Na sklonku loňského roku vydaná čtyřalbová Antologie představuje unikátní formu zmapování moravské lidové hudby. Kompilaci (recenze vyšla v lednovém čísle) sestavila a rozsáhlým doprovodným textem a portréty umělců doplnila hudební publicistka s hlubokým zájmem o lidovou hudbu Helena Bretfeldová.
Po roce 1989 z moravské lidové hudby spadly ideologické okovy. Znovu se mohla začít hrát bez cenzorského omezení, vrátila se do ní náboženská tematika i přirozená svobodomyslnost spjatá s přírodou a nelehkým životem na vesnicích. Zájem široké veřejnosti o moravskou lidovou hudbu ale nebyl nikdy masovou záležitostí, takže jakýkoliv vydavatelský počin znamenal v mnoha případech značné finanční riziko, ke kterému se dosud odhodlalo velmi málo nadšenců. Už léta mezi ně patří brněnské vydavatelství Indies Scope vedeno upřímným přesvědčením, že lidová hudba představuje paměť a historii národa. Veskrze lidové muzicírování předávané z generace na generaci ve většině případů ústním podáním má totiž na rozdíl od jiných uměleckých forem – malířství, sochařství, řezbářství nebo řemeslných dovedností – velkého nepřítele: s vymíráním pamětníků a nositelů tradice nenávratně mizí.
Můžete nastínit genezi vzniku Antologie? Prvotní idea Milana Páleše z Indies Scope počítala na celou Moravu s dvojalbem; tato představa vzala za své už v okamžiku, kdy jsem připravila písemný návrh pro udělení grantu: to jsme ještě mínili pokrýt alespoň v náznaku většinu moravských regionů, kdy nakonec naplánovaná čtyři alba měla mapovat Horňácko, Dolňácko, Valašsko a „zbytkové“ regiony. V březnu jsem zpracovala první návrh playlistu – a nezůstal kámen na kameni. Vlastně zůstal – Horňácko. Tam bylo od samého začátku jasné, že mu bude patřit celé první album. Pak se k první části Dolňácka, tedy k Uherskobrodsku a Uherskohradišťsku, logicky přičlenilo Strání, (Moravské) Kopanice a Veselsko a zaplnilo se další album. Kyjovské a strážnické Dolňácko tedy „přeteklo“ do třetího, kde je doplnilo Podluží a Hanácké Slovácko. A čtvrté album zůstalo pro Valašsko a Lašsko, rozšířené o několik ukázek z hraničních regionů Zlínska a Luhačovského Zálesí. Takže Antologie rezignovala na úplnost: na úkor poměrně významných regionů střední a západní Moravy – tedy mimo jiné Hané i Malé Hané, Horácka a Podhorácka, Brněnska i mnohých menších oblastí.
Moravské lidové hudbě se věnujete dlouhá léta. Jste v přímém kontaktu s její živou podobou, znáte většinu žijících hudebníků a zpěváků osobně a regiony pravidelně navštěvujete. Přesto, brala jste vyzvání k sestavení Antologie jako další výzvu zapátrat v historii i současnosti ještě hlouběji? Samozřejmě, protože jsem si za pomyslný svorník zvolila historickou kontinuitu. Jednak v rámci jednotlivých obcí, mikroregionů a regionů, jednak – především – v rámci jednotlivých, vzájemně se prorůstajících zpěváckých a muzikantských rodů, a mnoho předchozích kusých vědomostí se mi postupně pospojovalo do logických celků. A teď, když je Antologie na světě, možná bych s dnešními zkušenostmi vybrala pár jiných titulů a některé naopak oželela, ale za tuto výzvu a za důvěru v mou „povolanost“ k této nádherné práci jsem Milanu Pálešovi a Indies Scope vděčná. Hodně jsem se naučila. I větší pokoře k těm, kteří přenesli muzikantský odkaz svých předků přes doby nepřízně a manipulace.
Jaký jste zvolila klíč k výběru? Co bylo pro vás nejzásadnějším kritériem? Některé kapely a primášské i zpěvácké osobnosti byly pro mě takříkajíc nepominutelné – každý disk má dominantní kapelu a (s výjimkou Valašska) i stěžejní zpěváckou osobnost, které nejvýrazněji prezentují hudební tradice regionu. Zároveň mi bylo potěšením jednak připomenout místní zpěvácké legendy (například javornickou Annu Kománkovou, vrbecké bratry Holé a Františka Okénku, hradišťskou Věru Domincovou, Stanislava Gabriela staršího, kopanického Jana Rapanta, „ženy z Ježova“ Annu Kyliánovou a Marii Šoupalovou, Jaroslava Kováříka z Kobylí atd.), jednak pro přespolní posluchače „objevit“ třeba Horňáky Jožku Kútného, Martina Prachaře a Jiřinu Mikloškovou, Strážničany Jana Gajdu, Pavla Múčku a Tomáše Pánka, Blaženu Potykovou z Osvětiman, Valachy Pavla Ptáčka a Františka Segrada apod.
O kom by svět měl víc vědět, jsou obětaví a pro lidovou muziku zapálení kantoři – učitelé hudební výchovy na školách, na uměleckých učilištích, i ti neoficiální, amatérští, ale přesto nejpovolanější, kteří v místě svého působení ovlivnili i několik generací svých následovníků; takový byl třeba velický bohém Jaromír Miškeřík. S úctou jsem jim věnovala jeden z dílů Antologie a kde jsem mohla, připomněla jsem jejich zásluhy v doprovodném textu.
Brala jste při výběru v úvahu fakt, že Antologie by měla zároveň reprezentovat moravskou hudbu v zahraničí? Tak to především. Milan Páleš mi hned na začátku naší spolupráce upřesnil, jaký má s Antologií prioritní záměr. Proto jsou všechny texty a medailony psány dvojjazyčně, i když je to bohužel na úkor případné fotodokumentace. Také proto jsem – i když jsem byla nucena oželet některé vysoce kvalitní a z hlediska hudebně historického cenné záznamy BROLNu nebo ostravského Techniku – volila nahrávky méně proslulých, avšak neprofesionálních hudebních těles s přímou, nezprostředkovanou vazbou k danému regionu. Ale když se nějaký fanoušek ze zahraničí vypraví po stopách naší Antologie do terénu, třeba na regionální hudební festival, měl by tam slyšet podobné skladby ve srovnatelné hudební kvalitě – nikoliv takové, které vyprecizovali upravovatel a hudební režisér pro jedinečnou nahrávku nebo pro hudební číslo, jakému jsou v požadované kvalitě schopni dostát jen hudební profesionálové. I to jednoduché, nedokonalé totiž může být jedinečné.
Odkud jste čerpala skladby? Z vydaných alb, rozhlasových nahrávek, soukromých sbírek, terénních záznamů? Pokud vím, spoustu alb vydávají některé moravské obce nebo sami muzikanti. Až na jedinou výjimku jsem vybírala z již vydané albové produkce s moravskými lidovými písněmi – od komerčních až po malá regionální vydavatelství, včetně těch zmíněných, které si obce nebo samy muziky vydaly vlastním nákladem. Mnohdy právě taková, někdy už dost obtížně dostupná alba obsahují ty největší perly. A protože mnohá malá vydavatelství už zanikla, byla některá autorská práva dost obtížně dohledatelná. Bohužel daní za pestré původní zdroje je určitá nevyrovnanost kvality hudebních záznamů, ale zachování autenticity za to myslím stojí.
Konzultovala jste výběr s konkrétními muzikanty? Setkala jste se s připomínkami typu, „tohle tam nedávejte, já tam chci naopak tohle“? Odmítl někdo poskytnout nahrávky? S vyloženým odmítnutím jsme se nesetkali u nikoho – právem píšu v množném čísle, protože oním prvním nárazníkem byla Zuzana Pálešová, která kromě náročné práce na grafické podobě alb zastávala i roli produkční. Já jsem si vybírala položky do playlistu, ona mnohokrát obhajovala můj výběr před vedoucími kapel – na mě je přesměrovávala až v okamžiku, kdy už si nevěděla rady. Paradoxně nejvíc problémů s mým výběrem (logicky subjektivním) měly kapely, na jejichž příspěvku naše antologie rozhodně nestála. Většinou jsem trvala na svém. A ustála jsem to. Rozuměla jsem, že mnozí nechápou, proč chceme staré věci, a raději by pro nás nahráli nějakou novinku, ale nemohli tušit, že se mi právě tato stará písnička hodí do určitých souvislostí – třeba pro srovnání. Například osvětimanská Proč krušinko v břehu stójíš má pendant v milostné z Rusavy Proč krušinko nezakvétáš, anebo starobylá milostná z Bystřice pod Lopeníkem U našeho jazera evokuje jiné zpracování podobného námětu U našího jezera od Velkých Karlovic. Ale některé připomínky jsem uvítala, například přátelské upozornění, že vybraná skladba není v konkrétní oblasti příliš původní.
Když jste pátrala v archivech, objevila jste nějaké desky pro vás osobně neznámé? Pro mě nejméně zmapovanou folklorní oblastí bylo Podluží; znala jsem samozřejmě Břeclavan a Jožku Kobzíka, zpěváky Jožku Severina a Františka Studenku, ale dál nic moc a byla jsem velice příjemně překvapena, kolik starších i mladších muzikantů, zpěváků i nádherných mužských sborů v tomto regionu působí. Mít víc prostoru, vydalo by to jistě na samostatné album.
Získala jste při poslechu tolika nahrávek pocit, že moravská lidová hudba je na nosičích zarchivována dostatečně a reprezentativně? Jak kde a jak kým. Nikdy nebude, ani nemůže být zaznamenáno všechno a co je reprezentativní, je obtížné posoudit, každý to vidí jinak. Smutné jsou mezery z prvních tří čtvrtin minulého století. Tehdy bylo obtížné prosadit vydání desky, takže spoustu kapel pro nás zachránily rozhlasové nahrávky-trvalky, ze kterých pak řada nosičů vydávaných už bez překážek od osmdesátých let čerpala. Bohužel, mnohé je nenávratně ztraceno, ale naštěstí řada mladých muzik ochotně a zasvěceně pátrá v hudebních archivech. A dnes je možné vydat si desku vlastním nákladem, takže měřítkem kvality je mnohdy jen míra sebekritičnosti zpěváků nebo muziky. Kde vidím schůdnou cestu i pro budoucnost, jsou edice, které si buď k výročí založení, nebo pouze k vlastní propagaci vydávají jednotlivé obce. Mnohdy jsou to vynikající multimediální desky s výbornými nahrávkami místní lidové hudby a s bohatou a fundovanou dokumentací.
Do širokého povědomí, tedy hlavně do popového mainstreamu, se moravská lidová hudba dostala s nástupem world music. Také u nás vznikla celá řada skupin čerpajících jakýmkoliv způsobem z moravské hudební tradice. Probudilo to podle vašeho názoru větší zájem o ni? Myslím si, že zájem určitě vzbudily, ale nevím, jestli zrovna o původní lidovou hudbu. Ono je poměrně pohodlné stavět okázalou, ale vykalkulovanou novostavbu na pevných základech a tvářit se jako inovátor, který těm slepým pomáhá prohlédnout. Myslím, že hudební tradice žijí i u nás dost samostatným životem, nezávisle na produkci hudebního populáru, zvláště třeba na Horňácku nebo na Valašsku. Ostatně, s hudební inspirací se dá pracovat různě. Mne oslovují třeba některá hledání janáčkovsky citlivého Miloše Štědroně, nadžánrově tvořivé Zuzany Lapčíkové nebo živelný, nevykalkulovaný přístup Františka Segrada, který dokáže podat starou valašskou melodii po svém, ale tak, aby písni zůstalo všechno z její dřevní podstaty. Jim to hledání věřím.
Moravská lidová hudba nebo moravský folklór? Lze laikovi vysvětlit rozdíl? A jak podle vás folklórní akademismus zdevalvoval nebo naopak pomohl lidovému pojetí a muzicírování? Nejsem folklórní teoretik, termínu folklór se pokud možno vyhýbám obloukem. A jak znám lidové muzikanty, veškeré teoretizování kolem muziky, kterou hrají a zpívají, je jim většinou k smíchu. Hrají tak, jak se naučili od svého taty, strýca nebo pana učitele, což je většinou místní rodák, nebo od starých muzikantů, zpěváků a zpěvaček. Ideálním muzikologem-folkloristou je podle mne Dušan Holý, který o dějinách horňáckého muzicírování ví teoreticky asi nejvíc na celém světě. Především je to ale zpěvák od Boha, který se naučil zpívat písničky rodného kraje od svého otce, maminky a babičky. Tak je to dobře, tak to má být.
Vydavatelství Indies a dříve třeba Gnosis Jiřího Plocka a Aton Martina Holého se moravské lidové hudbě věnovala nebo věnují už léta a poměrně systematicky. Antologie pak představuje částečné završení těchto snah. Jak podle vás pokračovat dál? Je na čase finančně podpořit nějaký hlubší terénní výzkum? Existuje nebezpečí, že některé venkovské styly a jejich osobnosti mohou nadobro zmizet bez toho, aniž by byly jakkoliv zachyceny? Takové nebezpečí tady bylo vždycky, například nebýt třeba minuciózní péče manželů Jaroslava a Vlasty Smutných, znali bychom dnes pramálo z historických lidových nápěvů a tanců na Veselsku. Ale zároveň v archivech NÚLK ve Strážnici nebo v hudebním oddělení Moravského zemského muzea zůstává zatím nepovšimnuta řada dosud nikdy nevydaných záznamů lidových melodií pořízených Hynkem Bímem a dalšími sběrateli, většinou učiteli a kněžími, ještě v minulém a předminulém století. Řada muzik by ocenila, kdyby se – třeba prostřednictvím fondů Evropské unie – našly peníze na jejich redakci a vydání, čímž by se zpřístupnily i muzikantům, ne pouze badatelům.