John Medeski – klávesové nástroje, melodika, John Scofield – elektrická kytara, Billy Martin – bicí, Chris Wood – kontrabas, baskytara. Nahráno: live, 2006. Vydáno 2011. TT: 115:37. 2 CD Indirecto Records.
Vztah mezi kytaristou Johnem Scofieldem a kapelou Medeski, Martin & Wood (MMW) má delší vývoj. V roce 1997 ji pozval Scofield ke spolupráci, z níž vzešlo slavné album A Go Go . Triu do té doby vyhlášenému víceméně pouze v rámci newyorského downtownu tato deska značně pomohla ve všeobecné popularitě, Scofield zase získal mnoho důležitých impulsů k tehdejší modernizaci své produkce. Po řadě úspěchů pak MMW v roce 2006 oslovili Scofielda k dalšímu natáčení již jako rovnocenné hvězdy. Druhá studiová kolekce Out Louder se však jeví jako méně vyrovnaná, přestože je postavena na konceptu volnější improvizace. Nyní vydané 2 CD s nahrávkami z tehdejšího koncertního turné podává podstatně lepší informaci o tom, jak tato druhá spolupráce vypadala. Nešlo zkrátka o žádnou prvoplánově složenou „superskupinu“.
Úvodní signifikantní skladba A Go Go nás seznámí se šťavnatým zvukem kapely a expresivitou sólistů – Medeskiho s jeho klasicky špinavě pojatými hammondkami, clavinetem či zkreslenými elektrickými piány a Scofielda ohýbajícího tóny a deformujícího zvuk nebývale surově. Na potemnělé Scofieldovo téma Deadzy naváže tehdy čerstvá skladba What Now . Na půdorysu tohoto jednoduchého tématu a průrazného groovu se zde odehrává mnohovrstevnatá komunikace všech instrumentalistů. Každý si je vědom své pozice ve zvukovém prostoru natolik, že z ní umí i tím správným způsobem expandovat. Nabízí se zde srovnání s koncepcemi Milese Davise v období alb typu Tribute To Jack Johnson či Live Evil , k nimž se ostatně tato kapela jednoznačně přihlásí rozevlátou freefunkovou improvizací Miles Behind na konci prvního disku (mnohem „davisovštěji“ než ve studiové verzi). Předtím se však ozve legrační postbopově pojatá jamovací hříčka Tootie Ma Is a Big Fine Thing , delším strhujícím výstupem s kontrabasem nastartuje Chris Wood svou kompozici Chachaça a pak se zde na třináctiminutovou délku natáhne titulní skladba, která se na Out Louder odehrála na prostoru necelých čtyř minut. Zde se totiž projevila naplno Medeskiho láska k improvizaci na jeho falešnou foukací melodiku a Scofieldova chuť se jí odpovídajícími skřípavými kytarovými tóny nepokrytě dvořit.
Druhé CD nabízí stejnou dávku výživných groovů i skvělých zvukových barev. Například skladba Hanuman opět ukazuje, jak obrovské možnosti u ní interpreti neodhalili ve studiové verzi. Úvodní duet hammondek a kytary může zdejšímu posluchači připomenout souvislost s improvizacemi polské formace SBB, aby se pak ale rozjela oproti ní mnohem odlehčenějším groovem a prostor se zde našel i pro Medeskiho sólo, ohýbáním tónů blízké varhannímu výrazu Alice Coltrane. V improvizačně meditativním duchu pak naváže tradicionál Amazing Grace . Aktuální výraz s velkým respektem k celé tradici afroamerické hudby prezentují tito hudebníci dlouhodobě, takže podobná věc je spíše očekávána, než že by z repertoáru vybočila.
Že si kvarteto dodnes plně stojí za celou svou společnou dosavadní produkcí, potvrzuje i rozhodnutí uzavřít celé dvojalbum druhou „hitovkou“ z první desky, Hottentot , a posluchači se tak vkrádá na mysl dojem, že se příběh této čtveřice uzavírá, když všechny podrobnosti už tímto skvělým dvojalbem dovysvětlila. MMW po poněkud jednotvárné trilogii nahrávek Radiolarians doufejme hledají nové podněty a John Scofield už déle oprávněně syntetizuje svůj dlouholetý vývoj a celoživotní inspirace. Hrozí, že další spolupráci by tito umělci mohli složitě obhajovat jako jiný krok než pouze ke komerčnímu úspěchu, nyní to ale není třeba řešit. Jazzová dvojalba jsou občas jako celek nestravitelná, zde ale zkonzumujeme to nejlepší z kooperace jedinečných hudebníků a ani si nemusíme uvědomit, že je té potravy vlastně plně dostačující porce.
Body: 5 z 6
