Po třech zahřívacích dnech v klubech (Metro Music Bar, Kouřící králík, Stará pekárna) konečně patřil sál královopolského Semilassa prvnímu z magnetů 8. ročníku akce zvané stručně a jasně JazzFest Brno (20. – 30. 4.). Hned první polovina čtvrtečního večera 23. dubna nabídla nejen neslýchanou hudební hostinu, ale i důvod k přemýšlení. Každý odjinud, s jinými hudebními kořeny, a přesto jak kompaktní celek vytvořily tyto pozoruhodné osobnosti!
Se jmény obou dam v názvu kapely – Ingrid Jensen and Beáta Hlavenková Quartet – se už předtím setkali návštěvníci předchozích šesti koncertů v naší zemi a 23. dubna se jejich šňůra důstojně ukončila. První z protagonistek si organizátoři festivalu vyhlédli na vystoupení orchestru Marie Schneider ve Vídni, kde svými sóly i vzornou prací v sekci oslnila snad každého. Jensen, rodačka z kanadského Vancouveru, je vedle členství ve zmíněném big bandu, mnohými považovaném za nejlepší na světě, také inspirátorkou a mocnou hnací silou vlastních souborů, o jejichž mimořádnosti svědčí mimo jiné i to, že jsou zachycovány a pečlivě vydávány stejnou firmou jako cenami Grammy ověnčená alba Marie Schneider. Značka Artist Share má dnes, ve věku digitálních zvukových nosičů, stejně výlučné postavení, jaké měly nedostižně vybavené černé vinyly s velmi podobnou etiketou, Artists House. Ne náhodou v tom starém katalogu čteme jména spřízněných hudebníků (Thad Jones, Mel Lewis), jedno, největšího kalibru, dokonce stejné: Jim Hall.
Beáta Hlavenková se na JazzFest Brno vrátila už podruhé, když přesvědčila hned při své premiéře roku 2005 s rodinnou kapelou S’aight . Loni přivezla prvního vzácného hosta, tenorsaxofonistu Riche Perryho, rovněž člena big bandu Marie Schneider. Ostatně oba, jeho i Ingrid Jensen, má na svém novém albu Joy for Joel , natočeném v lednu v New Jersey. Šest z devíti skladeb tvořilo hudební program brněnského koncertu a za bicími seděl Jon Wikan , tentýž, který se stará o rytmický puls cédéčka. Původem z Aljašky, jenž jako mnozí přesídlil za jazzem do New Yorku, je regulérním členem malých formací Ingrid Jensen. Zbývají ještě slova chvály na adresu příslušníka čtvrtého národa, polského kontrabasisty Michala Baranského . Už léta je pravidelným hostem na našich pódiích a má za sebou nesčetné zkušenosti po boku slavných postav současného jazzu. Pro ty, kteří dobře nerozuměli uvádění jednotlivých čísel, což je asi jediná výtka zvukaři, který jinak hudbě samotné neubližoval, zde je sled skladeb, jak byly hrány: Jazvečík vo hmle za stľpom , Spring Story, 8 Hours , April’s Moods , The Riddle a Bullerbyn – vše z pera Beáty Hlavenkové.
Po všech stránkách zdařilé výkony ne-Američanů pak mohou být podnětem k zamyšlení, jak že je to vlastně s hudebníky odjinud. Ze všeho nejdříve je tu zjištění, že z Kanady se do kolébky jazzu nehrnou zástupy lačných adeptů, ale pokud se už nějaký objeví, je to svým způsobem událost. Stačí připomenout ty nejznámější, kteří svými příspěvky překonávají leccos, co bývalo v kolébce této hudby dosud považováno za vrchol: nenapodobitelné aranžérské mistrovství Gila Evanse, nedostižnou a strhující techniku Oscara Petersona, suverénní stratosférické výšky Maynarda Fergusona, zásluhy o vznik free jazzu Paula Bleye, jediného konkurenceschopného hráče na pístový trombon Roba McConnella a jeho skvělý big band Boss Brass nebo mistrovskou delikátní kytaru Eda Bickerta. Lze tedy říci, že Ingrid Jensen je pokračovatelkou těch světlých tradic a vzhledem k tomu, že jde o ženu, nabízí se ještě jiné hodnocení: její zařazení do nedlouhé řady těch, které ruší jakékoliv rozdělování podle pohlaví, jakákoliv mírnější, rádoby gentlemanská měřítka posuzování dámských výkonů. O takové ohledy si neříkala už dávno taková Mary Lou Williams, v rovné soutěži s muži pak pokračují další hudebnice odjinud, Marian McPartland či Toshiko Akiyoshi. A tak jsme mohli žasnout, jak lehounce, bez očividné námahy Ingrid přechází z tříčárkované oktávy do nejspodnějšího rejstříku a naopak, jak jí nečiní problém okamžitě střídat trubku a křídlovku a jaký lehkonohý balet předvádějí její prsty na pístech jejích nástrojů.
IZRAELSKÉ KLAVÍRNÍ ESO
Po přestávce ovšem podobné myšlenky o dávno skončené nadvládě Američanů mohly pokračovat. Už jen z nedlouhé historie JazzFestu lze dokladovat, že by bylo bláhové podceňovat jazzmany bez pasu USA. Dosud nevyprchaly vzpomínky na skvělého Jackyho Terrassona nebo Eliane Elias a již tu 
máme ty nejčerstvější, nadepsané v programu téhož dne Yaron Herman Trio . Nevím, není-li ještě čas hodnotit izraelského pianistu tím absolutním superlativem, jako geniálního, avšak rozhodně lze napsat, že nenechal nikoho v sále na pochybách, že jeho zacházení s klavírem je svrchované. Na to, jak pozdě na svůj nástroj začínal, hraje skutečně obdivuhodně, bez technických omezení. Po hudební stránce je rovněž velmi zběhlý v důvěrné znalosti postupů stylotvůrců posledního půlstoletí. Jsou to především Keith Jarrett a Brad Mehldau, kteří se Hermanovi zadřeli pod kůži, aniž by ovšem tyto velké vzory bezduše kopíroval. Vytváří pouze na tomto základě vlastní syntézu, obohacovanou melodikou své vlasti a snad i jinými intonacemi. Když mezi triová čísla zařadil velké klavírní sólo, mohli jsme slyšet partie, nikoli nepodobné Smetanově Mé vlasti ! Herman nasává a přetavuje nejrůznější podněty a pokud jde o práci jeho kolegů, kontrabasisty Matthewa Brewera a bubeníka Geralda Cleavera , vycházejí zřetelně z ideálů simultánní improvizace všech tří, jak je formulovalo legendární trio Bill Evans-Scott LaFaro-Paul Motian.
Chvílemi se mohlo zdát, že si hraje každý „svoji písničku“, jenže telepatické napojení nepřestávalo fungovat ani na vteřinu a naslouchání svým druhům je u těchto nejvyspělejších formací zákonem, který nelze porušit. Opět tedy marně naslouchali jen diváci, dychtiví zvědět názvy ohlašovaných skladeb, kterým nebylo rozumět už prve v mateřštině, natož pak anglicky. Jinak ale šlo o velmi časný vrchol letošního JazzFestu, s nímž pak mohly soupeřit ještě víkendové koncerty.
