„Jedna z nejvýraznějších představitelek současné londýnské jazzové scény. Brilantní saxofonistka i skladatelka čerpající ze všech zdrojů černé hudby.“ Tak charakterizují pořadatelé festivalu Prague Sounds saxofonistku, která vystoupí 16. listopadu v Lucerna Music Baru.
Nubya Garcia v rozhovoru představuje své nové album Odyssey, hovoří o aranžování pro smyčcové nástroje, o svém vztahu ke klasické hudbě i k tradiční hudbě ostrova Trinidad a také o tom, jak inspirativní je pro ni voda.
V září vám vyšlo druhé album s názvem Odyssey. Když je srovnáte se svým dlouhohrajícím debutem Source, v čem je pro vás jiné?
Obě alba mi připadají velmi odlišná, cítím z nich, jak se má hudební cesta vyvíjí. Na obou nahrávkách jsem sice já, ale vnímám, že se s novou deskou dostávám do další etapy budování svého hudebního světa. Source bylo moje první skutečné album, první dlouhohrající nahrávka s mou autorskou hudbou. Předtím jsem vydala několik EP, ale až album jsem považovala za skutečný úvod do své tvorby. Novinku Odyssey vnímám jako něco většího, hodnotnějšího, možná více nadpozemského, filmového…
Stejně jako na prvním albu jste i tentokrát spolupracovala s producentem Kwesem. Co měl dovoleno s vašimi skladbami dělat?
Album jsem si produkovala přímo já, ale Kwes byl koproducentem desky. Jako producent máte určitou vizi a tu se snažíte v maximální možné míře realizovat. Producent hudebníkovi pomáhá dostat se do určitého ideálního bodu, někam, kam by se třeba sám nedokázal dostat. U alba Odyssey jsem tohoto ideálního bodu byla schopna dosáhnout sama. Měla jsem vizi a naprosto jasnou představu, jak má moje hudba znít. S Kwesem jsme spolupracovali už na albu Source, znali jsme se, věděli jsme, jak spolu hudebně komunikovat. Na tom všem jsme mohli stavět. Tentokrát však jeho role byla trochu jiná. Podporoval mě a navrhoval různé věci, se kterými jsem buď souhlasila, nebo nesouhlasila. O něčem jsme diskutovali, někdy jsme měli na něco rozdílný názor, ale nakonec jsme vždy dospěli ke shodě. Po spolupráci na albu Source jsme se nyní dostali do další etapy našeho uměleckého vztahu. I když jsem totiž věděla, čeho chci dosáhnout, pomohlo mi, že jsem vedle sebe měla člověka, o jehož názor jsem se mohla opřít. Hudbu k novému albu jsem měla napsanou dopředu.
Poté co jsme ji nahráli, Kwes mi byl velmi užitečný při postprodukci. Popsala jsem mu svou představu o výsledném zvuku a on společně se mnou přemýšlel, jak toho přesně dosáhnout.
Proč se album vlastně jmenuje Odyssey? Co vás inspirovalo k titulní skladbě?
Odyssey je pro mne cesta nebo plavba se spoustou zkoušek a soužení, je to řada klikatých cest, kdy nevíme, po které se máme vydat. Přesně tak jsem to cítila při komponování. Připadalo mi, jako bych vytvářela nový vesmír, který se skládá z mnoha prvků, ze spousty druhů energie. Pro takový hudební vesmír se mi zdál název Odyssey příznačný.
Odyssea je termín z řecké mytologie a vy máte na albu také skladbu Dawn, inspirovanou příběhem o Ikarovi. Je tam nějaká souvislost?
Ne, to je jen šťastná náhoda. Řeckou mytologii, Homéra a všechno to ostatní samozřejmě znám. Ale tady je to opravdu jen shoda. Když jsem přizvala ke spolupráci Esperanzu Spalding, dala jsem jí k dispozici tuto melodii a řekla jí své přibližné představy s tím, že název skladby je Dawn. Žádné další indicie ode mne neměla. Svůj text inspirovaný Ikarovým příběhem mi předložila v momentě, kdy ani netušila, že se album bude jmenovat právě Odyssey. A její text je opravdu nádherný.
Jsou pro vás důležité příběhy i u instrumentálních skladeb?
Ano, právě z takových příběhů buduji svůj hudební svět. V příbězích máte pohyb, emoce, a to vše se pak dostává do hudby. Vůbec nepotřebuji, aby mé příběhy znal ještě někdo jiný. Důležité je, že je znám já sama. Člověk v životě něco prožije, a napíše o tom báseň nebo divadelní hru. Já to mám stejně s hudbou, a to i s hudbou instrumentální. Ano, u písní s textem je propojení s původním příběhem možná explicitnější, ale já věřím, že instrumentální hudba má širší schopnost oslovit lidi na podvědomé úrovni, kdy cítíte i příběh, který neznáte. To je síla hudby – způsob, jakým je složená, nebo frekvence, které v místnosti zaznívají, vás přimějí vyvodit si z toho svůj vlastní význam, aniž byste původní příběh znali. Když něco posloucháte a nevíte, o čem to je, a pak to posloucháte znovu a někdo vám řekne, o čem to mělo být, myslím, že můžete mít dva krásné a stejně intenzivní zážitky.
Esperanza Spalding nebyla jediným vaším hostem na albu. Jak si vybíráte, koho do které skladby pozvete?
Hosty jsem vybírala čistě podle toho, že jsem je v konkrétních skladbách chtěla slyšet. Věděla jsem, který hlas se ke kterému příběhu bude hodit. Měla jsem obrovské štěstí, že umělci, které jsem oslovila, s účastí souhlasili. Bylo to tak u zpěvačky Georgie Anne Muldrow, kterou jsem v té konkrétní písni okamžitě slyšela. A podobné to bylo s Richie Seivwright. Skladba Set It Free měla být původně instrumentální, ale pak jsem si řekla, že by tam mohl být i zpěv. S Richie jsem už předtím spolupracovala a teď se mi zdálo, že je to ta pravá píseň pro její melodické cítění. Hosty tedy vybírám podle toho, jak je v které skladbě slyším.
Celý rozhovor si přečtete v časopise Harmonie 10/2024.
