Například Jiří Černý píše v Relflexu 4/2004, že Olmerovou komunistický režim „zotročoval víc, než obě Afromeričanky rasismus“, což je zavádivá nadsázka. Autor cituje Lubomíra Dorůžku (s uvedením, že jde o výrok exprezidenta Evropské jazzové federace): „…byla naší Bessie Smithovou…“ . Ale rozumějme Dorůžkovi: i my jsme měli obdařenou, zkoušenou, a proti prostřednosti plující, živelnou zpěvačku se sebedestrukčními rysy. Osudy obou mají jistou příbuznost, včetně neodmyslitelné role alkoholu. To se týká i Holidayové, která došla až k tvrdým drogám. Okřídlená jména lze při charakteristice Olmerové použít. Ale Dorůžka neříká, že jde o umělkyně téhož kalibru. A ani Černý sám za sebe nevysloví, co vyčetl u příležitostně píšícího hudebního fotografa Dana Vojtíška. V tučně tištěném úvodu k reflexovskému článku je to břeskné: „V celé dosavadní historii české populární hudby a jazzu jsme měli jedinou zpěvačku skutečně světového formátu – Evu Olmerovou.“
Vysloveně mýtotvorně působí, o čem hovořívá Ivan Vyskočil a co zmiňuje i Černý: že roku 1969 na parníku po pražském koncertu Elly Fitzgerald došlo k jam sessionu a nadšená Američanka chtěla podmanivou Češku s sebou na zbytek turné. Což přece bylo z mnoha důvodů zcela nereálné! Zdaleka nejen proto, že by Olmerovou nepustili. Podobně euforistické i zdvořilostní výroky zahraničních kolegů se čeští muzikanti naučili už dávno pouštět druhým uchem ven. A mimochodem – Olmerová zcela jistě milovala jazz a hlavně nekonformní jazzové muzikanty, s nimiž si samozřejmě rozuměla. Ale k songům, navazujícím volně na trampské tradice tíhla stejně tak. Snad jí ty banální melodie a texty byly dokonce bližší a mohla se do nich snáze vcítit.
Cosi jako mýtus patří ke jménu permanentní bouřlivačky vlastně od počátku. Během rozeklané civilní i profesní dráhy přitahovala nekonečné maléry, skoro jistě zapříčiněné likvidační kombinací její nepřizpůsobivé letory s úřednicko-fízlovskou totalitou a malostí. Vynášely jí série zákazů a omezení, které ji vrhaly do depresí, kolotočů pijáctví, stravujících vztahů a fatální osamělosti. Paralely ke slavným jazzmankám se ovšem nabízely. Prostořeká bohémka z dobré rodiny a od rány ve všech směrech měla počátkem 60. let za sebou delikventní mládí. A tedy i kriminální zkušenost a katastrofální posudky uličních a jiných výborů. Od vstupu na scénu okouzlovala tehdy tedy kýženě zkušenou, vzrušující barvou hlasu, ale také nesporným muzikálním nadáním, silou výrazu a osobní bezprostředností. Vzpurná holka málem z ulice náležela bytostně k pražské atmosféře. K časům rozkvětu Semaforu, divadla Na zábradlí, zrození poetické vinárny Viola se svobodymyslnými jazzmany vířícími do hluboké noci, rock'n'rollového provokatéra Mickeyho Volka, hříček Hiršalových překladů Morgensterna, vousatých abstraktních malířů, nové filmové vlny, absurdního divadla. Anebo zjevení Bohumila Hrabala, jehož hrdinu Vladimíra Boudníka mohla Olmerová vzdáleně připomínat. To vše je nezpochybnitelné. Když zpívala, lidé zapomínali dýchat. Olmerová byla nevypočítavá, odmítající se přizpůsobit, zato právě proto schopná něco sdělovat.
Zhruba deset snímků prvního CD to ukazuje jasně, přičemž – a to je pozoruhodné – nejsilněji zní Olmerová z gramofonového debutu, bluesového šansonu Jsi jako dlouhý most (hudba Karel Mareš – text Rostislav Černý), nahraného v dubnu 1962. Od spodních poloh protřelého hlasu opuštěné vypravěčky vyjede postupně k nečekaně jasným, skoro toužebně dívčím výškám. Jakoby za dobou rytmicky člení fráze a podání textu se „sterými příměry“ věříme absolutně. A je to pořád svěží, bez machy, i když už s mírným nádechem patosu. Ten pak při poslechu kompletu převládá, na úkor skoro všeho ostatního, včetně intonace, s níž a s pěveckou technikou obecně, měla čím dál větší potíže. Počínaje nahrávkami od roku 1970 už nutno světlejší body hledat. Přesto je ještě místy jasné, že posloucháme zpěvačku s velkým interpretačním potenciálem. Výběr skladeb, textů a úroveň doprovodu ale kolísá, jako Olmerové stále méně kontrolované vibrato. Na většině snímků z 80. let vše padá do podprůměru, který se snad ani nemusel reedovat. Zatímco standardy z prvního LP, exportního Jazz-Feeling (1968) pro Artii s doprovodem tehdejšího hráčského výkvětu, by vedle zmíněného ,Mostu ', semaforského Slunce zhaslo dojetím , pár Kainarových songů a několika dalších nahrávek, představilo Evu Olmerovou pro ty, kdo ji nestihli v dávném nápřahu, coby osobnost, která mohla snadno zadělat na mýty.
I když ty je třeba při vší lásce k ní a k jejich bezelstným šiřitelům přece jen odmítnout. Nejen kvůli kafkovskému ,pořádku'. Ale také v úctě k Bessii a Billie.
