Před rokem slavila zpěvačka Miriam Bayle koncertní úspěchy s programem Fenomén scat. Album, do kterého toto své hudební pásmo přetransformovala, překvapivě více než na improvizovaném zpěvu beze slov stojí na písňové formě. Oproti svému debutovému CD z roku 2010, které sestávalo především ze standardů, dává interpretka tentokrát vedle coververzí prostor i vlastní tvorbě. A i když má teď před sebou křest alba Song a následné turné, myslí už Miriam Bayle na další projekty, o kterých se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Původně jsem si myslel, že vaše nové album přímo naváže na koncertní program Fenomén scat a že ponese stejný název. Nakonec sice obsahuje některé skladby, které z těchto koncertů známe, ale jmenuje se Song. Jako by se důraz přesunul od scatu jako zpěvu beze slov k písni s obsahem. Jaká byla tedy cesta od Fenoménu scat k Songu? Cílem projektu Fenomén scat bylo přiblížit scat, tedy vokální improvizaci, nejen muzikantům a zpěvákům, ale i lidem, kteří o tomto tématu moc nevědí. Na album jsem zařadila i písně, v nichž se vůbec nescatuje. Název Song vznikl podle skladby, kterou složila moje manažerka Katka Soukupová, ale zároveň jej vnímám jako symbol, protože album obsahuje především písně s textem. Některé z nich zrály delší dobu.
Na rozdíl od minulého alba, které jste sestavila ze standardů a převzatého materiálu, jste si tentokrát některé písně napsala sama. Ano, mám na albu tři autorské písně. Jednou z nich je Tango s textem slovenské autorky Mirky Ábelové, se kterou plánuji ve spolupráci pokračovat. Možná z toho časem vznikne čistě autorská deska.
Vraťme se k albu Song a k titulní písni. Jak vůbec došlo k tomu, že se z vaší manažerky stala současně autorka klíčové skladby? Katka je pianistka, absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka a klavíru se stále věnuje. Složila tuto skladbu, kterou mi nabídla, abych ji zaranžovala a nahrála s kapelou. Kývla jsem a výsledek je na albu, které obsahuje i skladby, které spolu na první pohled a poslech zdánlivě vůbec nesouvisejí. Je to všehochuť, ale moje všehochuť (smích).
Album otevírá píseň O Bôto od Antonia Carlose Jobima. Proč jste se rozhodla desku otevřít právě brazilskou písní? Asi polovina skladeb na albu souvisí s brazilskou nebo latinskoamerickou hudbou. Je tam Don’t Explain, Jogral, trochu latino náladu má i zmíněný Song, stejně jako moje Tango. Skladbu O Bôto, která zazněla už ve Fenoménu scat, jsem doplnila svými doprovodnými vokály. Hodně jsem si s ní pohrála a mám z ní radost.
Co vás baví na latinských rytmech? No právě ty rytmy. Před nedávnem jsem ve své kapele vyměnila saxofon za perkuse. Na albu na ně hraje Vít Halška ve spojení s bubeníkem Dano Šoltisem, a to je kombinace! Oba jsou živelní, je s nimi legrace, a když hrají spolu, je to šílený tlak, který je pro mne velmi inspirativní.
Takto zdvojená rytmika pochopitelně není v jazzu ničím novým. Používali ji ve svých kapelách například Dizzy Gillespie nebo Ahmad Jamal. Jak si konkrétně pánové ve vaší kapele rozdělují role? Všechny písně na albu jsem aranžovala já, ale bicí a perkuse do not nezapisuji. Mám nějaký nápad, jak by měla skladba rytmicky fungovat, patterny, které slyším v hlavě. Ty chlapcům zazpívám nebo zatleskám. Je úžasné, jak se oni dva dokážou doplňovat. Není mezi nimi žádné velké dohadování, navzájem se ctí, cítí a doplňují.
Na albu Song jste uvedena i jako producentka. Do jaké míry muzikantům necháváte volnou ruku? Volnou ruku jim nechávám, dokud to funguje podle mých představ. Do nástrojů občas mluvím. Když mám pocit, že to není ono, zastavím a navrhnu zkusit to třeba jinak. Kluci mají někdy taky výborné nápady…
Na basu na albu hraje Petr Dvorský, který letos slaví 50. narozeniny. Jak se vám s ním spolupracuje? Petr je velmi fajn jako člověk, je spolehlivý, zodpovědný, dobře se mi s ním pracuje. Je také velmi tvárný, na novém albu jsem jej dokonce donutila, aby oprášil baskytaru. Mně se totiž baskytara jako nástroj velmi líbí a čím dál víc ji do písní prosazuji. Na koncertech Petra alternuji s Pepou Fečem, který je ve hře na baskytaru mistr.
Saxofon, na který hraje Rostislav Fraš, se nakonec na albu objevuje jen v několika skladbách. Podle čeho se rozhodnete, že saxofon do písně patří? Sopránsaxofon se mi hodil například do skladby Snenie, kterou jsem napsala již dříve. Je to taková mlhavá vzpomínka. A tak jsem zavolala Rosťovi, který hrál i v projektu Fenomén scat. Podobně se mi saxofon hodil do Tanga. Ten nástroj tam při aranžování slyším. Taky kytaru, na kterou ve čtyřech skladbách jako host hraje Adam Tvrdý.
Zaujala mě také vaše coververze písně Close To You od The Carpenters… Tu znám už déle. Náhodou jsem ji znovu slyšela a uvědomila jsem si, že to je skladba, kterou chci zpívat. Kromě vokálů jsem ji nijak zvlášť nearanžovala, nezasahuji do originálů za každou cenu.
A hodila se vám náladou, melodií, textem…? Textem určitě. V poslední době dám na texty hodně, zatímco dříve jsem se soustředila především na hudbu. Byla jsem instrumentalista v pěveckém projevu, což zůstalo. Když si ale vybírám skladbu teď, text je důležitým měřítkem mého rozhodování.
Když skládáte hudbu, slyšíte za melodií konkrétní příběh? Ano, ale vnímám hlavně pocit, který momentálně mám. Já texty nepíšu, a proto jsem moc ráda za Mirku Ábelovou. Další spolupráce, na které jsme se dohodli, by měla vypadat tak, že já složím hudbu a tu jí pošlu. Ona bude mít nějaký nápad, který třeba zase inspiruje mě k dalšímu hudebnímu rozvedení.
Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 5/2016
