Miroslav Vitouš – kontrabas, Franco Ambrosetti – trubka, Gary Campbell – tenorsaxofon, Gerald Cleaver – bicí, Michel Portal – basklarinet. Vydáno 2009. TT: 46:82. 1CD ECM Records ECM 2073 (distribuce 2HP Production).
Nejdříve na pražské konzervatoři pod patronem Františkem Poštou studoval, jak přistupovat ke kontrabasu jako sólovému nástroji. Tohle dědictví následně prohloubil v Americe, kde krátce po svém příchodu stál u zrodu zcela zásadní kapely v dějinách jazzové historie, Weather Reportu. A o několik let později se s ní rozešel, protože v jejím nadcházejícím funkovém období neviděl prostor pro rozmanitější a individuálnější hru svého nástroje.
Byť od té doby uplynulo mnoho vody, všechny ty čtyři dekády staré události jako by ožívaly na novém albu kontrabasisty Miroslava Vitouše , tajuplně nazvaném Remembering Weather Report . Nevzniklo však proto, že by Vitouš po nedávné smrti Joe Zawinula, ústřední postavy bandu, nakonec ve vztahu k minulosti pookřál; jeho kvarteto totiž nehraje skladby z pera členů Weather Reportu, jen si vzal za výchozí bod způsob, kterým kapela za Vitoušova působení fungovala. Tedy s rovnocennými party pro všechny nástroje a s jejich velmi častými dialogy.
Sestavu lemují dva dechy: špičkový švýcarský trumpetista Franco Ambrosetti , v šedesátých letech partner George Gruntze, o dekádu později třeba Dextera Gordona, dále kdysi bebopový saxofonista i učitel improvizace Gary Campbell a také detroitský bubeník Gerald Cleaver , toliko oba již muzikanti z Vitoušova předchozího alba Universal Syncopations II . Cleaver má za sebou četné zkušenosti z hraní rytmicky nevázanější muziky a zároveň vztah ke klasické hudbě, tedy oboru, v němž zase exceluje zde hostující klarinetista Michel Portal , jindy spoluhráč Johna Surmana, Joachima Kühna anebo interpret skladeb Pierra Bouleze. A mezi tím vším hřmí Vitoušův kontrabas s úderností a silou téměř dechového nástroje, na čemž má podíl jistě i fakt, že deska byla nahrána ve Vitoušových italských Syncopations Studios , ale nejpatrnější je to v četných pasážích, jimiž se kontrabasista po letech vrátil ke hře smyčcem. Jeho arco je vyšlechtěné a natolik mocné, že v souzvuku s dechovou sekcí evokuje sílu celého orchestru.
Společný hudební jazyk sestavy posluchač nejsnáze pochopí na dvou úvodních kompozicích: Variacích na Waynea Shortera , v nichž improvizace koření z citovaného tématu Nefertiti , a Variacích na Lonely Woman neboli kombinaci motivu saxofonisty Ornetta Colemana s umně protkanými výseky z Dvořákova Larga. Ostatně jejich výběr patrně nebude náhodný: Colemanova původní nahrávka skladby se nesla na výrazných a přitom improvizovaných basových figurách Charlieho Hadena, zatímco na Davisově verzi Nefertiti bylo zase slyšet velmi volné hraní basisty Rona Cartera. Vitouš jako by svou hrou na tento odkaz letmo navazoval a ze způsobu, kterým se jeho kontrabas proplétá skrze složité melodické vzorce a gradující party ostatních spoluhráčů, je pro změnu zřejmá jeho úcta ke Scottu LaFarovi, muži, jehož spolupráce s pianistou Billem Evansem hrála v pomyslných dějinách osvobození basy zcela zásadní roli.
Ovšem ve Vzpomínkách na Weather Report zdaleka nejde jen o kontrabas, protože se stejnou mírou svobody vyjádření a podílu na celkovém zvuku účinkuje excelující Cleaver; je to zkrátka muzika, ve které rytmická sekce funguje nezávisle a docela jinak, než bývá zvykem. A těžiště toho celého tkví právě v okamžitém a většinou společném rozvíjení nápadů, které v náznacích zřejmě existují v notách, jindy však přichází náhle a nečekaně. Vitoušova skupina jednoduše stírá rozdíly mezi improvizací a kompozicí tím nejlepším možným způsobem. Na cestě se ještě suitou Semina stihne vyjádřit k Zawinulově vztahu k evropské klasice, v kompozici When Dvořák Meets Miles rozvine slovanskou melodiku a v duu Surfing With Michel zase kontrabas s basklarinetem zapředou přímočarý a nápaditý soutok dvou hlasů. Celé to padá z mimořádných hudebních výšek a nenechává na pochybách, že jde o setkání špičkových muzikantů s nebývalým citem pro hudbu a odvahou pouštět se do okamžitých dobrodružství. Samo o sobě to dělá mimořádně dobrou desku. Ale v kontextu Vitoušovy předchozí tvorby je patrné, že jde navíc o rozvíjení něčeho, čím se kontrabasista intenzivně zabývá celou svoji kariéru. Že se mu to ještě povedlo takto lehce a objevně spojit s odkazem původního Weather Reportu je už malý zázrak. A zároveň bezmála geniální způsob, jak se za celou tou ohnivou dobou zpětně ohlédnout.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
