Snažím se psát jinak, než jsem zvyklá, říká Nela Dusová k novému albu kvarteta 2in2out. Nové album Living Stories je vizitkou dvou leaderů, saxofonistka a skladatelka Nela Dusová v kapele totiž působí jako spolukapelnice. V rozhovoru s ní dojde mimo jiné i na muzikantské „hříchy mládí“, nechtěně napínavou cestu do Paříže, plán spolupráce s Filharmonií Hradec Králové nebo Nelin projekt Common Ground.
2in2out je kvarteto o dvou kapelnících, vedle vás je leaderem kytarista Jan Lacina. Dělá to dobrotu?
Žádní dva lidé nemohou žít ve vzájemné shodě pořád. I když jde o dlouholetý vztah dvou muzikantů, kteří jsou zároveň přátelé, pořád platí, že jsme dvě různé osobnosti s různým pohledem na svět. Samozřejmě, názory si vyměňujeme. Ale vlastně mě to tak baví. Navíc na podstatných věcech se vždy shodneme a máme stejnou vizi do budoucna. Víme, kam projekt chceme směřovat a jakou hudbu chceme dělat. Což je důvod, proč spolu stále hrajeme. Navíc každý z nás má další projekty, ve kterých se realizuje samostatně. I když v současnosti moje hudební aktivity krom 2in2out nejsou moc vidět, protože kolem alba je ohromná spousta práce. A vedle toho pracuji jako učitelka na ZUŠ, vedu dva saxofonové soubory, a ještě zakládáme ve škole big band.
Realizujete se i jako pedagožka? Někteří hudebníci berou učení jako nutné zlo, jen aby se uživili, jiní v předávání zkušeností najdou poslání.
Když jsem začala studovat hudbu, určitě jsem si nemyslela, že se ze mě stane učitelka na plný úvazek. Jenže jsem zjistila, že mě to baví a mám z učení radost. Každý večer, když přijdu z práce, mám pocit, že jsem udělala něco dobrého.
Na albu máte autorství skladeb rozdělené s Janem Lacinou napůl. Mluvíte si do kompozic, do výběru repertoáru?
Skladby si vzájemně komentujeme. Ale co se týče výběru repertoáru na album, vyplynul přirozeně ze situace. Jde o kompozice, které se osvědčily na koncertech a na kterých jsme se shodli, že by na albu neměly chybět. Že poměr mých a Honzových skladeb vyšel přesně pět ku pěti, je buď náhoda, nebo výsledek faktu, že už na koncertech se snažíme o autorskou vyváženost.
Vaše skladba Soon je krásná, „popově“ sdílná balada, přičemž termín pop není míněn hanlivě.
V kapele jsme se shodli, že je to až trošku frisellovské téma. Proto jsem také chtěla, aby interpretace byla postavena hodně i na kytaře. Takže je v Soon moc krásné kytarové sólo. Jinak se domnívám, že i v jazzu je důležité, aby melodie byla chytlavá a sdílná.
Název skladby Over The Abyss Of Betrayal, Nad propastí zrady, naznačuje skutečný příběh?
Přemýšlela jsem při psaní o téhle situaci: Pokud se k vám někdo chová ošklivě a vy máte možnost mu stejnou kartou oplatit, stojíte vlastně nad morální propastí. A je na vašem rozhodnutí, jestli do té propasti skočíte a ponížíte se jako člověk, nebo jestli budete velkorysý a necháte to být.
Jako introdukce k „Propasti“ slouží miniatura Amorfa.
Hlavní motiv mě napadl v souvislosti s návštěvou galerie na Kampě během prohlídky stálé expozice, které dominují obrazy Františka Kupky. Skladbu jsem pojmenovala právě podle Kupkova slavného a pro abstraktní umění tolik významného obrazu. Podtitulem názvu obrazu je Dvoubarevná fuga. I taková je moje skladba, která je napsána pro saxofon a kontrabas.
Váš důraz na přístupnou melodii potvrzuje i svižnější, swingující skladba Normal People, působící jako ohlas nějakého standardu.
Svým způsobem to tak je. Nechala jsem se totiž v Normal People inspirovat skladbou Tune Number One saxofonisty Marka Turnera.
V propagačních materiálech píšete, že vaše hudba je vedle „spojování tradice s novými směry“, což sedí, „specifická experimentem“. Na albu ovšem experimentování moc nevnímám. Což není výtka. Průšvihem se může stát i samoúčelný experiment.
Mám pocit, že jsme zpočátku experimentovali spíše za zavřenými dveřmi, ve zkušebně, kdy jsme vymýšleli, kam muziku posunout a jak nabídnout něco originálního. Od té doby se asi naše hudba vyprofilovala do ucelenější podoby. A někdy věci dopadly úplně jinak, než jsme čekali. (Smích) Samozřejmě nechceme ustrnout a v budoucnu budeme zase zkoušet něco nového. Ale myslím, že jak já, tak Honza Lacina se shodneme na pokračování podobným směrem, asi nás to k něčemu vyloženě experimentálnímu netáhne.
Z mého pohledu je ovšem experimentem třeba to, že se snažím psát jinak, než jsem zvyklá. Proto mám na albu kontrastní nálady. Skladby, které mají silnou melodii, i ty pro mě dříve netypické, jako právě Over The Abyss Of Betrayal.
Ohledně přípravy alba jste se zmínila, že vám pomohl pobyt v Paříži spojený s koncertem v Českém kulturním centru, protože jste měli čas soustavně zkoušet. Inspirovala Paříž i kompozice, aranžmá, zvuk?
Dost intenzivně jsme zkoušeli už dlouho před cestou do Paříže. Protože jsme já i Honza nedávno dokončovali magisterské studium na HAMU, většina skladeb zazněla i na našich magisterských koncertech. Což si samozřejmě žádalo důkladnou přípravu. Repertoár už byl hotový. A hlavně, celkově jsme loni odehráli dvacet koncertů, což je myslím na český projekt hodně. Člověk může zkoušet sebevíc, ale na koncertech a pod tlakem, alespoň mám-li mluvit za sebe, dopadne vše úplně jinak. Právě na koncertech se skladby formují.
Ale v Paříži jsme také intenzivně zkoušeli, což nám určitě pomohlo i k větší jistotě v nahrávacím studiu. I když oproti původnímu plánu jsme v Paříži nebyli tak dlouho, jak jsme si přáli. Ale koncert byl krásný, a ještě jsme si předtím po cestě zahráli v Drážďanech. Zároveň to byla dost napínavá cesta, protože se nám rozbila dodávka, a jenom jsme trnuli, jestli do Paříže vůbec dojedeme. A pak zpátky do Prahy.
Jak jste to řešili? Asi jste těžko stopovali s nástroji a aparaturou.
Naštěstí „jenom“ nesvítila světla, stále se pálily pojistky. Tak jsme na každé benzínce skupovali zásobu pojistek a jeli ruskou ruletu. Asi dvě hodiny cesty před Paříží nám vypověděl službu pátý rychlostní stupeň převodovky. Adam (Sikora, bubeník, pozn. aut.) s Honzou, kteří řídili, si museli po zbytek cesty vystačit se čtyřkou. Ale dojeli jsme v pořádku tam i zpátky.
To zní dobrodružně.
Jo, postarat se sami sobě o dobrodružství, to my umíme. (Smích)
V rozhovoru pro magazín OSA jste říkala, že nevidíte smysl ve vydávání CD a dáváte přednost digitální distribuci. Living Stories ale vychází i jako CD.
Při jednání s Bivak Records bylo ve hře publikovat album pouze elektronicky, ale vyjde i ve fyzické podobě. Nicméně já si za tím názorem stojím. Domnívám se, že v dnešní době už je CD přežitek. Málokdo má čas si doma v klidu sednout a CD si opravdu pořádně poslechnout. Vím, že spousta profesionálních muzikantů už ani nemá CD přehrávač. Nemám ho ani já. Nicméně chápu, že z hlediska propagace, z pohledu promotérů, je dobré fyzický nosič mít. A také je hezká zpětná vazba, když odehrajete koncert, máte z něj dobrý pocit a přijde někdo, kdo si chce CD koupit.
Co jste mysleli názvem kapely 2in2out? Kdo je „in“, kdo „out“?
Název 2in2out je už strašně starý (relativita vnímání času těmi mladými, kapela vznikla v roce 2018, pozn. aut.), i když jsme se rozhodli neměnit ho a necháváme lidi, aby si v něm hledali svoje dojmy. Původně znamenal, že kapela vznikla jako studentský projekt a dva hráči už tehdy studovali na HAMU a byli „in“. Zatímco další dva členy kapely tehdy na HAMU teprve čerstvě přijali, ale zatím nestudovali, byli tudíž „out“.
„Out“, na odchodu z kapely, je nyní kontrabasistka Klára Pudláková. V sestavě pro plánované koncerty uvádíte Petera Kormana.
Moc se nám líbilo, že v 2in2out hráli dva muži a dvě ženy. Jenže aktuálně to vypadá, že Klára už s námi hrát nebude, protože má spoustu vlastních projektů, ve kterých se chce realizovat. Je pravda, že na následující koncerty bookujeme Petera Kormana, ale Klára si s námi letos ještě zahraje. Ze spolupráce s Peterem máme velkou radost, je to výborný kontrabasista a skvělý člověk.
V minulosti jste hrávala s kapelou Jazz Police, která má v repertoáru jazzové úpravy popových hitů. Ovlivnilo to váš cit pro chytlavé melodie?
Určitě to byla dobrá škola, ale ani ne tak ohledně hudebního vkusu. Odmala pro mě bylo důležité, aby měla píseň silnou melodii, a podle tohoto vkusu se chovám i ve skladatelské rovině. Ale naučila jsem se v Jazz Police zpívat doprovodné vokály a pracovat s mikrofonem.
S Jazz Police mě velmi bavilo spolupracovat, ale v současné době s plným úvazkem, vlastním projektem a rodinou bych dojíždění už nezvládla. (Jazz Police působí v Hradci Králové, pozn. aut.)
Když jste se naučila zpívat vokály, využijete tuhle zkušenost i jinde?
Říkám to s velkými uvozovkami, ale už jsem tu zkušenost využila. Zpívala jsem na svém magisterském koncertě. Samozřejmě jsem byla ohromně nervózní. Mám vystoupení nahrané, dokonce i kvalitně natočené na kameru, ale nemyslím, že mi moje kritické já někdy dovolí záznam zveřejnit. Ačkoliv se mnou tehdy vystoupil David Dorůžka, protože byl jedním z mých pedagogů, a hraje naprosto famózně. Tuhle skladbu, jde opět o baladu, jsme sice asi před rokem zveřejnili, ale tak, jak ji nazpívala Allison Wheeler.
Ve vašem profesním životopise najdeme také big bandy.
Jako bigbandová hráčka jsem začínala. Už když jsem se v Hradci Králové začala učit na saxofon, posadil mě můj pan učitel Tomáš Mucha do big bandu. Což mě velmi bavilo a dnes mi to chybí. Vlastně nemám žádný stálý big band, kam bych chodila hrát pravidelně, ale když se naskytne možnost záskoku, ráda ji využiji.
Hrála jste v projektu Euroradio Jazz Orchestra 2022. Jak k tomu došlo?
Do Euroradio Jazz Orchestra mě nominoval Václav Vraný z Českého rozhlasu. Když jsou hotové nominace, skládají rozhlasoví producenti a autoři big band podle toho, jaké interprety potřebují. Později jsem se dozvěděla, že mě si osobně vybrala německá kontrabasistka a kapelnice Hendrika Entzian, jejíž skladby jsme v rámci projektu hráli. Což mě samozřejmě ohromně potěšilo. Následoval týden intenzivního zkoušení. Výstupem byly dva koncerty. První proběhl v Kolíně nad Rýnem a vysílal se i prostřednictvím Českého rozhlasu Vltava a druhý v Essenu společně s univerzitním orchestrem.
Vystoupila jste i s Concept Art Orchestra, je to tak?
Ano, zatím jednou, ale doufám, že budu mít možnost si to zopakovat. Šlo o nastudování hudby Jana Mazury a zároveň se hrály i skladby Štěpánky Balcarové. S těmito dvěma autory navíc chystáme další spolupráci, ale nikoliv v rámci Concept Art Orchestra. S 2in2out bychom měli v roce 2025 vystoupit s Filharmonií Hradec Králové a právě Štěpánka Balcarová a Honza Mazura souhlasili, že se ujmou orchestrace skladeb mých a Honzy Laciny.
Jsem moc ráda, že se Filharmonie Hradec Králové pustila do crossoverových projektů, jak s jazzmeny, tak popovými či rockovými interprety. Nejen, že jde o současný trend, ale možná i o jeden z mála způsobů, jak dostat posluchače do Filharmonie a udržet je tam.
Důležité pro vaši dráhu bylo pozvání od Kristiny Barta do projektu Event Horizon. Podílela jste se i na albu Love And Passion (2021), kde vlastně slyšíme i vaše vokály.
Kristina mě oslovila asi díky HAMU… Potkávaly jsme se také v různých big bandech. A jestli se dobře pamatuji, ještě předtím, než mě přizvala do svého autorského projektu Event Horizon, měly jsme nějaké hraní v triu s Martinou Barta. Takhle jsme se seznámily a celkem rychle skamarádily.
Kvinteto Event Horizon už dnes nefunguje. Myslím, že Kristýna už se chce ubírat jiným směrem, a ke spolupráci si vybrala saxofonistu Jureho Pukla, což je naprosto pochopitelný krok ven z České republiky a vstříc třeba i nějakému většímu zahraničnímu labelu.
Event Horizon se stali první kompletně českou kapelou, vybranou k účasti na showcase Jazzahead v Brémách. Jaká to byla zkušenost?
Bohužel, Kristina měla smůlu, že pozvání na Jazzahead pokazil covid. Ročník, na který jsme měli jet, se úplně zrušil s tím, že vybraní interpreti vystoupí o rok později. Jenže o rok později přišel další lockdown a pořadatelé se rozhodli uspořádat showcase virtuálně. Naše cesta na Jazzahead tak byla velmi krátká, vedla jen do studia Sono v Unhošti, kde jsme natočili vystoupení pro online prezentaci. Určitě se ale zkusíme přihlásit na Jazzahead s 2in2out. Showcase mě zajímá i proto, že si sama dělám booking a mohu se tam dovzdělat v záležitostech propagace a nějakých manažerských dovedností.
S Kristinou Barta ale v kontaktu zůstáváte. Přizvala jste ji do kvinteta Common Ground.
Kvintet je momentálně v ústraní, ale doufám, že ho oživíme. Jde o sestavu s kytaristou Martinem Hrubcem, basistou Luanem Gonçalvesem, bubeníkem Petrem Nohavicou a právě s Kristinou. Snad bude mít čas i Kristina, do Common Ground si totiž nedovedu představit žádného jiného pianistu z Česka. Čímž nechci nikoho urazit, jsou tu skvělí klavíristé, jenže Kristina má charakteristický zvuk, který se mi moc líbí. Bohužel, v českých luzích a hájích je stále těžší sehnat pro kvintet hraní. Čím větší kapela, tím je to obtížnější. Vlastně i kvarteto je pro zdejší kluby někdy už moc drahé.
Biografie Nela Dusová
Saxofonistka, skladatelka, pedagožka. Narozena v Hradci Králové, žije v Praze. Absolventka Konzervatoře Jaroslava Ježka a HAMU, studovala též český jazyk a literaturu na UK. S kvartetem 2in2out zvítězila v soutěži Jazz Fruit 2019. Podílela se na projektu Event Horizon pianistky Kristiny Barta, se kterým vydala album Love And Passion (2021). Vystupovala s Pražským bigbandem Milana Svobody, Concept Art Orchestra či Euroradio Jazz Orchestra. Založila kvinteto Common Ground.
Psáno pro časopis Harmonie 5/2024
