Matúš Jakabčič – kytara, kompozice, aranžmá, sólisté: Harry Sokal – tenorsaxofon, sopránsaxofon, Radovan Tariška – altsaxofon, Štěpán Markovič – tenorsaxofon, Přemysl Tomšíček – trombon, Svatopluk Košvanec – trombon, Juraj Bartoš – křídlovka, Luboš Šrámek – piano, Tomáš Baroš – kontrabas. Nahráno: 11/2006 Radio Kulturhaus, Vídeň. Vydáno: 2007. TT: 77:36. 1 CD ORF CD 3005.
Progresivnější části svého skladatelského a aranžérského já nechává kytarista Matúš Jakabčic svobodný rozlet v Československém Big Bandu , který sdružuje nejlepší muzikanty, kteří se dnes na české a slovenské jazzové scéně pohybují. Jedním z hostů velkokapelové formace bývá i rakouský saxofonista Harry Sokal , jenž je zachycen jako sólista na živém snímku ORF z vídeňského Radiokulturhausu.
Takřka dvacetičlenné seskupení se v době starostlivého zvažování každé hráčské „položky“ jeví jako nesmírný přepych. Jakabčicovým dostatečně přesvědčivým argumentem je mistrovsky využívaný potenciál, který mu bohatost a variabilita nástrojového obsazení poskytují. Například v rámci introdukce dominantní skladby nahrávky – sedmnáctiminutové, zvukově i náladově kontrastně vystavěné Suite: No Name Extension . Hravá bezprostřednost a konstruktivní experimentátorství jsou zdánlivě protichůdnými atributy polyfonického prolínání samostatných nástrojových hlasů a sekcí. Ozdobou suity je přítomnost rakouského hosta, která Jakabčice-skladatele a aranžéra podnítila k úpravám přímo „na tělo“ Sokalova sopránsaxofonu. Výsledkem je po všech stránkách důmyslně aranžovaný a efektně vystavěný koncert, na jehož ploše umělec pokládaný za jednoho z nejvýznamnějších postcoltraneovských evropských saxofonistů vzdává poctu svému vzoru, například prostřednictvím citace krátké sekvence Love Supreme , významného symbolu v kontextu díla tohoto velikána.
Překvapivě jednolitý ansámbl složený z vynikajících hudebníků vícera generací je Sokalovi vynikajícím partnerem. Vedle něj dostávají (pochopitelně menší) prostor i orchestrální hráči, k stratosférickým momentům sahá například rapsodicky vystavěné extempore pianisty Luboše Šrámka ve zmiňované suitě, anebo nespoutaná živelnost altsaxofonisty Radovana Tarišky v úvodní 1.4.E.M. Ta patří k výsledkům Jakabčicovy aranžérské spolupráce s European Jazz Youth Orchestra a pařížským Euro Jazz Big Bandem, podobně jako další ze skvostů Modal 2 , jehož prolínání sudých a lichých meter evokuje kompoziční finesy skladatelského génia Charlese Minguse. Nakonec Mingusovu cenu za kompozici převzal Jakabčic ještě v polovině 90. let v době studií na Berklee College of Music v Bostonu, kde se zdokonaloval u Herba Pomeroye nebo Grega Hopkinse. Do této doby se vrací i nádherná bossanova 269 Sumner St. , jež na koncertech tradičně patří k emocionálně nejsilnějším momentům. Je škoda, že jen v ní sáhl Jakabčic jedinkrát ke své poněkud opomíjené kytaře. Jedinou skladbou, atypickou neswingující stylizací Harlekin Tango s výrazným akcentovaním tangové pulsace, přispěl Harry Sokal, mimochodem dlouholetý sólista a člen legendárních Vienna Art Orchestra (od 1977), anebo někdejšího kvinteta Arta Farmera (1978 – 1999). I díky Sokalovi, ale především leaderovi Matúši Jakabčicovi, je tato rakousko-česko-slovenská konstelace muzikantského talentu a kompozičně-aranžérské erudice nesmírně vyrovnanou a životaschopnou.
Body: 4 z 6
