnost slušného stipendia a velmi si přál, abych zůstal jeho žákem. Mě to však stále více táhlo do New Yorku, kde se na rozdíl od Bostonu něco skutečně dělo, a to nejen v hudbě. Jsem přesvědčen, že nejdůležitější věcí pro hudebníka je co nejvíce hrát. Jazzové vzdělávání není cestou. Může, ale také nemusí znamenat vůbec nic. Jazzové dějiny nabízejí plno příkladů – některé vzdělávání posunulo dál, mnozí ho však vůbec nepotřebovali. Je to ale opravdu individuální.
Svá učednická léta jste strávil po boku saxofonisty Davida S. Wareho. Proč je podle vás jeho kvarteto přes svůj novátorský postcoltraneovský přístup přehlížené? V současnosti se v jazzovém průmyslu prohlubuje krize, která začala ještě v 90. letech. V období, kdy jsem k Davidovi nastoupil, byly v módě neokonzervativisté a tendence, které svou hudbou a učením hlásali lidé kolem Wyntona Marsalise. Právě tato linie přetrvává dodnes. Z mého pohledu patří David k nesmírně vlivným osobnostem jazzové historie. Bohužel, objevil se v nesprávné době a už se s tím nedalo nic dělat (smích ).
Kvarteto Waynea Shortera s podobně svobodným a otevřeným přístupem se však těší pozornosti posluchačů, promotérů i médií. Víte, to je jednoduchá rovnice – Wayne Shorter hrával s Milesem Davisem. Zřejmě narážíte na kontroverzní vyjádření pro Village Voice, ve kterém jsem tvrdil, že kvarteto Davida S. Wareho je mnohem zajímavější a progresivnější než seskupení kolem Shortera. Mnohým se tehdy zdálo, že jsem překročil míru slušnosti a zašel příliš daleko. Jsem však rád, že jste toto téma nadhodil, protože skutečně oba lídři přistupují ke své kapele podobně. Navzdory nesrovnatelně větší odezvě na Shorterovo kvarteto jsme i s Davidem hráli na mnoha místech po celém světě, i když samozřejmě uznávám, že se mu nedostává pozornosti, jakou by si skutečně zasloužil.
Když jsem vás dnes pozoroval při koncertě, přemýšlel jsem, co se odehrává v momentě spontánní improvizace ve vašem nitru. (Hurónský smích. ) Opravdu chcete vědět, co se odehrává v mé hlavě během koncertů? Myslím si, že tohle opravdu nebude nikoho zajímat.
Právě naopak. Zajímalo by mě, zda při vaší hře probíhají nejdůležitější spojení mezi prsty a hlavou, nebo srdcem … Takto se o tom dá zjednodušeně uvažovat, i když si myslím, že je to propojené vzájemně. Nevnímám překážky v komunikačních kanálech mezi intelektem a srdcem, mezi emocemi a fyzickou podstatou. Při hře se tyto složky snažím integrovat do jednoho celku, být jednou entitou. Jako lidské bytosti dobře rozumíme oddělitelnosti jednotlivých elementů, během hraní se však srdce, intelekt, emoce a duch slévají do ucelené struktury. A nesmíme zapomínat na médium samotného nástroje, se kterým se klavírista v dané chvíli sjednocuje, stává se jeho součástí, až v jistém stádiu přestává být osobnost klavíristy nejpodstatnější věcí a začne se jakoby vytrácet.
Jak dokážete tuto jednotu sdílet se svými spoluhráči? Je to možné jen se správnými lidmi. Právě v triu s kontrabasistou Michaelem Bisiem a bubeníkem Whitem Dickeyem to funguje skvěle!
V posledních letech jste se však soustředil na sólové recitály a nahrávky. Není problematické v ekonomicky nelehké době vydávat sólová alba? Snažím se využívat všechny dostupné kanály, kterými se tyto projekty mohou dostat k posluchačům. Naposledy jsem propojil formát sólového recitálu s triovým a oba koncerty vyšly na dvojalbu Art Of The Improviser. Příští rok vydáme další triové album Elastic Aspects, kromě toho v rámci vydavatelství Thirsty Ear stále pokračujeme v linii nahrávek Blue Series. V této sérii bude objevná nahrávka vynikajícího altsaxofonisty Grega Wooda nebo dvojalbum kytaristy Mary Halvorsona s houslistkou Jessicou Pavone. Už dlouho se snažím upozornit na mladé umělce a poskytnout šanci těm, kteří si ji zaslouží.
Sám jste v mnohém pozměnil nazírání na klavírní trio, oscilující na pomezí uchopitelné a spontánně improvizované hudby. Kde lze hledat kořeny vašeho stylu? Domnívám se, že můj styl vznikal přirozeným vývojem, jakýmsi absorbováním toho, co se dělo kolem mě a co jsem jako hudebník, ale i jako člověk vnímal. Je v tom možná jistý nádech tajemství a hledání vlastní cesty, jejíž stopy jsem se snažil ve své hudbě zachovat. Nedokážu přesně pojmenovat vlivy, které moje hra odráží. Jsou to věci nepopsatelné slovy. Nakonec pokaždé, když si sedám za klavír, probíhá mým nitrem cosi mezi pocitem tajemnosti a dobrodružství. A vždy cítím, že budu posluchačům předkládat své nitro.
