McCoy Tyner – piano, Ron Carter – kontrabas, Jack DeJohnette – bicí, Béla Fleck – banjo, Bill Frisell – kytara, Marc Ribot – kytara, John Scofield – kytara, Derek Trucks – kytara. Vydáno 2008. TT: 74:20. 1 CD + 1 DVD Half Note Records HN 4537 (distribuce Panther).
Americký pianista McCoy Tyner svého času hudbu přirovnal k zrcadlu. Jistě také ví, s čím se za stříbrným sklem setkala Alenka: letos sedmdesátiletý klavírista totiž do pokoje za zrcadlem sám seskočil již coby člen kvarteta Johna Coltranea, účinkoval na jeho zásadních deskách a od 60. let se hudebně rozvíjí v nejrůznějších směrech. Letos se po boku elitní rytmické sekce s kontrabasistou Ronem Carterem a bubeníkem Jackem DeJohnettem pustili až na pomezí kraje divů a na desce Guitars postupně účinkují s pěticí špičkových kytaristů.
Logickou spojnicí je jméno Johna Scofielda , kterého si Tyner již na přelomu 90. let přizval na album Things Ain’t What They Used To Be . Ale pryč je Scofieldovo tehdejší lyrické hloubání; přímočarým, intenzivním tahem působí v celku klavíristova dnešního tria jako plnohodnotný spoluhráč, až létají jiskry. Nevázaný experimentátor a sessionový mistr Marc Ribot rockovým sólem doprovází Tynerův standard Passion Dance , když však rytmika odejde, kytarista přichází s odvážně coltraneovským návrhem: hrajme zcela nevázanou atonalitu! A v následné dvojici agresivních improvizací Ribot řádí s wah-wah efektem, za hry podlazuje struny nebo tepe o tělo kytary. Právě v tyto momenty nachází ideální protipól k Tynerově muzikálnímu cítění.
Nečekaným hostem je také slide kytarista Derek Trucks , proslulý díky jižanské kapele Allman Brothers. Trucksův hudební rejstřík vychází z blues a skrze něj má blízko k jazzu, který je v pianistově podání zase protkán bluesovým cítěním. Nejpřipravenějším partnerem je však hypnoticky impresionistický Bill Frisell , jenž tempo ukolébá do embryonální fáze a nezvykle systematicky pak buduje své monumentální paláce zvuku. A při šarádě protirytmů nakonec rozvine i přísně repetitivní strukturu tematické variace Baba Drame od Malijce Boubacara Traorého. Jistě ne náhodou: klavírista má k africké i asijské hudbě dlouhodobě blízko, Frisell zase tutéž skladbu zařadil na svoji nedávnou desku.
Posledním oslavencem Tynerova jubilea je hráč na banjo Béla Fleck , který má i při svých bluegrassových kořenech pro jazz a vážnou hudbu mimořádné pochopení. Což zde dokazuje nejen jako skladatel, ale i svým rytmicky vystavěným sólem v Coltranem kanonizovaném standardu My Favorite Things .
Chick Corea své vpředloňské album s Fleckem reflektoval esejem o metafyzice dueta; jejich muzikantská rozmluva evokovala tanec, jehož kroky se odvíjí z elektrizujících odrazů na skle. McCoy Tyner se pěticí výletů odvážil do neprobádaných končin, které navíc mapuje i doprovodný disk DVD. Díky víceúhlému snímání Tynerovu sestavu tvaruje tak kubisticky, že s ním posluchač doslova vidí za roh; podobně jako sezvaní kytaristé hudebním přesahem nahlédli za zrcadlo.
Body: 4 z 6
