Společné vystoupení s Velkým tenorem svou funkci splnilo. Cafiso se danou noc stal miláčkem publika, Mistrovo doporučení pak pomohlo naplnit klub, kde nadějný teenager vzápětí jamoval s vlastní kapelou, několika stovkami lidí. Šikovný marketing? O tom těžko spekulovat. Nebylo to totiž poprvé, kdy parkerovský benjamínek účinkoval s podobně známou osobností.
Francescova hvězdná kariéra začala před dvěma roky. Na festivalu v přímořském italském městě Pescara jej prostě slyšely ty správné uši. Trumpetistická legenda Wynton Marsalis, který 18. července 2002 v Pescaře vystupoval se svým Lincoln Center Jazz Orchestra, slyšel tehdy třináctiletý „sicilský zázrak“ v úvodu večera. Zjevně byl Francescovou hrou unešen. „Když Wynton dohrál druhý set, přišel ke mně a zeptal se, jestli bych s ním nejel do Ameriky. Ale já měl tehdy školu,“ vysvětluje Cafiso. Z výletu za oceán tedy onen rok sešlo, Marsalis nicméně altsaxofonistu přizval k účasti na čtyřicetidenním evropském turné svého septetu následující léto. Součástí byly rovněž osobní lekce Wyntona Marsalise, známého to hudebního pedagoga. Ten chválou nešetřil ani během cesty. „Ještě nikoho v tomhle věku jsem takhle jazz hrát neviděl. Opravdu nikdy. Sám jsem začal také jako dítě, ale nebyl jsem nic ve srovnání s ním. Je skvělý – vskutku přirozený, a přitom komplexní,“ řekl devítinásobný držitel Grammy agentuře Reuters po společném koncertě v klubu Blue Note v Miláně.
Milánský zpravodaj Reuters poté poznamenal: „Oblečen v džínách a bleděmodrém tričku, vypadal Cafiso ve společnosti tmavých obleků členů Marsalisova septeta poněkud nemístně. Když ale zavřel oči a chopil se nástroje, aby z něj vyloudil své dokonalé improvizace, milánští posluchači oněměli úžasem.“ Image obyčejného kluka, který se kromě brilantní hry na altsaxofon od svých vrstevníků jinak v ničem neliší, si Cafiso ponechal i letos na cestách po jazzových festivalech sdružených v organizaci IJFO.
VERY EARLY!
Francesco Cafiso se narodil 24. května 1989 v zemědělském městečku Vittoria na Sicílii. Na rozdíl od Marsalise, který pochází z neworleanské jazzové kolébky a jeho otec Ellis byl slavný jazzový pianista, neměl Francesco v rodině nijak zvláštní muzikální zázemí. Na saxofon sáhl v sedmi letech, když jej začal učit Carlo Gattano, učitel místní konzervatoře. Gattano brzy zjistil, že Francesco je výjimečný talent a směřoval jej k jazzu. „Ukázal mi Cannonballa Adderleyho a Phila Woodse. Dnes poslouchám Charlie Parkera, Lee Konitze, Johna Coltrana nebo Stana Getze,“ vysvětluje náctiletý saxofonista.
Pak už šla Francescova kariéra jen strmě vzhůru. V devíti již objíždí festivaly s big bandem Orchestra Jazz del Mediterraneo a příležitostně hraje s muzikanty typu Boba Mintzera, George Gruntze či Marie Schneider. V jedenácti (roku 2001) Cafiso získal první prestižní vyznamenání – zvláštní cenu poroty italské národní soutěže Massimo Urbani (pojmenované podle italské saxofonové legendy). Ocenění tehdy dostal za neuvěřitelně energickou interpretaci Birdova songu Au Privave . Záznam tohoto představení se objevil na Cafisově prvním koncertním disku Very Early! (Philology, 2001).
Roku 2002 Francesco obdržel mezinárodní cenu Eurojazz, osudový pro něj ale zůstal hlavně 18. červenec onoho roku, tedy datum, kdy jej při otevírání festivalu v Pescaře slyšel Wynton Marsalis. To, čím byl proslulý lovec talentů tak oslněn, lze slyšet na živém snímku Standing Ovation At Pescara Jazz Festival 2002 vydaném opět u málo známého italského labelu Philology. Francesco vystoupil v Pescaře pouze v duu s legendárním italským pianistou Francem D'Andreou. Francescovou silnou stránkou byla interpretace rychlejších skladeb (standardy Ornithology, Just Friends a Have You Met Miss Jones? ), na svůj věk nezvyklou vyzrálost dokázal při přednesu balad jako Willow Weep For Me, Angel Eyes a My One and Only Love . „Francesco hrál i blues Blue Monk, ve kterém prokázal excelentní kontrolu dechu a cit pro frázování,“ napsal v recenzi koncertu dlouholetý redaktor Down Beatu Ira Gitler.
Cafiso zaujal přítomné členy Marsalisova orchestru natolik, že dva z nich – basista Rodney Whitaker a bubeník Herlin Riley – dali najevo, že by si s ním rádi zajamovali. A stalo se. Když se Marsalisova rytmická sekce zeptala Francesca, co by si chtěl zahrát, odpověděl jednoduše: „Footprints.“ Shorterova kompozice sklidila nebývalý úspěch, na zmiňovaný koncertní disk od Philology ale kvůli problémům s autorskými právy nakonec zařazena nebyla. Přesto jde o zajímavý dokument začátků možná budoucí hvězdy.
LEV NA OBZORU?
Pozvánka k účasti na turné Marsalisova septeta v roce 2003 pak otevřela sicilskému rodákovi cestu do světa – už během něj si zahrál se zpěvačkou Cassandrou Wilson nebo trumpetistou Royem Hargrovem, nadále sbírá ocenění doma i v zahraničí.
Čeští posluchači měli ke Cafisovi geograficky nejblíže 8. července 2004, kdy vystupoval s jazzovým triem Jorise Dudli ve Vídeňské komorní opeře v rámci letního Jazzfestu. Tento festival je totiž součástí sítě International Jazz Festivals Organization (IJFO), která altsaxofonistovi udělila cenu počátkem roku 2004. Ocenění od IJFO zahrnovalo (kromě 5 tisíc dolarů a kontraktu k nahrání desky) i možnost vystupovat na festivalech sdružených v této organizaci. V průběhu cesty Cafiso střídal různé rytmiky, podzim již trávil v Itálii víceméně v doprovodu italských hudebníků. V repertoáru se objevují první Francescovy vlastní tituly, i když jsou „zatím jenom tři“ .
Dnes je ještě těžké odhadnout, zda Francesco Cafiso půjde ve šlépějích jiných někdejších Marsalisových objevů (Christian McBride, Roy Hargrove, Nicholas Payton). Sám chce v budoucnu studovat v Americe, neboť prý „Itálie je taková malá jazzová Afrika“ . Hledač talentů Marsalis zatím věří ve Francescovy schopnosti a varuje jej před dravými agenty středního proudu: „Cvič a nenechej se zlákat komerčními trendy. Zachovej si tvář.“
