Kdo by rád zjistil, jak vypadá schizofrenie v praxi, tomu lze doporučit, aby nelitoval času ani peněz a zajel si na nizozemský North Sea Jazz Festival. V průběhu tří víkendových večerů (letos 10. – 12. 7.) si pak může mnohokrát ověřit, jaké to je nevědět, kam dřív skočit. Hraje se současně na patnácti pódiích, na nich se denně vystřídá kolem šedesáti kapel a každou chvíli tak návštěvníci řeší dilema, čemu dát přednost, ovšem na úkor hned několika jiných možností.
North Sea Jazz Festival, který od roku 2006 své původní dějiště, Den Haag, přepustil Rotterdamu, je patrně největší možnou koncentrací obou táborů, účinkujících i diváků. Odehrává se v mamutím zábavním komplexu Ahoy, kam nepřetržitě proudí tisíce lidí, ať jdete včas nebo později. Jejich neustálý pohyb různými směry včetně eskalátorů do dvou nadzemních podlaží připomíná obrovské mraveniště, v cestě mají nesčetné stánky s pevným i tekutým občerstvením, automaty na získání žetonů, jimiž se jídla a nápoje platí, řadu příležitostných prodejen zvukových a obrazových nosičů i stánky jednotlivých firem, nabízejících hudební nástroje. Dlouhými pasážemi od sálu k sálu můžete občas kráčet vlastním tempem, častěji však dochází k zácpám. Oč rušněji je při přesunech, o to ukázněnější jsou ale diváci uvnitř sálů, jde-li o komorní, převážně akustický jazz.
ZAHŘÍVACÍ KOLO
I v případě Vanguard Jazz Orchestra , hrajícím hned zpočátku pátečního večera, nebylo možno oznámkovat publikum jinak než jedničkou. Přestože 16 hudebníků dokáže vyrobit pořádný decibelový tlak, je známá schopnost tohoto tělesa ovládat i opačný konec dynamické škály a nepřestat přitom swingovat. Při neúčasti dlouholetého náhradního hudebního ředitele, Jima McNeelyho (u klavíru už sedí relativně nový, ale dobře zaškolený Michael Weiss , neprosazující se však autorsky jako jeho předchůdci), zněly sálem Hudson staré osvědčené partitury zakladatelů repertoáru, který za 40 i více let nezestárl – Thada Jonese a Boba Brookmeyera. Zazněla vůbec první nahraná skladba orchestru, Brookmeyerovo ABC Blues s nově zařazeným arco sólem kontrabasisty Davida Wonga , The Waltz You Swang for Me se Scottem Wendholtem na křídlovku a suplujícím dirigentem Dickem Oattsem na sopránsax, poslední Thadovo aranžmá – klasická balada Easy Living pro tenorsaxofon Riche Perryho , strhující sólo Garyho Smulyana v My Centennial nebo znovu Oattse, tentokrát na flétnu, ve Wonderově Don’t You Worry ‘Bout a Thing a další lahůdky. Pokračovatel Mela Lewise, pedagog a sám vynikající bubeník John Riley , se blýskl perfektní doprovodnou i sólovou hrou, založenou na sice teoreticky známém, avšak v praxi vzácném jevu – naslouchání ostatním.
Návštěva rodiny Jonesů pokračovala ve stejném sále osobou posledního žijícího z trojice bratrů, Hanka (1918). Komu připadal jeho projev krotký a připisoval by to jeho mimořádnému stáří, měl by si poslechnout jeho desky nahrané před půl stoletím. Už tehdy byla poznávacím znakem Hanka Jonese střídmá hra, zdobená filigránskými drobnokresbami jakoby rokokového stylu. Našince potěšila účast kontrabasisty Jiřího Mráze, u bicích seděl mladík jménem Willie Jones III. V perfektní souhře jsme slyšeli skladby Lady Luck (známá například z desky třetího z bratří, Elvina Jonese), Hendersonovu Recorda Me , Johnsonův Lament , rychlou verzi oblíbeného standardu Stella by Starlight , zaznělo i nejhranější jazzové téma ‘Round Midnight , nebo Doroughovo Comin’ Home, Baby .
Nebylo však možno vyslechnout celý program Jonesova tria, pokud jsme chtěli stihnout alespoň vzorek z vystoupení B. B. Kinga , odehrávajícího se v obrovském prostoru sálu Nile. Potřeboval jsem především vidět, že starý pán (1925) skutečně existuje – před léty jsem psal jeho encyklopedické heslo. Zvukař jel zřejmě na doraz a brzy nás ohlušujícím přívalem vypudil na další pouť.
Její dočasný cíl byl jasný: další klavírní trio, vedené Fredem Herschem , s dodatkem +2, trumpetistou Ralphem Alessim a tenorsaxofonistou Tonym Malabym, s nimiž pracuje už řadu let. Hráli v komorním sále Madeira, zasvěceném pianistům. Z programu původních skladeb byla působivá vzpomínka na kanadského trumpetistu Kennyho Wheelera, A Lark , nebo swahilsky pojmenovaný a pro ostatní svět přeložený Gentle Stream.
Přestože v tomto sále po přestávce pokračoval Cecil Taylor , dali jsme přednost již pozapomenutému, ale stále skvělému černošskému zpěvákovi Kevinu Mahoganymu , v jehož Kansas City Revue se jako vokalista blýskl i saxofonista Red Holloway v tradičním rhythmandbluesovém čísle Keep Your Hands Off Her . Z běžných zvyklostí vybočil Mahogany parádní ukázkou scatu v nebývale volné verzi ódy na transkontinentální dálnici, Route 66 .
V sále Darling se na celé tři dny zabydlel letošní Artist in Residence, John Zorn . Vystupoval denně ve dvou sestavách. Páteční večer zde začínal jako dirigent, nás zajímal závěr, kdy jeho altsaxofon doplnili trumpetista Dave Douglas, pianista Uri Caine, basista Greg Cohen, bubeník Joey Baron a perkusista Cyro Baptista. Po šestihodinovém předchozím maratónu už ale nebylo v lidských silách soustředit se na tuto nespornou lahůdku.
SWEET MUSIC I FREE JAZZ
Druhý den začínal stejným kalibrem, nesoucím jméno Maria Schneider . Nepřivezla sice svůj skvělý orchestr, pouze poslala balík not, který pečlivě nastudoval soubor místní konzervatoře, Codarts Big Band , aby jeho interpretací potěšil početný dav před venkovním pódiem Mississippi. Maria Schneider svými ptačími pohyby sugestivně řídila své rozměrné kompozice a na závěr dojemně pečlivě četla dlouhý seznam dánských jmen: 5 trumpetistů (včetně pedagoga), 4 trombonistů, 7 saxofonistů, tříčlenné klarinetové sekce s jedním basklarinetem a velké rytmiky plus zpěvačky. V sále Hudson se početného publika zmocnila norská zpěvačka Silje Nergaard , doprovázená smyčcovým orchestrem po vzoru velkých show světových hvězd. Byla to sweet music se stopami jazzu, snad.
To zajímavěji zněl free jazz od Johna Zorna v triu s Billem Laswellem a Milfordem Gravesem. Ani Nicholas Payton ve službách zpívajícího klavíristy Allena Toussainta nebyl to, co bychom od trumpetisty tak zvučného jména čekali. Zato Kurt Rosenwinkel se svým triem předvedl poctivý současný kytarový jazz, hodný toho jména. Své méně početné, a o to soustředěnější obecenstvo přivítal příznačně Kaperovou Invitation , připomněl Monkův odkaz, tradici blues i populární hudbu dalším standardem More Than You Know . Proslýchá se, že by měl být opakovaným hostem JazzFestu Brno 2010! Předposledním chodem sobotního menu byla kratší sonda do zvláštního programu big bandu, před kterým se svým klarinetem stál Ken Peplowski . Zněla především aranžmá Fletchera Hendersona (skvělý King Porter Stomp ) pro orchestr Bennyho Goodmana, aby tak bylo připomenuto sté výročí narození Krále swingu. Jedním z absolutních zážitků druhý festivalový den končil – to když pódiu sálu Hudson vévodil akordeonista Richard Galliano . Přeslechnout nešlo ani další členy jeho příležitostného kvarteta: u klavíru exceloval Gonzalo Rubalcaba, basové kytary střídal Richard Bona (patrně málokdy měl příležitost hrát tak potichu!), bicí nástroje dokonale ovládal Clarence Penn. Jedinou pihou na kráse byla naprostá anonymita uváděné hudby. Ani slůvkem nikdo z účinkujících početnému publiku nesdělil, co bylo nebo bude hráno. Předpokládám ale, že šlo o původní tvorbu naprosto bezkonkurenčního mistra knoflíkové harmoniky. To, co předváděl více než hodinu, doslova bralo dech.
DILEMATA JAZZOVÉHO TURISTY
O start do třetího dne se postaral v komorním sále Madeira manchesterský rodák John Taylor . Přední evropský moderní pianista, jehož skladatelskou dílnou se v 70. letech stala pozoruhodná skupina Azimuth (s Kennym Wheelerem a Normou Winstone), přivedl na pódium jiné trio. Zatímco k bicím usedl mladíček Martin Franc, kontrabasového partu se zhostil další evropský klasik, Palle Danielsson ze Stockholmu. Hudebníci vytvářeli dlouhé plochy, v nichž spojovali zdánlivě nespojitelné, mistrně přecházeli do nových temp, stylů hry a nálad, aniž nadbývaly jakékoli švy. A když k tomu občas přidali humornou nadsázku, měli své posluchače dokonale v hrsti. Vyplatilo se pak neopouštět sál, pouze si vybrat ještě lepší místa a zblízka tak sledovat pokračování předvádění jednotlivých členů formace Azimuth.
Po dedikaci jedné ze skladeb Wheelerovi a právě skončivším Taylorovi přišla na pódium Norma Winstone , zde v doprovodu…ano, Freda Hersche . Jím zhudebněné texty zpěvačky, které spolu nahráli už o sedm let dříve a vydali na překrásném přemýšlivém albu Songs & Lullabies (na CD hostuje ještě Gary Burton), obohatili o další skladby. A tak vedle A Wish, The Eighth Deadly Sin , přecházejícího do standardu You and the Night and the Music nebo titulní písně, bylo možno obdivovat textařskou vynalézavost i bezchybnou hlasovou akrobacii Normy Winston ve třech oktávách (!) v kreacích na životní hit Jimmyho Rowlese – The Peacocks nebo již dříve, v tandemu s Taylorem zaznamenaných Swallowových Ladies in Mercedes . Opravdová pochoutka pro příznivce tohoto typu hudby.
Pak ale stálo za to přejít do oblíbeného sálu Hudson, kterému vládl přírodní zázrak jménem Roy Haynes . Bubeník, který se podílel ještě na klasických deskách Charlieho Parkera, ale od té doby stylově nestárne, takže si rozumí i s nastupující generací, ve svých třiaosmdesáti táhl celou show, nabitý mladistvou energií, dobrým rozmarem, a především naprosto přesnou hrou. Neméně exaktně si počínal kontrabasista John Patitucci, místo původně hlášeného Danila Péreze byl pianistou tohoto tria živelný Dave Kikoski. A opět se vyplatilo neopouštět sál po povinném přídavku a ulovit ještě lepší pozice pro nerušené vnímání zlatého hřebu večera – McCoy Tyner Trio with Bill Frisell & John Scofield . Tak bylo prezentováno sdružení, které se patrně spolu příliš často nevyskytuje. Alespoň podle nepříliš secvičených závěrů některých skladeb soudím, že šlo možná o premiéru. A tak zatímco Frisell vypadal jako perfektně připraven a hrál dohodnutá aranžmá zpaměti, Scofield byl každou chvíli ponořen do not a stejně pak tato místa zachraňoval spíš intuitivně a na základě bohaté všestranné praxe. Ale i tak může vypadat jazz, který nic nepředstírá.
Po této vydatné porci s odkazy na Johna Coltranea, probleskujícími každou chvíli v Tynerově charakteristickém klavírním stylu „všemi deseti“, nechyběl malý odlehčující zákusek na rozloučenou – Anthony Braxton Trio . Známý avantgardní hudebník předvedl tentokrát jen ty nejmenší z rodiny saxofonů, sopránový a sopraninový, k tomu flétnu a hromadu elektroniky. Na různé nátrubkové nástroje hrál Taylor Ho Bynum, kytaru bezpečně zvládala Mary Halvorson. Na počátku bloku byly spuštěny velké přesýpací hodiny a jakmile po hodině dopadlo poslední zrnko písku, produkce naráz skončila. I tak bylo dosavadní rozhodování, čemu dát v takovém množství a kumulaci kvality přednost, více než kruté.
Sluší se ještě poctivě přiznat, že ani jednou naše kroky nevedly do úplně nejhlavnějšího sálu Amazon, kam pořadatelé umístili dle nich to nejlepší z nejlepšího a kde bylo nutno si za každý hodinový set připlatit, a ne málo: za vystoupení George Bensona, Tootse Thielemanse, Dianny Reeves, Randyho Crawforda, Burta Bacharacha (jazz?), Roye Hargrova s Robertou Gambarini, Wyntona Marsalise nebo zpěvačky jménem Mariza vždy po 15 euro, za klavírní duo Herbieho Hancocka s Langem Langem a symfonickým orchestrem dvojnásobek. I bez této špičky ledovce nabízel 34. ročník festivalu North Sea Jazz tolik příležitostí vidět nevídané a slyšet neslýchané, že to nikoli stačilo, ale zcela ničilo duševní rovnováhu českého jazzového turisty. A možná nejen českého.
