Ne, není již éra velkých žánrových manifestů a proudů ve stylu bebopu, cool jazzu či fúze. Jazzová scéna naší doby je samozřejmě dávno synkretická a mnohem členitější. Titulek článku záměrně přehání. Ale čas od času se objeví stylová škatulka, která je prostě módní. Jako právě post-jazz. Kdo zažil naprosto vyprodané, ba doslova „nejazzově“ přecpané koncerty GoGo Penguin či Portico Quartet, ten existenci trendu nejčastěji nazývaného post-jazz potvrdí. Jasně hovoří i nadstandardní prodejnost alb s nálepkou post-jazz, jakkoliv jde o termín nepřesný a rozvolněný. Přitom posluchači, kteří se o jazzové dění nezajímají detailně, se často právem táží, co ono „post“ vlastně znamená a kde se vzalo.
Proč se trendem a také samotným termínem, o kterém není jasno, zda bude mít delšího trvání, nebo nikoliv, zabývat? Ačkoliv relativně mladý terminus technicus post-jazz zatím nepatří k těm již konsolidovaným hudební vědou a vlastně ani nevyjadřuje šíři a obsah škatulkované hudby, z obchodního hlediska už je zavedený velmi dobře. Stačí zadat tag post-jazz do vyhledávače webu Bandcamp a vyskočí stovky (!) nových titulů. Můžeme bez zaváhání mluvit o boomu. Taková spousta hudby pod jednou hlavičkou stojí za pozornost. Už proto je dobré subžánr jaksi hodit do diskuse.
Uveďme také rovnou v úvodu, že nehodláme soudit vhodnost názvu (už tu prostě je a zavedl se), natož kvalitu post-jazzu. Ono to z celkového hlediska ani nelze. Podžánr má svoje umělecké vrcholy i kýče. Stejně jako onen zprvu oslavovaný i zatracovaný cool jazz, jazzrock… doplňte si sami. Leckdo se chytil škatulky jen kvůli její módní přitažlivosti, jiní prostě poctivě tvoří a jejich hudba k zařazení do proudu svádí svým charakterem. Jako celek post-jazz svojí popularitou už předem svádí k jistému odsudku, ale to by nebylo spravedlivé. Trvanlivost hudby přece prověří až čas.
Vylučme rovnou také zaměňování se starším termínem postmoderní jazz, občas používaným pro všeobjímající, „pluralitní“ globální jazzové fúze 70. a 80. let, pro interprety od kapely Oregon až po Johna Zorna. A také s tzv. post-jazzovou poetikou, hlavně literární kategorií, o které píše socioložka a teoretička umění Jennifer D. Ryanová v knize Post-Jazz Poetics: A Social History v souvislosti s uměleckým vyjádřením života Afroameričanů z feministického hlediska. Třeba když se zabývá básnířkou, zpěvačkou, sociální kritičkou a pedagožkou Sherley Anne Williamsovou a jejím dílem ze 70. a 80. let minulého století, ovlivněným jazzovou poezií a bluesovými texty. Jde tu o pouhou shodu slov.
Mějme přitom také stále na paměti, že musíme velmi zjednodušovat. A že žánrové škatulky nemají pevné hranice, překrývají se a prolínají. Jsou odjakživa určeny pouze ke stručnému, zjednodušenému, všem pochopitelnému prvotnímu popisu.
Uzavřený žánrový kruh
Termín post-jazz, jehož oficiální definici bychom zatím hledali v hudebních slovnících marně, byl zjevně derivován ze škatulky post-rock. K onomu „rocku po skončení éry rocku“ už uznávanou definici máme od roku 1994. Bývá připisována anglickému hudebnímu žurnalistovi Simonu Reynoldsovi a zní „využití rockové instrumentace a soundu k ne-rockovým záměrům…“ Dosaďme si za slůvko „rock“ termín „jazz“ a definice bude více méně platit. Ostatně hudba post-rockových kapel jako Sigur Rós, Mogwai, ale také Radiohead (byť ti do post-rockového ranku spadají jen částečně), patřila spolu s indie rockem, minimalismem, ambientem a elektronikou k často zmiňovaným inspiračním vlivům post-jazzových interpretů. „Portico Quartet vstupují na území mezi zadumaným skandinávským jazzem a Radiohead,“ psal už v roce 2011 britský deník The Guardian a v dalších letech tuto zjevnou (či spíše „slyšnou“) myšlenku opakovala řada médií.
Právě vedle termínu post-rock dává název post-jazz největší smysl. Navíc se tím uzavírá jistý kruh. Hudební teoretici i samotní post-rockoví hudebníci přece často uváděli a uvádějí spolu s minimalismem jako jednu ze svých zásadních stylotvorných inspirací jazz. Konkrétně cool jazz, milesdavisovskou fúzi nebo free jazz, podle letory hudebníka. Prvky hypnotických, rozvolněných groovů, motivů rozvíjených v duchu serialismu, náladotvorných improvizací nad drónou či zvukovou plochou atp. se vrátily různými oklikami „od jazzu k jazzu“.
Mezi dalšími proudy, které živily vznik post-jazzu, bývají právem uváděny klubová elektronická hudba a podžánry acid jazz a nu-jazz (new urban jazz). Jde opět o jistý cyklus, vždyť těm zase předcházely experimenty jako slavný Future Shock (1983) Herbieho Hancocka. Ovšem acid jazz a nu-jazz jsou žánry mnohem těsněji vázáné na přímočařejší taneční scénu, na funk, neo-soul a hip hopové vzorce. Zatímco post-jazz využívá, vedle zmíněných prvků soudobé „vážné“ hudby, raději postupů elektronického ambientu. I tady však pochopitelně najdeme překryvy, řada interpretů, tradičně popisovaných jako „nu-jazzoví“ (Cinematic Orchestra, Nils Petter Molvær, Bugge Wesseltoft), by často zapadla i do post-jazzové přihrádky. A některé nové spolky řazené novináři k post-jazzu se naopak nestydí za v podstatě taneční groovy.
Čistě evropská záležitost?
Ale kdepak. To se může zdát jen z našeho úhlu pohledu, díky u nás nápadně nejpopulárnějším a, pravda, do značné míry skutečně „stylotvorným“ kapelám jako jsou britští Hidden Orchestra, Portico Quartet, GoGo Penguin, Polar Bear, Szun Waves(kde se setkává elektronický producent Luke Abbott s Jackem Wylliem z Portica a rockovým experimentátorem Laurencem Pikem z kapely PVT) či švýcarští Plaistow. Nebo dalším zajímavým projektům, jako je berlínský Serenus Zietblom Oktett,pojmenovaný podle postavy z románu Thomase Manna. Ten svoji tvorbu na pomezí volné improvizace, soudobé „vážné“ hudby, elektroniky a evropského jazzu raději nazývá „nová komorní hudba“, ale do post-jazzové estetiky se krásně vejde.
Jenže podobné výboje paralelně probíhaly i v Americe, i když se jim tam zatím běžně neříká post-jazz. Možná jsou novosvětské opisy přesnější? Stačí připomenout velkou osobnost, jakou je skladatel, saxofonista a hráč na řadu dalších dechových nástrojů včetně lesního rohu Colin Stetson, který koncertoval i u nás, a jeho úchvatné propojování minimalismu s free jazzem a avantgardou. Vůbec nepřekvapí, že Stetson sbíral zkušenosti také u rockových experimentátorů jako David Byrne a Laurie Andersonová či hrál s indie rockery jako The National, kteří mají svojí filosofií k Radiohead velmi blízko. Když se o Stetsonovi píše v anglickém tisku, třeba v souvislosti s londýnskými koncerty, slůvka post-jazz se často objeví.
Další výrazné americké paralelní cesty bychom nalezli třeba u michiganského projektu Billowing. Zvláště doporučeníhodné je improvizační album Dead In A Ditch (2015), natočené v sestavě rozšířené z kmenového dua na kvintet. Konvergentní vývoj slyšíme i u některých představitelů losangeleské scény, o kterých se v Harmonii psalo v předchozím vydání. V místech, kdy vymění hip hopové inspirace za trip hop a ambient, se podobné estetiky jako zmiňované britské kapely dotýká třeba Flying Lotus.
Kdybychom chtěli přehánět, ale jen trochu, snadno najdeme postupy blízké post-jazzovým i v některých nahrávkách Brada Mehldaua. Vždyť právě on patří k prvním slavným jazzovým umělcům, kteří se začali odkazovat také na Radiohead, hrál v jazzové sestavě nejazzovým způsobem. Navštívil tak svět americkým jazzem předtím nevnímaný.
Přihrádka post-jazzu působí dnes jako ulitá i pro australské experimentátory The Necks, i když svůj styl rozvíjejí od roku 1987, kdy o nějakém post-jazzu ještě nebylo ani slechu. A tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho.
Jde ještě o jazz?
Vliv post-rockových zvukových „vln“, minimalismu či trip hopu bývá občas tak silný, že se post-jazzoví interpreti raději hlásí třeba k relaxační klubové hudbě (downtempu, ambientu nebo právě trip hopu) a slůvko jazz vypouštějí, i když jazzový jazyk přirozeně používají. Aby nemátlo posluchače – a často žel také, aby neubíralo hudbě na „komerčním potenciálu“. Jeden čas se od jazzových vlivů distancovali třeba Portico.
Post-jazz opravdu nemusí mít prvky, považované v jazzu za charakteristické. Nemusí swingovat, hudebník se nemusí pokládat do „blue notes“. Ale může! Pořád tu slyšíme improvizační přístup a většinou i onu jazzovou instrumentaci.
„Náš sound opravdu zapadne do mnoha žánrů, do jazzu, elektronické hudby, místy dokonce do minimalismu. Ale jde o naprosto přirozený amalgám všeho, co posloucháme a co nás ovlivňuje,“ vysvětloval Jack Wyllie z Portico Quartet.
Ale aby to nebylo moc jednoduché, sebereflexe muzikantů působí i v opačném směru: Řada kapel, které docela dobře zapadnou do post-jazzové definice, se naopak v téhle škatulce začíná intenzivně ošívat. Nebo se řazení k módní vlně rovnou brání. Viz Serenus Zietblom Oktett. Nebo třeba angličtí Mammal Hands, kteří raději zdůrazňují jednotlivé vlivy, kterým jsou „Steve Reich a spiritualita Pharoaha Sanderse“, a zdůrazňují jazzový background. Je to logické, umělci nechtějí být podezříváni z pustého sledování módy. Snaží se zdůraznit svoji jedinečnost nebo příslušnost k tradičnější jazzové linii a spojování s trendem jim je na obtíž, i když má logiku.
Dalším logickým jevem je vytváření odvozených větví a větviček žánru. Nebo snaha zpřesnit termín, čímž často vzniká ještě větší zmatek. Kvůli zpestření a vyčlenění se tak můžeme setkat s termíny minimalistický jazz či ambientní jazz. Nebo třeba trip hop jazz, jaký již 25 let hrají italští 9 Lazy 9, označovaní dříve za „kombinaci downtempa a nu-jazzu“…
Ve finále se tak dostáváme ke známé pravdě. Žánry a jejich pojmenování nejsou důležité. Podstatná zůstává pouze invence konkrétních muzikantů. Módy a trendy pominou, škatulky splní svůj popisný účel a významově se vyprázdní. Ale věřme, že k těm opravdu kvalitním nahrávkám, které dnes zdánlivě jen surfují na post-jazzové vlně, se budeme vracet i po letech stejně jako ke klasice souljazzové nebo jazzrockové. Ať už se pro ně uchytí označení „jazz po jazzu“, nebo nějaké úplně jiné.
