Ke specifikům Jazzfestivalu Saalfelden patří „přeskupování“ leaderů a sidemanů v průběhu jednotlivých ročníků. V rámci minulého mnohé šokoval projekt Prezens, kterým se v rámci evropské premiéry představil americký experimentální kytarista a zvukový architekt David Torn. Během nekonvenční pódiové show měl Torn svou koncertní kapelu neustále „pod kontrolou“, například i způsobem, jakým manipuloval se zvukovým signálem jednotlivých členů – především osobitého saxofonisty Tima Berneho a hráče na klávesové nástroje Craiga Taborna. Letošní ročník (21. – 24. 8.) však předvedl oba Tornovy spoluhráče v úloze leaderů autorských projektů: Craiga Taborna ve formaci Junk Magic a Tima Berneho v rámci jeho seskupení Buffalo Collision.
TIM BERNE
Jak vnímáte rozdílnost úlohy sidemana, například v kapele Davida Torna, a leadera vlastních kapel? Pokud se ptáte na rozdíl oproti minulému roku a moje hraní v Davidově kapele, tak musím říct, že bylo diametrálně odlišné od mého současného seskupení. Davidova kapela je ve své podstatě elektrická a především mimořádně hlučná (smích). Těžko se to vysvětluje, ale je to skutečně úplně odlišný způsob komunikace. Možná bychom ale našli pojítko: obě seskupení produkují výlučně improvizovanou hudbu.
Předtím než jste se dostal ke konceptuálně svobodné a avantgardní hudbě, jste hrával v rhythmandbluesových seskupeních. Nakolik jste se musel změnit váš hudební jazyk? K „jiné hudbě“ jsem ve skutečnosti nikdy nekonvertoval a dodnes se snažím poslouchat a hrát všelicos. Skutečnost, že jsem v určitém období přestal vnímat svázanost pevnou formou, začal se pohybovat ve svobodnějších vodách a improvizovat, byla důsledkem přirozeného vývoje.
Vícekrát jste zmiňoval vliv afroamerického saxofonisty Julia Hemphilla na vaši hudbu – před patnácti roky jste mu vzdal poctu albem Diminutive Mysteries (Mostly Hemphill). Jakým způsobem jste přetavil jeho skladby? To album patří k mým nejoblíbenějším z různých důvodů – v prvé řadě kvůli samotnému Juliovi, kterého vnímám jako svého nejdůležitějšího mentora a jeho hudba pro mě znamená nesmírně mnoho. Samotnému nahrávání předcházela objednávka a Julius napsal speciálně pro tuto nahrávku několik skladeb. Ve skutečnosti se nejednalo o coververze, ale původní materiál, který jsme s Marcem Ducretem, Davidem Sanbornem, Hankem Robertsem, Herbem Robertsonem, Markem Dresserem a Joey Baronem přetavili do novátorského tvaru. Ten v konečném důsledku překvapil i nás samotné.
I když váš hudební jazyk můžeme nazvat postmoderním, lze v něm vycítit vliv jazzových klasiků… Je samozřejmé, že tyto vlivy jsou v mé hudbě pozorovatelné – poslouchám množství jazzových hudebníků, především chicagskou scénu okolo hnutí AACM jako Roscoe Mitchella, Lestera Bowieho, Cecila Taylora, anebo Sonnyho Rollinse. Ti všichni na mě mají jistě svůj vliv.
Při pohledu na vaši diskografii se mi jeví nejkomunikativnější Miniature Trio s bubeníkem Joey Baronem a violoncellistou Hankem Robertsem… Nemyslím, že hudba Miniature Tria je komunikativnější, než například ta, kterou dělá Bufallo Collision. Náš projev je založený na interakci – v rámci Miniature Tria hrajeme poklidnější skladby postavené na vzájemném spoluvytváření aranžmá. Bufallo Colision, kde jsme s Hankem přizvali pianistu Ethana Iversona a bubeníka Davea Kinga, je naproti tomu projevem individuálnějších přístupů jednotlivých členů.
Jak komunikujete v rámci otevřené koncepce početnějších projektů, jako je Bloodcount, anebo Caos Totale? V těchto ansámblech jsem nucen ještě víc vnímat dění okolo sebe a zůstávat otevřený novým vlivům, které moji spoluhráči do kapely přinesou. V experimentální sféře je dovoleno všechno. Hudebníci jako Marc Ducret nebo Django Bates fungující v Caos Totale využívají osobitý způsob vyjadřování a ten se odlišuje podobně, jako rozličné lidské charaktery. Mám pocit, že mé hudbě tato různorodost jen prospívá. Právě ona tvoří její podstatu – na jedné straně spořádanou, na druhé živelnou.
Proto název projektu Caos Totale? Název vystihoval naše první společné turné, problémy a zkušenosti, které jsme získávali a které jsme častokrát řešili pudovým chaotickým způsobem. S hudbou to nemá nic společného.
CRAIG TABORN
Jak vnímáte rozdílnost úlohy sidemana, například v kapele Davida Torna, a naopak leadera vlastních projektů? Nedokážu to přesně popsat, snad i proto, že hudba, kterou hrajeme s Davidovouu kapelou a mými seskupeními, je v mnohém podobná. Výsledky bych v obou případech nenazýval kompozicemi, ale neustále se vynořujícími hlasy, jež je potřeba v určitém stádiu dekódovat. Každý z nás je osobnost a jen neustálým hledáním mezi prolínajícími se jazyky dokážeme jeden druhému navzájem porozumět Při snaze konstruovat hudbu takovýmto způsobem nenajdete ani stopu po kalkulacích ve smyslu, zda má projekt reálnou šanci fungovat, anebo ne.
Prezens v tomto smyslu působil jako souvislá zvuková stěna, která se na posluchače jakoby valila z pódia… V určitém smyslu je to pravda, i když určitě nešlo jenom o ten zvukový environment. Na pódiu jsme spíš vnímali interakci a vzájemné naslouchání.
Ve své tvorbě se nevyhýbáte ambientu, elektronice, dokonce technu… Řekl bych, že s těmito záležitostmi se dnes nutně potřebuje vypořádat většina hudebníků, protože s nimi přicházejí do kontaktu. Nezbývá než hledat rovnováhu mezi vlastním vkladem a možnostmi, které elektronika v hudbě poskytuje. Podstatné je nedospět do stavu vyčerpanosti s převažujícím podílem technických hraček a mašinek. Pak se začínáte hudebně opakovat: fádnost se dostává na povrch především během koncertů, protože si nemáte s hudebními partnery „co říct“. Z tohoto důvodu se v mých formacích na první místo dostala improvizace a spontánní reakce na podněty spoluhráčů. V takovém případě nemůžete sklouznout do šedi.
Vnímáte existenci hranic při využívání elektroniky v jazzu? Omezovat vás může například vaše technická zručnost, ale ta je spíše přechodnou záležitostí. Mnohem větším problémem je neschopnost koncepčního odhadu při součinnosti jednotlivých složek. Vytvořit vlastní estetiku dnes není náročné. V jejím rámci potom nemáte žádné hranice, tím spíš, když zvládáte jazzové řemeslo, které vám umožňuje volnost a otevřenost. V té chvíli se stáváte originálním zvukovým designérem, nejen „obyčejným“ performerem.
Vystihuje název vašeho aktuálního projektu Jung Magic filozofii vaší hudby? Tak jsem to samozřejmě nemyslel (smích). Je to skutečně jen název, který nemá žádnou konkrétní asociaci.
