„Kapela je tým, který si mezi sebe rozdělí jednotlivé kompetence. Když jsme před publikem pouze dva, suplujeme celý orchestr. Zranitelnost, kterou prožíváme, můžeme sdílet s publikem. Nemůžeme se za nikoho schovat, a to považuji za pozitivní stránku.“ Těmito slovy líčil před několika měsíci v Harmonii francouzský trumpetista Nicolas Genest, jak se cítí při hraní v komorní sestavě par excelence, v duu s pianistou Yvanem Robilliardem.
V době, kdy album francouzského dua vyšlo, probíhal v Praze mastering jiné nahrávky v obdobném složení. Pouze se obrátily role – zkušený pianista, česká jazzová legenda, Emil Viklický, si ke spolupráci přizval trumpetistu Miroslava Hloucala. I on líčí, jak svého mladého spoluhráče poprvé uslyšel na jednom jazzovém festivalu a jak jej jeho přístup okouzlil: Mirek hrál moderně, a přitom neplýtval tóny. A Viklický si uvědomil, že je to pro něj možná nejvýraznější jazzový objev za posledních deset let.
Hloucal, o 35 let mladší než Viklický, se jazzové veřejnosti poprvé výrazněji představil v roce 2009 jako lídr Infinite Quintetu (album Speak Slowly) a působil například ve skupinách Points a Lanugo. Už tehdy na sebe upozorňoval svým talentem a od té doby se pochopitelně vypracoval jako hráč i jako skladatel. Na novém albu proto nepůsobí jako „ten mladší“ po mistrově boku, ale jako rovnocenný partner svého zkušenějšího a staršího kolegy. Ostatně i po autorské stránce si pánové desku rozdělili téměř na polovic – šest skladeb napsal Viklický, pět Hloucal.
Album obsahuje skladby, které vznikaly pro různé příležitosti a jsou svým charakterem velmi různorodé. Emil Viklický zde připomíná své japonské projekty (Afterdark, Miss Saeki Theme) nebo práci pro divadlo (Ballad for Villon) a vrací se i ke své rané melodii Blue In Dark Green. Hloucal přinesl jak náročnější kompozice typu Mood, tak naprosto jednoduchou niternou ukolébavku (Lullaby), napsanou do poslední noty. Přitom pojítkem, díky němuž album drží pohromadě, není pouze sestava klavír a trubka (či přesněji ve většině skladeb křídlovka), ale spíše empatie obou hráčů a jejich schopnost sloužit jeden druhému a především hudbě jako takové. Velmi tradiční Viklického skladbu All That Stuff Called Jazz bychom si dokázali představit jako sled rychlých tónů a divokých sól, ale pohodové pojetí dua má v sobě až neočekávatelnou vnitřní sílu. Blue In Dark Green Viklický původně hrál v duu s pianistou Jamesem Williamsem, a to ještě před Hloucalovým narozením. Záměna druhého piana za trubku vůbec nevyznívá násilně – naopak, z přesnosti a přirozenosti, s jakou Hloucal autorovi sekunduje, by člověk usuzoval, že tato dvojice spolupracuje velmi dlouho.
Duo Emila Viklického a Mirka Hloucala je poctou tomu typu jazzu, který byl kdysi progresivní a dnes jej vnímáme jako klasiku. Příznačné je, že zasvěcený sleeve-note Douga Ramseyho dvakrát zmiňuje Billa Evanse – v souvislosti s úvodní Hloucalovou kompozicí A Tale a především s Viklického Blue In Dark Green, jejíž název je přímo narážkou na Blue In Green, spolupráci Evanse s Milese Davisem. Nemá pochopitelně smysl přirovnávat Emila Viklického s rukopisem ovlivněným moravskou melodikou přímo k Evansovi a už vůbec není účelem těchto řádků snažit se nacházet v Hloucalově hře něco davisovského. Afterdark je však mimořádně silnou poctou bopové tradici. Je to album, které zní zdravě konzervativně a přitom moderně. Album harmonicky plné a melodicky silné. Album, na něž oba protagonisté přenesli něco ze svých rozdílných hudebních naturelů a přitom nezapomněli na to, že méně tónů je někdy více a že ticho hraje v komorních sestavách důležitou roli.
Emil Viklický – klavír, Miroslav Hloucal – trubka, křídlovka. Nahráno: 12/2014, ČSNO studio, Praha. Vydáno 2015. TT: 51:30. 1 CD New Port Line NPL0015-12
