Představovat půlstoletí od jeho prvních kroků na londýnských pódiích Mulatu Astatkeho jako průkopníka afro-jazzu „zasluhujícího si většího uznání“ může působit paradoxně. Dnes sedmašedesátiletý etiopský aranžér, skladatel a vibrafonista si v šedesátých letech v newyorských klubech podával dveře s leadery latin-jazzové vlny Cal Tjaderem, Mongo Santamaryou nebo Davem Pikem. V sedmdesátých letech v Addis Abebě hostoval s orchestrem Duka Ellingtona a nahrával s Alice Coltraneovou, ale pak na čtvrtstoletí zmizel v nevlídných poměrech etiopské diktatury. Jeho současná obliba u mladé generace posluchačů a hudebníků na obou stranách Atlantiku a jeho nenapodobitelné nahrávky dokládají, že jazzová globalizace už dávno úspěšně přesáhla hranice módního trendu a otevřela jednu z legitimních a lákavých cest k jazzové budoucnosti.
Většina posluchačů se s Astatkeho podmanivou hudbou poprvé setkala při shlédnutí Jarmushova filmu Broken Flowers (Zlomené květiny) z roku 2005. Existenciálně znaveného hlavního hrdinu, ztvárněného nedostižným komikem Billem Murraym, při jeho putování po nudných amerických dálnicích za ztraceným synem a sebepoznáním doprovázejí melancholické tóny hudebního road-mixu, který mu na cestu namíchal jeho starostlivý soused. Ne snad že by Murrayeho znuděný poker face pod vlivem podomácku vyrobené kompilace aspoň na vteřinu roztál, tak dramatické události se u Jarmushe jen tak nekonají. Zato nejeden divák opouštěl kinosál s úsměvem na rtech a s nutkavou otázkou, kdo může být autorem té mimozemské hudební jízdy plné kvákavého r‘n‘b a vágně hard-bopových dechů. Ani soundtrack k filmu nenabídnul víc než náznak vysvětlení. Tajuplný Astatke na něm byl sice podepsán jen pod třetinou skladeb, ale ty se do paměti vryly tak neodbytně, jakoby napsal hudbu k celému filmu. Nadále však nebylo jasné, odkud ten člověk pochází, na co a s kým hraje a kdy a kde tahle hudba vlastně vůbec vznikla.
Odpověď přinesla až vzácnější, ale objevnější kompilace č. 4 ze série éthiopiques vydaná na francouzské značce Buda musique, která vedle sběratelských LP a japonských importů až do loňského roku obsahovala jediný souborný přehled Astatkeho hlavních nahrávek z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Informační mlhu obklopující tvorbu a identitu elegantního gentlemana z Addis Abeby postupně rozptýlil doprovodný booklet z pera erudovaného propagátora etiopské hudby Francise Falceta a následně i obsáhlý rozhovor s umělcem zveřejněný v brooklynském magazínu Waxpoetics na podzim r. 2005. K definitivní rehabilitaci Astatkeho jako žijící legendy afro-jazzu pak přispěla i jeho nedávná studiová spolupráce s londýnskými Heliocentrics a konečně i nová retrospektivní kompilace Mulatu Astatke: New York-Addis-London /The Story of Ethio Jazz 1965 – 1975 vydaná vloni na stejné značce Strut. Nejnovější studiová nahrávka Mulatu Steps Ahead se objevila na trhu letos na jaře.
Dospívání na trase Addis – Londýn – New York
Když se komentátoři pokoušejí zařadit padesát let Mulateho hudební kariéry a tvorby do kontextu africké hudby i jazzové historie, shodují se v názoru, že v novodobé etiopské hudbě představuje Mulatu fenomén ojedinělý jak svým zaměřením na hudbu instrumentální (jejíž tradice je v Etiopii, na rozdíl od jiných afrických zemí, mizivá), tak svojí bezkonkurenční hudební erudicí a kosmopolitní inspirací. Spolu s kulturně-politickou izolací mengistovské diktatury to zřejmě také vysvětluje, proč se Mulatu bez ohledu na svůj úctyhodný vliv na populární a jazzovou hudbu země údajně dodnes nemůže pochlubit žádnými domácími žáky nebo následovníky hodnými toho jména. V širším jazzovém kontextu naopak jeho „západní“ hudební průprava aplikovaná na domácí hudební materiál v podobě „etio-jazzu“ jednoznačně ustála zkoušku času a kromě rostoucí řady obdivovatelů v Evropě i za oceánem mu vynesla víc než místo pod čarou historie výprav za hranice swingového kánonu.
Mulatu se narodil v roce 1943 v Jimě na jihozápadě Etiopie a jeho rodina byla dostatečně zámožná na to, aby ho v 17 letech poslala na studia do Londýna, v naději, že se z něj stane pilot nebo letecký inženýr. Talentovaný habešský aristokrat však z techniky záhy přestoupil na Trinity College of Music, kde vystudoval klarinet, klavír a hudební teorii. V Londýně Mulatu zároveň rychle zapadl do místní jazzové a taneční scény, kterou v době před nástupem Beatles ovládaly exotické vlivy karibského kalypsa a latinsko-americké hudby. Když si o pár let později doplňoval formální hudební vzdělání na americké Harnett National Music Studies, po večerech už jamoval s newyorskými protagonisty latin-jazzové vlny. K bongům, na která začínal, přidal vibrafon a v čele Etiopského kvinteta začal natáčet pod vlastním jménem. První dvě americká alba, vydaná v roce 1966 na značce Worthy Records pod názvem Afro-Latin Soul vol. 1 a 2 , nepostrádají šarm, ale ani příliš nevybočují z dobové produkce jeho vzorů a přátel jako byli vibrafonisté Dave Pike nebo Cal Tjader. Mulatu už tehdy s oblibou zařazoval do svého repertoáru folklórní materiál z rodné Afriky, ale jeho tehdejší spoluhráči vesměs pocházeli z Portorika a zpívali španělsky. Připomeňme si, že v té době mu bylo teprve něco málo přes dvacet let.
Uschlé květy habešského jara
Jeho zralá a nejosobitější tvorba vzniká teprve po návratu do vlasti na konci šedesátých let. Addis Abeba tehdy prochází kulturní revolucí ne nepodobnou té, která ve stejné době otřásala Paříží, Londýnem, Prahou nebo Sao Paulem. Stárnoucí diktátor Salassié po nepodařeném pokusu o převrat v roce 1960 mladé generaci takticky mírně popustil uzdu, svoji roli sehrála i skutečnost, že se Abeba v roce 1963 stala sídlem mezinárodní Organizace africké jednoty. S postupným společensko-politickým uvolněním a otevřením země zahraničním vlivům do provinčního života habešské metropole pronikly i nové rytmy, tóny a rozjařenější životní styl. Díky svým zahraničním zkušenostem se Mulatu rychle stává vyhledávaným aranžérem a kapelníkem „swingující Addis Abeby“. Jeho All Star Band doprovází všechny domácí populární hvězdy a Mulatu na druhé strany vokálních singlů úspěšně „propašovává“ jazzové instrumentálky. Jeho vlastní nahrávky z let 1969 – 1974 svědčí nejen o tom, jak mistrovsky si Mulatu během desetiletého pobytu v zahraničí osvojil slovník amerického jazzu, latiny a soulu, ale jak přirozeně se v tomto sofistikovaném a originálním aranžérském rámci pohybují i jeho místní spoluhráči. Hudba zachycená na albech Ethiopian Modern Instrumental Hits z roku 1972 a Yekatit – Ethio Jazz / Mulatu Astatke featuring Fekade Amde Meskel z roku 1974 zosobňuje zlatý věk etio-jazzu i Mulateho vrcholné tvůrčí období. Patří sem i jeho poslední americké album Mulatu of Ethiopia , natočené v roce 1972 při příležitosti jeho na dlouhou dobu posledního návratu do USA v doprovodu spoluhráčů z kapely Mongo Santamarii a vydané s podporou Etiopských aerolinií. Přes odlišnosti obou skupin tyto klasické nahrávky dodnes fascinují svou unikátní směsí povědomých kulturních vlivů a těžko zařaditelné „jinakosti“. Samozřejmě nelze přeslechnout vlivy hard bopu, latiny, modálního jazzu i rhythm‘n blues ve spojení s africkou pentatonikou, ale výsledek nelze popsat jinak než jako hudební „svět podle Mulatu.“ Acidově nakřáplé tóny wurlitzeru a flétnové monology se nevzrušeně prolínají nad hypnotickými vampy davisovsky bublající rytmiky a kvákadel, to vše zastřešené dechovými vícehlasy, které jako by se zrodily na jam session Blakeyho jazzových poslů s funkovými bratry od Jamese Browna. Je pravda, že od té doby se podobné ingredience staly oblíbenou rekreační drogou současné „groovové“ generace. Ale nenechme nikoho na omylu: Astatkeho aranžmá a skladby ze sedmdesátých let jsou na hony vzdálené rytmickým a bluesovým klišé dnešního soul-jazzového revivalu, nejen svojí formální rafinovaností a osobitostí, ale i proto, že jejich inspirace sahá hlouběji k africkým kořenům černé hudby.
S příchodem komunistů a Mengistovy vojenské diktatury v roce 1974 země nastoupila osmnáctiletou cestu kulturní pouští, z níž se rychle vypařila přechodná euforie mladé etiopské moderny: většina klubů se položila po zavedení zákazu nočního vycházení, po domácku vyráběné kazety postupně nahradily gramodesky a až dosud vzkvétající komunikace se světem se záhy scvrkla na obligátní družbu s bratrskými zeměmi socialistického tábora. Mulatu sice ještě krátce po revoluci stačil nahrát zmíněné album Yékatit: Ethio Jazz….. , deska však už vyšla v zanedbatelném nákladu a mezinárodní ohlas vyvolala vlastně až s dvacetiletým zpožděním po zařazení na éthiopiques 4. V třiasedmdesátém si Mulatu v Abebě ještě stačil zahrát s hostujícím orchestrem Duka Ellingtona a během návštěvy Alice Coltraneové dokonce společně natočili album, které nikdy nevyšlo a dnes je považováno za ztracené. Ale jinak na dlouhých dvacet let de facto zmizel mimo dosah radaru hudebního světa. 
V této nedobrovolné izolaci si našel vlastní cesty, jak pokračovat ve svém hudebním poslání – učil, řídil různé domácí orchestry, v etiopském rozhlasu pravidelně prezentoval oblíbené pořady o vážné hudbě a spojení se světem udržoval alespoň jako místní korespondent Mezinárodní jazzové federace. Jeho jediným mezinárodním projektem z této doby je LP „Mulatu Plays Ethio-jazz“ natočené v roce 1986 s místními hudebníky ve Varšavě.
Kruh se uzavírá: svět podle Mulateho
Postupný obrat nastal teprve se změnou politických poměrů v Etiopii v devadesátých letech, díky digitálním a vinylovým reedicím a soundtracku k filmu Broken Flowers. K obnovení jeho spolupráce se západními hudebníky zřejmě ne náhodou došlo v místech, kam ho před půl stoletím zavála jeho tovaryšská léta – na východním pobřeží USA a v Londýně. S bostonským Either/Orchestra si zahrál v roce 2004 na jejich živém dvojalbu „Live in Addis “, k němuž přispěl nejen jako vibrafonista a perkusionista, ale i aranžérsky (éthiopiques 20, Buda Musique). Spolu s E/O následně absolvoval i turné po východním pobřeží. Tento jazzový orchestr vedený saxofonistou a aranžérem Russem Gershonem od poloviny devadesátých let svůj původně post-bopový repertoár postupně rozšířil o latinské a etiopské vlivy, které dnes s odkazem na historické precedenty v tvorbě Duka Ellingtona, Alberta Aylera nebo Sun Ra tvoří základ jejich panafrického přístupu.
K chicagskému free-jazzovému guru a mistrovi astronautických převleků Sun Ra se ostatně hlásí i volné londýnské sdružení The Heliocentrics , s nímž Mulatu v roce 2008 natočil pozoruhodné album v sérii Inspiration Information (Vol. 3., Strut Records). „Sluncestřední“, jejichž mluvčím je bubeník Malcolm Catto, původně začínali jako typický hybrid londýnské klubové a hip- –hopové scény, ale v posledních letech se těžiště jejich tvorby programově posouvá od samplů k živému hraní, které se snaží udržet rovnováhu mezi funkovou zemitostí a astrálními ambicemi jazzové avantgardy. Sdílený hudební eklekticismus pomohl generačně vzdáleným hráčům nalézt společný jazyk, který překvapivě působivým způsobem překládá Mulateho styl do postmoderního hudebního kontextu. Stačí porovnat první samostatné album Heliocentrics Out There s loňskou novinkou, pod níž je na prvním místě spolupodepsán Mulatu. Zatímco jejich debutové album přineslo sympatické, byť poněkud monotónní a dnes již konvenční spojení elektroniky a lámaných beatů s jazzově laděnými dechy, ze studiového setkání s Mulatu a s dalšími hosty se zrodil mnohem neotřelejší novotvar, který potvrzuje nejen inspirativní náboj nestora etiopského jazzu, ale i neslábnoucí vitalitu londýnské hudební scény. Kosmopolitní cross-over sice už dávno není jen londýnskou specialitou, ale bretonovsky „křečovitá krása“ vznikající ze srážky těžkých break-beatů s bloudivými křivkami afro-jazzových dechů nikde nekvete tak samozřejmě jako v tomhle městě. Koneckonců právě zde se jazz bez pohoršení vrátil z usedlých klubů zpátky na taneční parkety, na nichž se mu dařilo první půlstoletí jeho relativně krátké historie. Jestliže Mulateho nejlepší nahrávky vždycky zněly tak trochu jako hard-bop z Marsu, po láskyplné srážce s Heliocentrics v londýnském kosmickém loungi zní jako free-bop z jiné galaxie. Účinky Inspirace Informace oscilují někde mezi free-jazzovou mimózou, euforickým našlápnutím chemických bratrů a šmátravým blues linoucím se před ránem z baru přívětivé cenové skupiny. Tento psychedelický elixír určitě neprojde dechovou zkouškou jazzové policie, ale ve svém žánru se s převahou zařadil k nejzajímavějším albům loňského roku i k vrcholům Mulateho diskografie.
Ta se koncem března letošního roku rozšířila i o nové album Mulatu Steps Ahead vydané rovněž na londýnské značce Strut. Poprvé po několika desetiletích tvoří repertoár především Mulateho vlastní a novější skladby natočené střídavě s podporou Either/Orchestra, několika „přeběhlíků“ z Heliocentrics (Jack Yglesias – perc; Byron Wallen – tp a James Arben – sax a bcl) a afrických hudebníků. Zatímco předchozí spolupráce s Heliocentrics osloví hlavně fanoušky afrobeatu anebo acid-jazzových skupin jako Herbaliser, Quantic či NOMO, nové album téměř postrádá elektro-klubové reference a v tradičnějším kontextu jazzové afro-latiny dává větší prostor sólistům počínaje kapelníkem na vibrafon. Po elektrošoku Inspiration Information 3 působí deska méně radikálně a novátorsky, ale na druhou stranu je to asi Astatkeho nejjazzovější album.
Ať už posluchači do Mulateho hudebního světa vstoupí přes filmovou hudbu, soul-jazzovou latinu jeho raných nahrávek nebo přes nejnovější studiové projekty, objeví hudební hlas, který do vývoje populární a jazzové hudby vnáší něco jedinečného. Mulatu není žádný jazzový spasitel, na to se jeho hudba vyvinula a pohybuje dostatečně stranou hlavního jazzového proudu. Ale právě v tom spočívá její kouzlo a aktuálnost.
