Pokud platí „co Čech, to muzikant“, pak zařaďme do slovníku také „co Izraelec, to jazzman“. A to navíc ne jen tak ledajaký. Brilantní, často velmi mladí jazzoví hudebníci ze země zaslíbené dobývají v posledních letech hudební scénu, obvykle po boku svých zkušenějších kolegů. To je případ i Nitaie Hershkovitse. Pianista a skladatel, který v únoru oslaví osmadvacáté narozeniny, strávil se slavným kontrabasistou Avishaiem Cohenem čtyři roky, během nichž natočili desky Duende (2012), Almah (2013) a From Darkness (2015).
Hershkovitsovo nedávné rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu bylo značně překvapující, vždyť trio Cohen, Hershkovits a bubeník Daniel Dor, bylo patrně nejlepší basistovou sestavou vůbec. Nitai se v našem rozhovoru rozpovídal nejen o Cohenovi, ale také o svých hudebních začátcích, inspiracích a plánech do budoucna.
Kdo vás přivedl k hudbě, rodiče? Nikdo z mé blízké rodiny se muzice nevěnuje, ani s ní není nijak spjatý, i když starší bratři chodili jako malí na lekce klavíru. Nebrali je však nijak vážně. Vzpomínám si, že mi bylo asi deset, když jsem se na ně pokradmu díval a říkal si − tohle chci dělat! Pravidelně jsem začal hrát až ve svých patnácti, šestnácti letech. Rodina mé maminky pochází z Maroka, dědeček měl velmi dobrý hudební sluch a zajímal se o tradiční andaluskou hudbu, ke které jsem se tak dostal už v dětství. Rodiče poslouchali staré lidové hudebníky z Izraele, což byla prvotřídní muzika s krásnými melodiemi a specifickou harmonií. I to mi pomohlo v hudebním rozvoji.
Piano jste tedy zvolil jen kvůli dětskému okouzlení? Má pro vás tento nástroj i nějaká omezení? Než jsem s ním začal, hrál jsem čtyři roky na klarinet. Líbilo se mi to, ale jednoho dne jsem šel na zkoušku big bandu, uviděl klavírní partitury, neskutečně mě to přitahovalo. Pamatuji si, jak jsem říkal rodičům, že je klavír mnohem lepší nástroj, neboť můžete najednou zahrát tolik not, kolik se vám zlíbí. Poté jsem začal poslouchat jazzové desky, přehrávat si klavírní sóla a bylo to jasné – vybral jsem si ten nejlepší nástroj.
Klavír má svá omezení stejně jako kterákoliv jiná věc na světě, ale v porovnání s jinými nástroji vám dovoluje téměř vše, co chcete, aniž byste museli slevovat ze svých požadavků. Je to jediný nástroj, jenž se vyrovná orchestru. Opravdu. Máte před sebou věc, na kterou sebou můžete klidně plácnout a stejně vydá zvuk. Sebemenší pohyb ho rozezní zcela odlišně. Je jako bílá stěna, zhmotňující cokoliv, co na ni namalujete. Líbí se mi pestrost mnoha zvuků a odstínů pod prsty, pomáhající mi vyjádřit nejrůznější pocity. Piano není jako například housle, u kterých se nejdříve musíte naučit jak držet smyčec, kam dát prsty atp. Navíc je vše horizontální, při hraní či komponování vidíte všechny klávesy. To je velká výhoda a důvod, proč většina hudebníků skládá na piano, ačkoliv není jejich primárním nástrojem.
Jak se díváte na kvalitu nástroje? Jak se vlastně vypořádáváte s téměř každodenní změnou piana? Často říkám, že si přeji, abych hrál na flétnu – máte ji stále při sobě a snadno se přenáší. Kvalita je pro mě důležitá, ale vím, že nemohu vždy dostat, co bych chtěl. Beru to tedy jako výzvu.
I když to není každý večer to samé piano, je to pořád můj nástroj. Tomu, že přijedu na místo, aniž bych věděl, s jakými těžkostmi se budu muset vypořádat, se musím postavit čelem. To mě baví.
Bylo by snadné svádět vinu na klavír, když odehraji špatný koncert, ale upřímně, nástroj nemusí být hudebníkovi vždy nápomocný a je mou povinností předvést v daný moment to nejlepší. Není to sice jednoduché, ale je skvělé, když dokážete špatné piano rozeznít stejně jako dobrý nástroj.
Máte oblíbenou klavírní značku? Ze všech pián, na která jsem kdy hrál, bych řekl, že Steinway & Sons je mým nejoblíbenějším výrobcem. Asi by se mnou většina pianistů souhlasila. Dle mého je to proto, že oplývají rozsáhlou dynamickou škálou a artikulačním potenciálem, ještě dříve, než si vůbec klavírista nastaví stoličku. Piana Fazioli mají také tyto kvality a obě zmíněné firmy mají z devadesáti procent ruční výrobu!
U nástrojů se těžko zobecňuje, přesto právě u těchto klavírů tato tendence je – přitom má každý svůj příznačný zvuk a je jiný na omak. Steinwaye jsou v tomto ohledu značně konzistentní. Mají krásně hedvábnou barvu zvuku při tiché hře, burácí v silných úhozech. U nich také více než u jiných značek cítím, že úsilí vynaložené při jejich výrobě mi pomáhá získat zvuk, jaký slýchávám ve své hlavě. Jednoduše – přidávají umělcovu hraní na kráse.
Zmínil jste klarinet, ovládáte i jiné nástroje? Na klarinet pořád dokážu zahrát, ale musel bych cvičit, kdyby došlo na nějakou oficiální událost. Zbožňuji bicí, jako mládě na konzervatoři jsem na ně ve volnu hrával. Je to jeden z nejdůležitějších nástrojů dneška, vždyť kapela zní přesně podle toho, jaký pocit a styl do ní bubeník vnáší.
Získal jste několik studijních stipendií, uvažoval jste o studiu v zahraničí? Způsob výuky, při kterém se sedí ve třídě a poslouchá, mě nikdy nebavil. Vždy jsem upřednostňoval soukromé lekce. Nemůžete všechny házet do jednoho pytle. Někteří studenti potřebují odlišnou míru pozornosti v různých úkolech. Neříkám, že je nějaký způsob výuky lepší či horší, ale mně vyhovuje systém jeden na jednoho. Při každém stipendiu jsem se snažil vydržet ve třídě, nikdy jsem však nezůstal déle než den.
Poslední tři roky beru soukromé lekce klavíru u Shoshany Cohen. Je jí téměř sedmdesát let, byla na newyorském Juilliardu v jeho nejlepších letech spolu s Danielem Barenboimem či Jicchakem Perlmanem. Nejen že má velmi unikátní přístup k poslechu a hraní hudby, také její životní zkušenosti jsou velmi hluboké − to je však na dlouhé vyprávění jindy.
Jak jste se dostal přímo k jazzu, ovlivnil vás nějaký interpret či konkrétní deska? Je mnoho takových nahrávek, existuje však jedna, jménem Sababa, kterou mi kolem roku 2001 přinesl jednoho večera táta z práce. Prý mu ji dal kolega během cesty po Jeruzalémě. Shodou náhod na té desce byli jen izraelští muzikanti mezi sedmnácti a dvaceti lety. To bylo poprvé, co jsem slyšel jazzovou desku. Něco na ní ve mně dokázalo vyvolat do té doby nepoznané emoce. Zběsile swinguje, melodie a improvizace jsou tak unikátní, že na mě má při poslechu stejný účinek dodnes.
Poslední roky jste téměř neustále na cestách, co den, to jiné město či stát. Jak zvládáte změny a přizpůsobování se novým kulturám? Je lehké se adaptovat, protože ve většině navštívených míst jsem byl schopen se nějakým způsobem domluvit anglicky. Umět komunikovat a požádat o pomoc, když je třeba, je tou nejdůležitější věcí. Kromě toho jsem nikdy v žádné zemi nebyl více než týden, takže jsem se ani moc přizpůsobovat nemusel. Snažím se prostě jít s proudem a užívat si přítomnost.
Užívám si cestování a potkávání nových lidí, vytváření přátelství, z nichž některá jsou pro mě velmi vzácná. Jsem proto vděčný, že mohu pracovat ve svém nejmilejším odvětví. Někdy je to tvrdé – budíček ve čtyři ráno, let, tříhodinová cesta rovnou na místo koncertu bez možnosti pauzy na hotelu. Dá se na to rychle zvyknout. Prostě vám nic jiného nezbývá.
Donedávna jste vystupoval v triu Avishaie Cohena. Jak jste se vůbec potkali? Tehdy jsem hrál každý týden s talentovanou kytaristkou a zpěvačkou, Didou, a bubeníkem. Dokonce jsem toho večera nehrál ani na klavír, ale na Hammond B3. Avishai přišel a poslouchal. Později jsem účinkoval na krásné nahrávce výborného flétnisty Ilana Salema, Wild. Byla vydána na Avishaiově labelu Raz Daz Recordz, takže mě slyšel podruhé a pozval mě k sobě domů. Okamžitě jsem se naučil téměř celý jeho repertoár, hráli jsme u něj hodiny a hodiny, až jsem s ním jel na turné a začal nahrávat.
Hodně jsem se toho za ty čtyři roky naučil. Sdíleli jsme nápady a muziku, která se nám líbí, práce tak rychle odsýpala, nejen během zkoušek. Byl to kreativní a produktivní proces. Avishai má mnoho zkušeností jako lídr kapely, během zkoušek či jeho promluv o hudbě jsem vždy pozorně poslouchal. Nikdy nedělá kompromisy v muzice a její kvalitě. Cítil jsem, že je pro něj velmi důležité dostat se výsledkem co nejblíže tomu, co slyší v hlavě. Stále pravidelně cvičí, nemyslí si, že už to má na háku, to je požehnání. Během let s Avishaiem jsem měl příležitost trávit čas se svými idoly, jeho nevyjímaje. Být obklopen tolika prvotřídními hráči mělo ohromný dopad také na mou hudbu a kariéru, jsem za to velmi vděčný.
Ukončení spolupráce s Cohenem jste ohlásil nedlouho poté, co vyšla vaše společná deska, From Darkness. Ještě v létě vás mohlo české publikum vidět společně na festivalu Colours of Ostrava. Co vás k tomu vedlo? Je velmi pohodlné působit ve fungující kapele s plným kalendářem. Nehrála se však moje hudba, cítil jsem, že bych rád hrál vlastní kompozice a pracoval na své kariéře frontmana. To rozhodnutí nebylo uspěchané nebo ve stresu, ale zcela vědomé. Je skvělé být na turné a hrát noc co noc Avishaiovu muziku, jenže byl čas vydat se vlastní cestou. Žiji pro nepoznané věci a překvapení, ne proto, abych zatuhl na místě, kde se cítím nejpohodlněji.
Vystupujete teď sólo, jaké další výhody to pro vás má? Sólové hraní je samo o sobě velmi specifickým a delikátním uměním. Při sólovém koncertu se cítím zranitelněji než v jiných hudebních konfiguracích. Nemám, na koho bych svalil vinu, když se něco pokazí. Sólo hráči se musí najednou vcítit do role dirigenta, aranžéra i sólisty.
Co se výhod týče a že jich je – mohu si užít ticha, kdykoliv chci, což je dle mého velmi hodnotná věc, měnit formu nebo harmonii, přehrát to postaru nebo si rovnou vymyslet nový kus. Stejně jako v životě, být umělecky samostatný a nezávislý má zkrátka mnoho výhod i nevýhod.
Zdá se, že Izrael je v posledních letech líhní extrémně talentovaných a velmi mladých jazzmanů. Máte snad nějaký tajný recept? Bubeník Ziv Ravitz mi jednou tvrdil, že je to pojídáním hummusu. Vaše teorie? (Smích). Hummus by opravdu mohl být tím důvodem! Teď vážně – domnívám se, že je to spíše tím, že jsme velmi malá země se specifickým mixem kultur přispívající k vytváření mnoha nových barev a zvuků. Dle mého to bude i „režimem přežívání“, ve kterém se neustále nacházíme. Nechci mluvit o politice, jen bych rád poznamenal – být obklopen mnoha skvělými kulturami a nemoci je poznávat, být v neustálé, zbytečné válce (a která válka není, že?), to vše vás velmi zneklidňuje a frustruje. Má mysl začala pracovat nějak takhle: musím být tím nejlepším, abych nemyslel na to, co je, a případně se dostal někam jinam. Něco jako rozptýlení od reality. Můžeme se ale jen dohadovat, co je ten zázračný faktor izraelského exportu mnoha talentovaných hudebníků.
Ještě před vaší spoluprací s Cohenem jste navštívil Prahu s perkusistou Zoharem Frescem, označovaného v oboru za naprostou špičku, což ostatně dokládají nejen jeho nahrávky tria Możdżer – Danielsson – Fresco. Zohar je mistrem svého oboru. Nelíbilo by se mu, že ho tak tituluji, je totiž velmi skromný. Práce s ním byla jako chodit do školy, a to ne jednou, ale hned třikrát denně. Smysl rytmu studuje až k samotným kořenům. Kromě inspirativních debat mi otevřel celý nový svět rytmu v té nejsyrovější podobě. Nebyly předem dány skladby pro bicí nebo něco, čeho by se člověk mohl chytit, byli jsme zcela odkázáni jeden na druhého. Také forma a texty jeho písní jsou ojedinělé a nekonvenční, takže jsem musel být velmi soustředěný, abych si na ně zvykl. Dostal mě mimo mou komfortní zónu. Věděl jsem, že pokud se chci stát lepším muzikantem, musím být s ním.
Vyučujete teď sám, pořádáte workshopy? Ano. Sice nepravidelně, ale dávám soukromé lekce stejně jako workshopy. Je to jedna z věcí, kterou dělám nejraději, nenapadá mě teď vlastně moc jiných. Trávím na nich čas jako učitel i student, hraju s žáky a snažím se zapojit do jejich práce a myšlenkového procesu stejně jako oni do mého.
Je něco, co vás v poslední době zaujalo, ať už v hudbě či v jiných kulturních sférách? Jací jsou vaši umělečtí hrdinové? Právě čtu dar od Shoshany, knihu s jednoduchým názvem Umění hry na klavír z pera ruského pianisty a pedagoga Heinricha Neuhause, učitele významných pianistů jako Svjatoslava Richtera nebo Emila Gilelse. Pro mě učiněný poklad. Skrze knihu vás jednoduše seznamuje se svými metodami výuky, jako byste seděli na hodinách v Moskvě. Velmi velkorysé, umělecké a opravdové, ale nekompromisní.
Co se mých hrdinů týče – potřeboval bych více než dvě stránky, abych vám je vyjmenoval. Věc se má tak, někteří z mých hrdinů jsou také mými blízkými kamarády, které obdivuji. Dělají úžasnou a kvalitní hudbu, čas s nimi mi během let dodal spoustu inspirace.
V posledních týdnech poslouchám mnoho žánrů a umělců. Někteří jsou z Afriky, jiní z Brazílie, z oblasti dubové či beatové hudby. Vše je vlastně jednoduché, přesto oduševnělé. Kupříkladu Madlib, Dilla, Scientist, Francis Bebey, Airto Moreira, Bebeto a tak dále. A vždy nachytám sám sebe, jak se vracím k Billu Evansovi. Bohaté harmonie, komplexní a skvěle vystavěné kompozice. Je pro mě nejmodernějším pianistou této doby. Obdivuji jeho ustavičné hledání a pečlivý přístup. Stačí, abych nastudovával čtyři takty jeho hudby, a musím si dávat každou chvíli přestávky.
Co vaše hudební cesty, kam v blízké době povedou? Vedle hlavních klavírních projektů jsem nedávno nahrál a koprodukoval speciální album spolu s Yuvalem Havkinem aka Rejoicerem, vyjde v zimě u Raw Tapes Records, hostují na ní také Kurt Rosenwinkel, Georgia Anne Muldrow, Amir Bresler a další. Když už mluvíme o věcech, které vás vytáhnou z vaší komfortní zóny, tato deska je dobrým příkladem. Rejoicer, velmi důležitá figura na mezinárodní beatové scéně, pracuje především jako studiový producent. Což je odlišný koncept od toho, na co jsem byl zvyklý − vystupování naživo.
Na desce jsme beaty zkombinovali s akustickými a elektronickými prvky. Editování, samplování a celkový výsledek je dost divokým, ale ryzím pokusem o vyvážený mix mezi oběma polohami.
Stěhuji se do New Yorku a těším se na hraní a setkávání s novými, svěžími myšlenkami a samozřejmě vyhledávání správných lidí, se kterými bych hrál vlastní hudbu. Je to další důležitý životní mezník a nemohu se dočkat, kam mě to celé zanese.
