Jazzový a bluesový kytarista, zpěvák a skladatel Roman Pokorný v posledních deseti letech vydal několik úspěšných nahrávek. Zejména díky nim na sebe strhnul pozornost publika, hudebních publicistů a získal několik prestižních hudebních ocenění. Jak se navíc zdá, neusnul ve vavřínové euforii a dál pokračuje svým nekompromisním přístupem. Mimo jiné vášnivý vyznavač horských kol (kdysi kvůli nim chtěl nechat kytary) a internetový maniak založil na jaře vlastní label a také nový Jazz/Fusion kvartet. V nejbližší době chystá vydání dvou autorských alb.
Letos na jaře jste pracoval na natáčení dvou alb, z nichž první právě vychází na CD. Tato natáčení proběhla v relativně krátkém časovém rozestupu necelého měsíce. Chystal jste tyto projekty dlouho dopředu, nebo vše spíše spontánně vyplynulo?
Zpívané album, které vychází zejména z kořenů blues, rocku, funky a soulu jsem chystal přibližně rok a ještě tak půl roku bude trvat, než se objeví na trhu. S jazz/fusion albem to bylo trošku jinak, protože jsem ho tak brzy neplánoval. Přišla totiž nabídka z USA od Steva Clarka a Chrise Stanleyho na spolupráci. Toho jsem využil, a když byli na šňůře v ČR se svojí kapelou, natočil jsem s nimi a Jakubem Zomerem krásnou muziku. Materiál na toto CD je složený z mojí tvorby různých období. Dvě skladby jsou z doby Analogicu (2000) a dvě z počátků Blues Box Heroes (2002), kdy jsme měli pouze instrumentální tvorbu. Zbytek skladeb jsou novinky napsané přímo pro toto album. Desky velmi pečlivě připravuji, píšu na všechny skladby noty a ještě nahrávám hudebníkům demosnímky. O hudbě mám zcela konkrétní představy, které jsou limitovány pouze schopnostmi zúčastněných hudebníků, ale samozřejmě i mými. Natáčení proběhlo v obou případech až zázračně hladce. Nahrávání zpívaného alba trvalo tři dny a byly na něj dvě zkoušky, točilo se live ve studiu Svarov (10 hudebníků a 14 skladeb!), a natáčení fusion alba trvalo dva dny, a to bez jediné zkoušky!
Vnímáte obě nahrávky odděleně, nebo se v nich spíše snažíte hledat paralely?
Paralely tam rozhodně nehledám, ale určitě se tam najít dají. Už nějakou dobu mě hodně baví neortodoxní přístup k žánru, který prezentuji. Myslím, že hudba, kterou uslyšíte na těchto nových albech, vyvěrá daleko více z mého nitra, než tomu bylo na mých předchozích CD.
„Neortodoxní přístup k žánru“ znamená, že byste byl ochoten uvažovat ve své tvorbě také o fúzích s folklórem (jako například Emil Viklický), nebo s taneční elektronickou či etnickou hudbou (jako třeba Erik Truffaz a podobně)?
Ano, a myslím, že se k tomu i schyluje. Zrovna nedávno jsem hrál právě na doporučení Emila Viklického s ázerbájdžánským klavírním virtuózem Emilem Mamedovem. Nejdříve jsme měli každý půlhodinový sólový recitál a poté společný hodinový program, kde jsme míchali prvky jazzu a lidové hudby. Hrál jsem na akustickou kytaru a musím říct, že vystoupení bylo velmi obohacující a úspěšné, i když velmi náročné! Co se týče elektronické hudby, tak to jsem už minimálně jednou nohou překročil práh. Jsem počítačový fanatik a všechny svoje nahrávky si míchám a masteruji sám ve svém studiu. Dělám si sám i web design a grafiku a vůbec bez počítače nedám ani ránu (smích). Nechci předjímat, ale elektronická hudba je rozhodně velká výzva a já ji přijímám. Musí se ovšem dělat vkusně – moc se mi líbí například poslední tři alba Jeffa Becka.
Můžete zmínit plánované termíny vydání vašich nových projektů?
Nejdříve vyjde Jazz/Fusion deska, která bude mít oficiální křest v Praze v jazzclubu U Staré Paní 15. září a v New Yorku kolem 20. října (pozn.: 2007; psáno pro časopis Harmonie 09/2007) . Rhythm & Bluesové CD vyjde pravděpodobně koncem roku, nebo až začátkem příštího roku. Důvody jsou dva. Přibližně tři roky už dávám dohromady album zpěváka Ladi Kerndla, které chci letos už konečně dodělat, a za druhé potřebuji čas na doladění textů. Rozhodl jsem se, že si všechny texty napíšu sám, protože přesně vím, o čem by měly být. Tato cesta je sice zdlouhavější a pracnější, ale mám jistotu, že texty budou mít přesně tu náladu, jakou jsem chtěl do skladeb vložit.
O čem by tedy texty měly být?
Tematika je různá. Například jedna skladba, která nese název My Ordinary Prayer, je vlastně taková všední modlitba, ve které děkuji Bohu za vše, co mám na světě rád. Další skladba Dirty Radio je o klukovi, který všude chodí se svým ušmudlaným rádiem, poslouchá blues, a touží po tom, aby jednoho dne z toho rádia slyšel taky svoji hudbu (smích). A propos, tohle je pravdivý příběh! Tranzistorák jsem si moc přál už odmalička, a v pěti letech jsem ho taky dostal (doteď ho mám u postele).
Steve Clarke je u nás poměrně známý hudebník. Při jaké příležitosti jste se seznámili?
Steve je u nás známý z období jeho spolupráce s Laco Deczim, ale já jsem ho vůbec neznal. Důvod je prostý, hudba Laco Decziho není zkrátka „my cup of tea“. Seznámili jsme se přes MySpace. MySpace je naprosto geniální věc, a nebýt tohoto serveru, možná bych propadnul definitivně trvalé depresi. U nás jde vše takzvaně „po haluzi“, to znamená po známostech, a když moc vyčníváte, znelíbíte se pár důležitým lidem, a máte zkrátka smůlu. V USA je v tomto směru zcela jiná demokracie a prostřednictvím internetu proniká tato forma požehnané globalizace i k nám. Kdo je dobrý, je zkrátka dobrý, a kdo je vynikající, tak je (a nic s tím nenaděláte) zkrátka vynikající. Na MySpace můžu prezentovat vlastní tvorbu a hodnotí mě nejlepší hudebníci v žánru jako John Scofield, Pat Metheny, George Benson, Pat Martino, Jeff Beck a mnoho dalších, i daleko méně známých vynikajících hudebníků. U nás jsem zažil opravdu hodně příkoří a stal jsem se mnohokrát obětí špinavých intrik, a tak, když jsem dostal první e-maily plné uznání například od Eda Bickerta, Pata Methenyho nebo Billa Frisella, málem jsem se rozplakal. Internet a tato forma prezentace otevírá každému netušené obzory a pravdivý obraz o jeho díle! Nebýt toho, tak možná nosím kufry v hotelu jako Naj Ponk, jeden z nejvýraznějších talentů naší jazzové scény! Jak typické pro naši mentalitu.
Také jste se na vašem webu zmínil, že natáčení se Stevem Clarkem a Chrisem Stanleyem vás inspirovalo k založení nové fusion kapely s českým obsazením.
Ano, spolupráce se Stevem a Chrisem byla velmi inspirující. Je to americká rytmika se vším všudy. Nevím, čím to je, ale nikdo u nás (koho jsem kdy slyšel) neumí zahrát takovým stylem fusion! Swing i latinu, dejme tomu, ale styl a la Dennis Chambers nebo Vinnie Colaiuta, to zkrátka ne. A to se týká i basy! Oni do toho vkládají obrovskou energii, a hlavně rytmicky hrají velmi precizně a stylizovaně. Když jsem přemýšlel o tom, že založím fusion kapelu s českými hudebníky, musel jsem se smířit s určitými kompromisy. Myslím, že Martin Šulc se v této roli docela dobře našel a dává to takovým spíš „stevegaddovským“ způsobem, což mi vyhovuje. Taky mi vyhovuje jako člověk, a navíc je to naprostý profík. S basistou to není stále definitivní a zatím mi vypomáhá Pavel Novák, který hraje v mojí bluesové kapele Blues Box Heroes. Na klávesy hraje citlivě a jemně Jakub Zomer a vytváří tím v kapele jakýsi můj protipól. V repertoáru jsou výhradně skladby z nového alba plus nějaké starší věci. Na závěr musím podotknout, že moje předchozí komorní trio nesedlo některým pořadatelům, a tak mi bylo doporučeno kapelu změnit, což chod věcí jen urychlilo. Tyto věci jsou ohavnou skutečností naší jazzové scény a doufám, že se brzy definitivně vytratí z mého života.
Založil jste vlastní vydavatelství. Jak se díváte na rozšiřující se trend internetového stahování hudby?
Je to problém, nebo šance? Je to v každém případě, a to v každém chci zdůraznit, obrovská šance pro umělce menšinových žánrů. Vydavatelství jsem založil proto, že mě okolnosti donutily. Je to pro mě více starostí a práce, ale svoboda tvorby a důstojná odměna mi za to stojí. V neposlední řadě je internetový prodej hudby šancí pro ekologii. Odpadne obrovská mašinérie velkých vydavatelství, výroby médií, dopravy a kdo ví čeho ještě. V USA zkrachovali Tower Records, Virgin a jiná velká vydavatelství jsou na pokraji zhroucení. Servery jako iTunes už navazují smluvní vztahy přímo s umělci! Už žádné okrádání, zasahování do tvorby umělců a diktování podmínek vydavatelské smlouvy. Je to revoluce, kterou nelze zastavit, a já budu s radostí přihlížet, jak se hroutí domečky z karet místním impériím. Je to jeden z mála krásných darů globalizace, který je velkou šancí pro lidi, co něco opravdu umí. Země se mění v jeden světadíl.
