Věhlasný jazzový trombonista Mojmír Bártek bydlí v Brně na Bezručově ulici. Dům patří odedávna rodině jeho ženy Jany. Když ho přišel bývalý čeledín znárodňovat, hnala ho babička sekerou, a dům jim zůstal dodnes. Mojmír bydlí „ve svém“, ale nejlíp je mu za domem v zahradní boudě, kde má malá kamínka na dřevo, kuchyňku a otoman. V prostředí, kam chodí relaxovat, občas i přespává. Rodem je Valach, a proto má druhý domov na chalupě ve Velkých Karlovicích. Tři desetiletí hrál s orchestrem Gustava Broma. Dnes má malou swingovou kapelu, které říká „po valašsku“ The Young Pekáč.
Kdy jsi poprvé slyšel jazz? To bylo ve Vsetíně, když mi bylo osm let. Starší brácha se učil na trubku a mně se to strašně líbilo. Začali jsme poslouchat Willise Conovera na Hlasu Ameriky. Bylo to nebezpečné, protože naše rodina byla za komunismu dost pronásledovaná a hlídaná. Otec byl doktor medicíny, zpočátku všeobecné, později zubař. Zapojil se do západního odboje, je to popsáno v knize Clay-Eva volá Londýn. Někdo ho udal (maminka věděla kdo), a Němci ho umučili v roce 1945 ve vaně v Kaunicových kolejích. Protože nebyl v tom správném odboji, komunisti po nás šli. Takže jsme si směli Conovera pouštět jen velice potichu a ucho jsme museli mít u rádia. Ale co bylo zakázané, to bylo pěkné. Brácha hrál na trubku v dixielandové kapele, a já jsem se chtěl po něm „opičit“. Vedle nás bydlel pan Šímara, podnikatel, kterého také zničil režim. Pokoušel se hrát na trombón, ale moc mu to nešlo, tak ho dal na půdu. Já jsem si ve třinácti jeho trombón z půdy vypůjčil a začal jsem na něj „trúbiť“. Docela mi to šlo a brzy jsem začal hrát různé melodie, jako například Ja-da. V té době jsem už chodil do hudební školy, kde jsem se učit hrát na akordeon a na klavír. Museli jsme hrát občas i komunistům na schůzích. Maminka chtěla, abych se stal veterinářem, ale já jsem chtěl na konzervatoř do Brna. Kupodivu mě přijali a já jsem začal studovat trombón u pana profesora Josefa Smékala. Bylo to velmi kruté, protože mě na Vsetíně naučili hrát zcela opačně. Správně se má nátrubkem překlenout horní ret, a já jsem hrál spodním. První rok v Brně jsem byl „mimo mísu“, protože Smékal trval na tom, abych to předělal. Tahal jsem levou rukou, protože jsem levák. Smékal mi říkal: „Představte si, že půjdete do filharmonie, všichni budou hrát pravou a vy levou. To nejde.“ Na Vsetíně mě učil soused odnaproti, kterému to nevadilo. „Když ti to jde, tak si trub po svém,“ říkal. Možná, že bych hrál tím mým způsobem ještě líp, než hraju, ale v Brně to prostě nešlo.
Jak ses dostal k profesionálnímu hraní? První angažmá jsem měl v taneční kavárně Máj. Už v roce 1961 jsem hrál v poloprofesionální kapele v zámecké zahradě ve Zlíně. Z hotelu Moskva se nad námi ozýval Gustav Brom. Došlo tam k historickému setkáni s Felixem Slováčkem, který byl na stejné úrovni jako já, pokud se týkalo swingu. Pracoval na sobě usilovně, takže po sedmi společných letech v orchestru Mirko Foreta na zájezdu v NDR přišel do šatny Karel Vlach a řekl mu: „S vámi bych chtěl mluvit“. A my jsme v tiché pokoře záviděli.
Pak jsem se stal členem Comba jazzového pianisty Luďka Švábenského. Hráli jsme na „tanečních čajích“ v Pionýrském domě a občas i jazz v kavárně Melodie. Luděk dostal v roce 1966 cenu za svou skladbu Houpačka na mezinárodní jazzové soutěži Friedricha Guldy ve Vídni. Byl kapelníkem Šesti strýců, kde s ním hráli vynikající dechaři Jirka Hlava a Jan Bažík Pavelka.
Za odpolední hraní v Pionýrském domě bylo jen 50 korun. Ty jsme utráceli naproti v Segedínu, dávali jsme si tam salám s cibulí a pivo. Později jsem měl 800 korun měsíčně, což bylo na studenta hrozně moc. Trumpetista Honza Slabák (zakladatel dechovky Moravanka) studoval na konzervatoři přede mnou. Když skončil, šel na vojnu do AUSu (Armádní umělecký soubor). A přemluvil mě a kamaráda Honzu Formánka, abychom přerušili studium a šli hrát s ním. My jsme mu na to kývli. Odbyli jsme si tak dva roky vojny, a nemuseli jít někam k útvaru. Pak jsme v klidu dokončili pátý a šestý ročník. To už jsem hrál s orchestrem Mirko Foreta. Na zájezdu v Karlových Varech jednou na pokoji v hotelu zazvonil telefon a ozvalo se: (imituje) „Já bych chtěl s vama mluvit.“ (smích) Byl to Gustav Brom s typickým „bromovským“ přízvukem. Žena mi koupila letenku z Varů do Brna a druhý den už jsem s Bromem zkoušel. Zařídil to asi kontrabasista Milan Řežábek a baryton saxofonista Josef Audes, kteří mě s Formánkem slyšeli hrát na jazzové soutěži v Pionýrském domě. Oba tam byli v porotě. Brom na jazzové akce nechodil, ale bedlivě vše sledoval z povzdálí. Nakonec jsme u něj skončili oba, s Honzou Formánkem jsem pět let studoval, a po nějaké době přišel za mnou i k Bromovi. Čtyři dny po mém nástupu jsme jeli do Saarbrückenu, až k francouzským hranicím. Byl jsem u vytržení, tehdy se normální smrtelník na Západ nedostal. Mimo jiné jsme tam hráli i Jazzovou mši Jardy Hniličky. V hledišti bylo plno černochů, asi vojáků americké armády.
Jaký byl Gustav Brom? Já jsem měl s Bromem vynikající vztahy. On se staral i o naše rodiny, byl to náš otec. Věděl vždycky, odkud vítr vane. Když nazpíval „Gagarina“, tak se k němu v Praze všichni začali chovat jinak a jezdilo se po celé Evropě. On nikdy ve straně nebyl, ale cílevědomě obcházel svoje kamarády. Vycházeli mu vstříc taky proto, že trpěl za války. Někteří ho pomlouvali, protože mu záviděli, ale kdo u nás v padesátých letech dělal tak vynikající muziku? West-coast jazz, East coast jazz, pak třetí proud. On to všechno podporoval. Když jsme u Foreta začali hrát jen trošku jazzu, hned to zarazil. Jeho cílem bylo pobavit publikum. Ale Brom rád experimentoval, to bylo krásné. Hnilička s Hulanem napsali unikátní čtyřdílnou Egyptskou suitu už v polovině padesátých let, na to se už skoro zapomnělo. To bylo o něčem jiném, než dělali všichni ostatní. Nebyl tak vynikající dirigent jako Vlach, ale to, co uměl, už dnes nikdo neumí. Miloval swing a cítil se v něm jak ryba ve vodě.
Koho nejvíc sis vážil z trombonistů? Mými vzory byli J. J. Johnson a Kai Winding. S Honzou Formánkem jsme hráli jejich dua, a právě to Bromovce navnadilo, že nás vzali mezi sebe. Při jednom z pobytů v Americe jsem navštívil v městečku West Sedona v Arizoně slovenského pianistu Mária Zlámala. Šli jsme po ulici, a on mi najednou říká: „Představ si, tady bydlí vdova po Kai Windingovi.“ Winding byl Švéd, ale hrál a usadil se v Americe. Tak jsme tam zaklepali, a ta paní mi podala ruku! Já byl nadšením bez sebe. Tak jsem jí řekl, že její manžel byl nejlepší trombonista na světě.
Kdy jsi začal psát hudbu? Zkoušel jsem to už na brněnské konzervatoři. Když jsem byl na vojně v kapele u Pavla „Pápena“ Bayerleho (prý to byl Beno ze Zbabělců od Škvoreckého), začal jsem aranžovat pro jeho big band. Bayerle si mě vzal stranou a řekl mi: „Víš, Mojdo, děláš to dobře, ale nauč se to.“ On psal krásně písně, například O nás dvou pro Simonovou a Chladila. Tak jsem se to od Bayerleho učil. Aranžoval jsem swing i dechovky pro různá obsazení včetně dechového kvarteta, které jsme si v AUSu udělali. U Broma jsem taky aranžoval a psal, ale štvalo mě, že o tom moc nevím. Tak jsem se dva roky hlásil na JAMU na kompozici, až mě nakonec Ctirad Kohoutek vzal. Začali jsme dodekafonií a moderními technikami. Vystřídal jsem všechny pedagogy – například Miloslava Ištvána, Aloise Piňose, nebo Františka Emmerta, který byl mým hlavním profesorem. Na škole ho neměli moc rádi, protože je věřící. Studoval jsem dálkově pět let. Jednou jsme měli hrát ve Varšavě a já měl mít přednášku z marxismu. „Politik“ na mě křičel: „Jestli tady nebudete o půl osmé ráno, tak končíte se studiem!“ Po koncertě jsem sednul s Pepkem Audesem do auta a o půl osmé jsem byl ve škole. Na přednášce jsem usnul, ale byl jsem tam. Jindra Šmek, který v té době na JAMU studoval trubku, na „politiku“ nechodil, a vyhodili ho. Hrál taky u Broma, pak utekl do Kanady, obchodoval s Herbalifem na hubnutí, a prý na tom vydělal miliony. Brom mě podporoval, říkal mi: „Dělejte to!“ My jsme si celý život vykali, ačkoliv mu moje žena tykala. On se jí jednou zeptal: „Sakra, Jano, proč mi ten tvůj starej netyká?“ Já jsem si to nedovolil, měl jsem k němu úctu. Při promoci byl Brom na balkoně jako jediný z kapely. Skladbu chtěl studovat i basista Petr Kořínek, ale bál se, že mu to časově nevyjde, tak to nakonec ani nezkusil. Nebyla to legrace, tam se muselo chodit. Muzikanti v kapele mě od studia často odrazovali: „Na co školy? To je na h….!“ Hodně jsem tam pochopil formu. Ve třetím ročníku jsem donesl Emmertovi vážnou skladbu, a on mi řekl: „Mně se nelíbí to a to. Víš co? Smažeme to, jdi domů a udělej to znova.“ Byl jsem naštvaný, že mi to zničil, ale musel jsem to napsat znovu. A on mi pak řekl: „To je ono.“ A já věděl, že má pravdu. To byla pro mě obrovská zkušenost – když cítíš, že něco úplně nesedí – umět začít znova.
Absolventský koncert mi hrála Moravská filharmonie Olomouc a trombonista Zdeněk Pulec. Střídal dva trombóny, altový i tenorový. Bydlel u mě, konzultovali jsme. Ve skladbě byl kromě živé hudby ještě záznam z pásku. To mi poradil Alois Piňos. Tehdy bylo moderní hudbu ještě něčím „připrznit“.
Uplatnil jsi pak znalosti technik vážné hudby v jazzu? Skladbu Polymelomodus jsem napsal podobně jako Pavel Blatný – půlka byla jazzová a půlka vážná. A ono se to skloubilo. Brom mi ji nahrál a nazval podle ní desku, která vyšla v roce 1976. Lubomír Dorůžka se mě pak ptal: „Jak jste to mohl napsat?“ Nevěděl, že na to mám školy. Zajímavé taky bylo, že někteří kluci v kapele mi začali závidět. S tím se člověk musí smířit. Na JAMU jsem donedávna učil jazzovou a taneční hudbu na katedře skladby, a také improvizaci na trombon v nově vzniklém jazzovém oddělení. To se mi však z nepochopitelných důvodů zhroutilo a místo mě tam jsou mladí kolegové z Prahy. Dost mě to vzalo, protože jsem dvakrát týdně chodil na JAMU. Skladby pro big bandy píšu pořád. Ale hlavně teď píšu komorní hudbu pro hudební školy. Instruktivní skladby pro flétny, trombóny, trubky, klarinety. Pro brněnské hornisty jsem napsal pět skladeb. Kromě absolventského koncertu jsem si na symfonickou tvorbu už netroufnul.
Kde dnes hraješ? Všude. Na dovolené v Americe jsem si zahrál s kubánským orchestrem. Po návratu mě pozvali do Stavangeru do Norska. Je tam trumpetista Ditrik Ingvalsen, který se rád toulá po Evropě. Mají na repertoáru dvanáct mých orchestrálek. Když jsem tam hrál na koncertě, tak kromě tří skladeb byly všechny moje. Když jsem si poslechl záznam z koncertu, byl jsem potěšen. Koncem listopadu jsem tam hrál znova. Tento rok v říjnu přijedou zase oni k nám do Brna a budou hrát patrně v Metru.
Kde tě můžeme slyšet doma? Teď jedeme s Jardou Hniličkou do České Třebové hrát s místním big bandem. Zvou nás do Letohradu, mají tam taky velkou kapelu. Pak jedu do Vsetína na jazzový festival Josefa Audese. Pořádají ho v kulturním domě, který stojí přesně tam, kde jsem se narodil. Náš dům komunisti kvůli stavbě „kulturáku“ zbourali. Při pomyšlení, že improvizuji ve svém dětském pokoji, se mi nápady jen hrnou.
Loni jsi sám vydal CD Trombone Summit v netradičním obsazení, o kterém se ale moc nepsalo. Jak vlastně vzniklo? Řekl jsem si, že dám dohromady čtyři trombony (mezi hráči byl i jeden můj žák z JAMU) a rytmiku (na bicí samozřejmě můj syn). Napsal jsem pár písniček, nazkoušeli jsme to a šli s tím za kamarády do Staré pekárny, kde jsme hráli víceméně zadarmo. Byl tam jazzový fanda pan Popelka, tatínek mé basistky z Pekáče. Když jsme dohráli, tak mi řekl: „Já bych chtěl mít tuhle hudbu na desce. Já vám to zaplatím, a udělejte to.“ Tak jsme šli do studia v Horních Heršpicích k panu Ježovi. Když viděl, že to myslíme vážně, začal s námi zodpovědně pracovat. Točili jsme trombony do stop na sebe, nejdřív osm, a nakonec dvanáct. Skladby jsem, až na dva standardy, všechny napsal sám. Pak jsem to dal do distribuce Indies, mají obchody po celé republice, a zřejmě se to prodává. Je to neuvěřitelné, že něco takového může vzniknout. Podobné věci dělal Zdeněk Pulec, ale to byly známé skladby, kdežto tohle je autorská deska. Každá skladba začíná mým „plkáním“. Ale já jsem to nenamluvil, to tak pan Jež sestříhal z mého mluvení ve studiu.
Je ti osmašedesát, hraje se ti pořád stejně dobře? Trochu jsem měl problém, že jsem měl mezi předními zuby mezeru. Šel jsem na nejlepší kliniku v Brně. Tam mi udělali můstek, a když mi ho nasadili, hraje se mi daleko líp. Vzduch už nejde bokem, hraju teď daleko líp vysoké tóny. Na zubní jsem šel s trombonem, když mi to nasadili, tak jsem jim zahrál, oni mi to přibrousili, posunuli to trochu doleva, doprava, já jsem jim zahrál znovu – dělali mi to na míru. Trumpetista Jaroslav Hnilička má známou zubařku, a když se mu zub nějak posune, on za ní přijede o půlnoci, a ona mu to hned opraví. To já jsem proti němu břídil.
Jak se ti hraje s mladými muzikanty? S Pekáčem děláme normální tvrdý swing. Je tam hodně synkop. V kapele mám mladé spoluhráče, kteří to občas všelijak lámou, protože takovou hudbu neznají. V rádiu se swing moc nevysílá. Já jim říkám: „To nebudete lámat! Budete to hrát pořádně!“ (smích) Když jdeme po tříhodinové zkoušce na pivo, tak mi řeknou: „To jsme nevěděli, že se to dá takhle hrát.“ Walking bass, to pořád učím tu moji holku (zpívá, jak to brnká ona a jak by to mělo být – pozn. autora ). Kvůli mladým hrajeme taky funky, ale když se mé saxofonistce povede swingové sólo, mládež je nadšená. A já taky, když zahraje ty správné tóny. Hráváme v Brně ve Staré pekárně, u Kouřícího králíka, na Leitnerce. Hrávali jsme i v kavárně Savoy, ale přišla nová provozní a zrušila live music. Prý tam bude hrát jenom piano. Jak známo, jeden člověk může pokazit, co se dá. Nemá ráda hudbu. Ale my se nedáme, budeme hrát i zadarmo! Lidi ze starší generace by na swing chodili, ale pro mládež už je to pasé. Takovou hudbu vůbec neznají. Z konzervatoře může jen jednou za pět let jít jeden trombonista hrát do big bandu. Ti ostatní o tom nevědí vůbec nic. Vystudují a jdou učit, protože nejsou místa. Zrušily se vojenské posádkové hudby, filharmonií je málo, operetní orchestry nejsou, zrušily se orchestry v rozhlasech. Jak může takový člověk třeba v Holešově učit něco o taneční a jazzové muzice, když o tom nic neví? Na JAMU vystudoval kompozici, ale neví, co je to „dvanáctka“. Neví, co je improvizace na písňovou tvorbu. Nikdy neslyšel Duka Ellingtona. To je tragédie. Ale situace se zlepšuje a teď mohu řídit big band konzervatoře, aniž bych byl jakkoliv omezován. To bylo v šedesátých letech nemyslitelné.
