Nelson Veras – akustická kytara. Vydáno 2009. TT: 42:40. 1 CD Bee Jazz BEE035 (distribuce Abeille Musique).
Existuje záznam Methenyho koncertu z festivalu Jazz in Marciac 92, kde na pódiu vedle sólujícího kytaristy posedává zasněné čtrnáctileté dítě a za celou dobu nespustí oči z hmatníku. Malý Brazilec jménem Nelson Veras si to odpoledne splnil sen; ještě s dětským studem si zahrál s americkou kytarovou hvězdou a večer už se pak v představách patrně vznášel na obláčku na trase Rio-Paříž, kterou pak frekventoval celá devadesátá léta. Když jsem ho před pár roky ve francouzské metropoli slyšel poprvé, byl to už dospělý hráč s osobitým tónem a sehraným triem. Plachý a skromný lyrik s pátravýma očima, mírně zarostlým básnickým zjevem a podivuhodným, bezmála geniálním samospádem hudby v akustické kytaře.
Po studiích na francouzských školách a dvanácti hodinách urputného cvičení denně začal v šestnácti hrát s bubeníkem Aldo Romanem, později si jej na natáčení pozval klavírista Michel Petrucciani a na turné zase saxofonisté Mark Turner a Steve Coleman. Veras přesto zůstával v uzavřeném kruhu pařížské scény a do světa vyslal až své eponymní studiové album (2004), jehož malým formám dominovala silná kompoziční stránka a přínos flétnisty a zpěváka Magic Malika. Teprve na intimním CD Solo Session , nahraném doma v pařížském bytě, se Veras poprvé představuje jako vyzrálý instrumentalista.
Dnes mírně upozadil mistrné bebopové frázování s citem pro předsouvání dob a lichá metra, jak si je osvojil v dětském věku, a posluchače oslovuje především svým zpěvným tónem a něžnou hrou prsty. Technikou má blíž ke klasickým kytaristům, nekopíruje klasické jazzové licky, přitom se mu daří držet ustálený tok tónů s vyváženou rytmickou i melodickou stránkou a především hbitě improvizovat na spoustě symetrických a intervalových repetic, vycházejících z Messiaenovy teorie o použití omezeně transponovatelných modů. A nechybí ani žánrová pestrost: třeba hned do úvodní skladby Bésame Mucho nepozorovaně vplete španělské bolero.
Je to směs matematické geniality s hluboce osobním vkladem a hudbou, která se neustále ztrácí ve spletenci melodických uliček a zákrutů a zase z nich ve vlnách vyplouvá. Veras v paměti udržuje celou harmonickou škálu, neustále ji sytí vstupy z opačného spektra rejstříku a polyfonní hrou všemi pěti prsty naráz i četným používáním arpeggia občas vytváří iluzi kytarové adaptace klavírních skladeb Bleye nebo Jarretta. Škoda jen, že na albu nefiguruje Verasův dvorní bubeník, Belgičan Stéphane Galland, mistr polorytmů, indické ragy i senegalské perkusivní hry.
Ještě před lety Metheny tvrdil, že Veras hraje spíš jako Američan než Brazilec. Nad jeho současným podáním skladeb Jobima, Buarqueho a Nascimenta by ale i onen americký milovník brazilské hudby uronil slzu. Ostatně, rozuměli by si dodnes. Verasova deska z pařížského bytu je totiž zážitek stejně intenzivní, jako když Metheny před lety doma na půdě natočil sólové CD One Quite Night.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
