Ani kritika však nezůstává chladná, pět nominací na prestižní ocenění Grammy nechá málokoho na pochybách, že za svůj úspěch nevděčí jen své marketingové atraktivitě a jejím umným využitím producenty a manažery. Ostatně laureátkou ocenění Billie Holiday Award a Eubie Blake Award by se jistě pouze díky své vizáži nestala. Podobným úvahám se Nnenna Freelon v průběhu své kariéry jistě nevyhne, stejně jako třeba Diana Krall či Jane Monheit, neřkuli dokonce Norah Jones, její odpovědí na ně však je soustavná práce, snaha o pěveckou originalitu a vývoj, a utěšeně narůstající řada kvalitních desek. „Akceptuji, když někdo řekne, že se mu nahrávka nelíbí,“ komentuje to Nnenna Freelon. „Dokazuje to, že hodnotitel se vyjadřuje ze srdce.“
Cenným poznatkem při hodnocení muzikantských kvalit Nnenny Freelon je rovněž i to, že se v posledních letech obklopila nepříliš se měnící skupinou muzikantů, se kterými nejen absolvuje koncertní šňůry, ale i nahrává řadová alba, což dnes není u významných nahrávacích společností praxe z nejobvyklejších. „Moje stálá kapela byla v posledních pár letech mým základním kamenem, mojí životní realitou,“ říká Freelon. „Rozhodně jsem s ní chtěla točit CD. Společně strávený čas na turné nám umožnil vybudovat si unikátní kapelový sound.“
Taktika firmy Concord, jež je domovskou stájí Nnenny Freelon, se samozřejmě do jisté míry (díky obchodní přitažlivosti zpěvačky) odlišuje od postupu u běžných jazzových interpretů. Jejím vyústěním je album Tales of Wonder z roku 2002, následující po soulové desce Soulcall , která jí vynesla dvě nominace na Grammy. Téma hitů Stevieho Wondera jí umožnilo předvést schopnost neotřelé interpretace známého materiálu, navíc se odvážila, jako zřejmě vůbec první interpretka, natočit kompletní album s coververzemi Wonderových písní. „Chtěla jsem předělat hudbu, na které jsme vyrůstali, a vybrala si materiál, jež mi seděl,“ říká Freelon, a dodává: „Stevieho hudba je skutečné umění, Wonder dává svému psaní opravdovou hloubku. Duše improvizátora vás ale nutí podívat se na jeho písně z jiného úhlu, a právě jazz vám tohle dovoluje.“ Nnenna Freelon je oceňována nejen za svůj procítěný projev a (byť školený až v průběhu kariéry) originální a technicky solidně zvládnutý hlas, ale především za schopnost interpretovat hudební materiál po svém. „Často mě posluchači obviňují z toho, že moje verze písní Stevieho Wondera nejsou stejně funky, jako originál,“ přemítá Freelon nad některými reakcemi na její nejnovější album Tales of Wonder. „Kdo by to ale dokázal, ptám se? A navíc, kdo by chtěl znít jako jeho předloha?“
Právě s interpretacemi písní Stevie Wondera přijíždí Nnenna Freelon na jazzový festival v Brně. Posluchači se tak mohou těšit, že se o zpěvačce dozvědí něco víc, neboť jak sama říká: „Tahle hudba je částí mojí osobnosti „.
Saxofonista Arthur Blythe je ve dvaašedesáti letech jedním z těch muzikantů, kteří nejen disponují mimořádně specifickým instrumentálním projevem, ale zároveň hledají inovativní cesty a mísí tradici s progresí. Toto balancování na hraně avantgardy a mainstreamu navíc Blythe výrazně zatraktivňuje výběrem svých spoluhráčů.
Jak často se setkáváme s jazzovými kapelami s tubou či marimbou?
Zajímavost Quartetu Arthura Blytha pro nahrávací kolosy typu Verve se nepochybně blíží nule, naštěstí však existují společnosti, které nad byznys staví hudební kvalitu a originální sound kapely tak pro fanoušky progresívního jazzu může být zaznamenán. Blythovi se v současnosti věnuje nezávislý label Savant, a aktuálním výsledkem jejich spolupráce je album Focus , favorit amerických jazzových kritiků v loňské sezoně. Nadšení je ovšem na místě, Blythova umělecká nekompromisnost rozhodně není prvoplánová. Instrumentace je nejen originální, ale nadto se zvukově dohromady velmi dobře pojí. Blythův kousavý saxofon se střídavě zanořuje a vynořuje z neuvěřitelných groovů rytmiky, v níž především tubista Bob Stewart exceluje způsobem těžko pochopitelným. Z tuby dělá nástroj, který lze postavit ve funkčnosti pro jazzovou kapelu na roveň kontrabasu, a do kontextu Blythových kompozic jeho hra zapadá dokonale.
Cecil Brooks za bicí soupravou a marimbista Gust Tsilis jsou dlouholetí Blythovi sidemani a jejich společná hudební historie jistě přispívá k souhře a kapelové empatii.
Blythův životní příběh by možná hollywoodské filmové scénáristy nezaujal, jak tvrdí Garry Giddins, vyhlášený jazzový publicista, ale i tak poslouží jako jazzová alegorie. Do New Yorku se přistěhoval v polovině 70. let a hned první noc po příjezdu jamoval s Elvinem Jonesem. Svým specifickým tónem obsahujícím kvality virtuozů nástroje – Coltranovy vášnivosti i kultivivanosti Benny Cartera – přitáhl opět pozornost k zanedbávanému altsaxofonu. Přestože se čas od času musel přiživovat jako člen ochranky, stal se brzy jednou z hlavních postav newyorské „loft scény“, období, kdy galerie, tržiště, ale i třeba obýváky a další místa přijaly do své náruče nervní nový jazz.
Už z této doby pocházejí první náznaky spolupráce s tubistou Bobem Stewartem, ale především intenzivní spolupráce s Jamesem Blood Ulmerem, Chico Hamiltonem, Lesterem Bowiem, Gilem Evansem a dalšími. Po průlomové desce Dextera Gordona Homecoming, která obrátila pozornost jazzofilů zpět k akustickému jazzu, se stal Blythe jedním z reprezentantů nové vlny v nahrávací společnosti Columbia Records, přestože se pár let před tím všech svých jazzmanů nekompromisně zbavila. Relativitu a nestálost úspěchu ovšem Columbia potvrdila už v roce 1984, kdy po sérii pod tlakem uskutečněných, komerčně laděných, přesto však neúspěšných nahrávek, ukázala nadbytečnému Blythovi dveře.
Od té doby se saxofonista nezlomen protlouká po nezávislých labelech a bez náznaku kompromisu linkuje pokračovatelům cestu. Jméno Charlie Parker probleskne při každém hodnocení stylu Blythovy hry, někteří kritikové se jej nerozpakují označovat za Birdova dědice, Arthur Blythe je však především svůj. Jeho zemitá hra a odpor ke kompromisům či komerčním úlitbám z něj činí vzor pro nastupující generace.
