Mike Stern – kytary, Richard Bona – basa, zpěv, Kenny Garrett – saxofon, Jim Beard – klávesy, a další. Nahráno: Avatar Studios, New York, 5, 12/2011, 1/2012. Vydáno 2012. TT: 75:27. 1 CD Heads Up International HUI-33186-02
Tvrzení, že hudba Mikea Sterna staví v první řadě na radosti z hraní a intenzivním nasazení spíše než na hledání zadumaných hloubek a závažnosti, by tohoto kytaristu snad neurazilo. Patří do kategorie muzikantů, jejichž nové album nemusí být pokaždé revolučně novátorské a od nichž se zachování stylu tak trochu očekává. Tomuto trendu zůstává věrný i na své patnácté nahrávce.
Jak je u Sterna obvyklé, převyšuje počet hostujících hudebníků dvacítku a jako vždy jde o první ligu současného jazzu. Ačkoli je obsazení takřka každé skladby jiné, lze jedenáct kompozic rozdělit do několika kategorií: kytaristova typická fúze jazzu, rocku a blues se silným tématem a energickými sóly, kusy vycházející z klasického jazzu se spíše standardním výrazivem a nakonec třetí kategorie, do níž patří pouze jediná skladba: temnější a pomalá As Far As We Know .
První skupina tvoří většinu alba. Základem je vždy některá z oblíbených koncertních sestav, přičemž nejlépe funguje dle očekávání Bona-Franceschini-Weckl. Ač je autorem všech skladeb Stern, snímky s Bonovým zpěvem mají opět onen nezaměnitelný africký nádech, který můžeme slyšet i na dřívějších nahrávkách. Někdy se hudba přikloní více k blues (Half Way Home se slide kytarou), jindy k funku s bebopově laděnými melodiemi (All Over The Place ).
Druhou kategorii kompozic tvoří trojice skladeb hraná ve zdánlivě silném obsazení Garrett-Beard-Holland-Foster. V prvních dvou však výsledek zní nepřesvědčivě a nesourodě, jak to někdy u obdobně hvězdných sestav bývá. I přes snahy hráčů o interakci zní výsledek jako hledání společného „nastavení“ pro danou skladbu. Nikdo jako by se nechtěl pustit svého zaběhnutého stylu hraní. Většina této sestavy navíc obvykle hrává zvukově hodně intenzivní hudbu, což může být příčinou toho, proč například přímočaré Blues For Al zní jako by se hráči museli úzkostlivě držet na uzdě. Tento návrat k více „jamovému“ a nepříliš proaranžovanému typu hraní se u hudebníka, jako je Stern, zdá být krokem zpět.
Z celku vybočující As Far As We Know je teskná kompozice s výrazně motivickou a dobře vystavěnou melodií v podání hlasu Esperanzy Spalding . Doprovází se na kontrabas, ovšem stejně jako Stern, ovládající až překvapivě citlivě akustickou kytaru, hraje opravdu jen to nejnutnější. Ačkoli výsledek se od zbytku alba výrazně liší, díky emocionálnímu náboji působí přesvědčivě a jako příjemné zpestření celku. Akustiku vezme Stern do ruky ještě jednou – You Never Told Me , postavená na velmi prostém a silném motivu, jak je u kytaristových balad zvykem, je rovněž provedena s obdobným citem pro prostor a atmosféru.
Sternovou předností je schopnost držet se věrně svého stylu a nabídnout posluchači, co očekává, ale zároveň se neopakovat a být stále schopný připravit poutavý materiál. A za to ho nelze než pochválit.
Body: 4 z 6
