Útlá šestnáctiletá kanadská dívenka šokuje dospělým hlasem, trochu nudí místy zbytečně dokonalou studiovou produkcí a v každém případě lavíruje na pomezí jazzu a americké pop music.
Bylo to na letošním ročníku holandského festivalu North Sea Jazz, kde tahle drobná tmavovlasá dívenka nejprve dlouho vesele pobíhala po chodbách a pištěla vysokým, nefalšovaně dětským hláskem. Co následovalo poté, už je dneska vlastně ohranou rutinou: dívenka vklouzne na vysoké podpatky, na pódiu se představí jako šestnáctiletá Nikki Yanofsky , a jakmile začne zpívat, všem divákům zpravidla spadne čelist. Předčasně, snad až nezdravě dospělý mezzosoprán má ve všech polohách neobyčejně vyvinutou barvu, půvabně a suverénně swinguje, s téměř robotickou přesností střídá důrazy, neúnavně a opakovaně mobilizuje hrdelní rejstřík, technicky bravurně scatuje a ještě při tom všem působí nanejvýš přirozeně. Ovšem vzhledem ke svému věku je také přirozeně ambiciózní a uvědoměle se veze na stejné marketingové vlně, která v posledních letech zviditelnila třeba Melody Gardot. Narozdíl od ní má ale Yanofsky skutečně mimořádný hlas, až se nabízí úvaha, zda se po podstatně starší a dnes už etablované Robertě Gambarini neobjevil další stěžejní ženský jazzový vokál nového tisíciletí.
Kontrastně pisklavý a na pódiu nečekaně mohutný hlas jinak útlé francouzské Kanaďanky s židovskými kořeny poprvé zaujal před třemi lety, když Verve vydalo zvláštní poctu Elle Fitzgerald s názvem We All Love Ella . Mezi naprostou špičkou současných jazzových zpěvaček totiž Yanofsky zapadla přirozeně a málokoho napadlo, že dítěti tak samozřejmě scatujícímu na Airmail Special bylo v době nahrávání teprve dvanáct let. Tím spíš, že tou dobou už za sebou mělo první koncert na vyhlášeném montrealském jazzovém festivalu, jehož zakladatel André Ménard zcela nepřipravenou zpěvačku nekompromisně vrhl před stotisícové publikum.
Nervozita brzy přešla a dívenka si v tom objeveném světě začala záhy libovat; z koncertů na montrealském festivalu udělala každoroční evergreen, čtrnácté narozeniny oslavila stylově s orchestrem v Carnegie Hall, účastí na charitativních koncertech vybrala přes deset milionů dolarů, před třemi miliardami lidí odzpívala kanadskou hymnu na loňských zimních olympijských hrách a letos konečně vydala debutovou studiovou desku, již okamžitě následoval i živý záznam koncertu na DVD.
„DRAHÁ NIKKI“
Do jisté míry je fascinující pozorovat, jak se ten hlas rok od roku zpevňuje a nabírá stále sytější témbr à la Ella, samotné koncerty ale také začínají nápadně připomínat velkolepou emotivní show typu American Idol a stále větší inklinace k popovému repertoáru pro změnu napovídá, že za pár let už bychom o Yanofsky vůbec nemuseli mluvit v jazzovém kontextu. Těžko jí vyčítat, že se celkem přirozeně zajímá o muziku určenou své generaci a nepokouší se předčasně zakonzervovat v tradičním repertoáru, což nakonec svého času podstatně zbrzdilo jinak raketový nástup nezměrně talentovaného a podobně ambiciózního Harryho Connicka Jr.
Navzdory vší technické dokonalosti ale Yanofsky zaprvé nemá nikterak výraznou kapelu, zadruhé jí chybí zajímavější repertoár a momentálně se zdá, že zpěvačka pracuje spíš na svém osobním šarmu a snaží se na veřejnosti tlumit dozvuky trochu oddálené puberty. Však nejenom kanadští novináři o „drahé Nikki“ stále častěji referují s mírně nabokovovským zaujetím, byť při neúspěchu u dospělejších témat si s Yanofsky nakonec vždy rádi popovídají o tom, jak je krásné objevovat jazz přes internetové obchody a co ji teď na střední škole trápí v matematice.
Letošním evropským turné se zpěvačce poprvé podařilo výrazněji zapsat v podvědomí posluchačů ze starého kontinentu a zároveň tak prolomit mediální obraz mírně „regionální“, tedy převážně kanadské, hvězdy. V čem tato specifičnost spočívá, lze těžko postihnout slovy, a nebýt občasných náznaků francouzské výslovnosti a z ní snad vyplývající podivné smyslnosti hlasu se to Evropanovi může podařit jen stěží. Co lze říci téměř s určitostí je, že u náročnějších posluchačů patrně narazí také eponymní studiová deska s názvem Nikki , jež si zakládá hlavně na vypilované dokonalosti a přínosu hvězdných producentů; veteránského dříče showbusinessu Phila Ramona a čtyřicetiletého písničkáře Jesseho Harrise , který svého času podstatně nakopnul dnes opět stagnující kariéry Madeleine Peyroux a věčně se hledající Norah Jones.
Na disku správně namíchaném z jazzových standardů, blues, popových skladeb i náznaků soulu a R&B střídají opulentní bigbandový doprovod přímo tryskající gejzíry stadionových chorusů, jen aby si každý přišel na své. Dokonce i v několika autorských písních se tu osobitost Yanofsky dočista vytrácí za příliš umělou studiovou produkcí, která zřejmě zabrala dva roky ne kvůli přirozenému a organickému srůstání kapely, nýbrž čistě jen odchycení té správné prodejní „vlny“. Což lze brát i jako důkaz stále efektivního amerického showbusinessu a utěšovat se, že pro jednou se pozornost zase soustředí kolem opravdového talentu.
Poněvadž nemůže být pochyby o tom, že Yanofsky má na svůj věk tak slibný a dokonale vypilovaný hlas, s jakým mainstreamový jazz ani americká pop music často do styku nepřichází. Jen kdyby tak řečená Nikki místo v popových koncertních halách a drahých studiích chtěla kvést po boku starých mistrů, jak se to již zmiňované Robertě Gambarini v uplynulých letech podařilo po boku nebožtíka Hanka Jonese.
