Od věhlasného trojlístku Andrews Sisters, LaVerne, Maxene a Patti Andrewsových, které svou první desku nahrály 18. března 1937, existuje přece jen ještě jeden krok zpět, totiž k průkopnickým Boswell Sisters z New Orleansu, na něž ty prve jmenované plynule navázaly. Skutečné zakladatelky souborového zpívání v jazzových rytmech začaly nahrávat o plných dvanáct let dříve. V hitparádě pak bodovaly roku 1931 písničkou When I Take My Sugar to Tea (za doprovodu orchestru bratří Dorseyových) a ještě jednou filmovou melodií, The Object of My Affection (na desce Brunswick z prosince 1934). Connie, Martha a Helvetia (Vet) Boswellovy se rády nechávaly doprovázet prvotřídními bílými jazzmany. Mezi instrumentalisty nacházíme jména jako Joe Venuti, Benny Goodman, bratři Dorseyovi, Berry Berigan, Eddie Lang – prostě smetánku newyorských hráčů. Po rozpadu tria roku 1936 se jako sólistka uplatňovala Connie, a to navzdory nelehkému údělu vozíčkářky. Aranžovala vokální party, ovládala hru na violoncello, saxofon, trombon, klavír a kytaru, hrála v řadě filmů a zůstala aktivní až do konce 50. let minulého století.
Ani Andrews Sisters, ani Boswell Sisters nemají mezi svými trofejemi prvenství v anketách populární hudby, neboť ty vznikly mnohem později. Ještě než se tak stalo, získala ohlas u posluchačů i odborníků první významná pánská formace The Modernaires . Jejími zakládajícími členy byli Hal Dickinson, Ralph Brewster, Chuck Goldstein a Bill Conway a první desky natočili roku 1936 s orchestrem Charlieho Barneta. Dodnes můžeme obdivovat jejich perfektní projev v Make Believe Ballroom nebo Bye Bye Baby . Koncem 30. let spolupracovali s Paulem Whitemanem a vrcholu slávy dosáhli u Glenna Millera, s nímž natočili oba slavné filmy, Sun Valley Serenade a Orchestra Wives . To už do jejich řad pronikla Dickinsonova manželka, Paula Kelly. Jejich největšími hity, dodnes hojně vydávanými, jsou Chattanooga Choo Choo , I Know Why , I've Got a Gal in Kalamazoo a další. Ještě počátkem 60. let nahrávali Modernaires vzpomínková alba na slavné swingové kapely.
Jako první pak vítězili v kategorii vokálních skupin The Pied Pipers , populární především díky spolupráci s orchestrem, v jehož čele stál legendární trombonista Tommy Dorsey. Těchto pánů bylo sedm, po příchodu zpěvačky Jo Stafford se pak skupina zmenšila na kvarteto. Můžeme ji slyšet na raných deskách Franka Sinatry, například v písničkách I'll Never Smile Again nebo Whispering . Jejich skvělou sérii (1944-49) narušili až v roce 1950 první černí zpěváci. Jmenovali se Mills Brothers a název měl pravdu jen do roku 1935, kdy nejstarší John (*1910) zemřel. Trojici bratrů (Herbert, Harry a Donald) pohotově doplnil jejich otec, John Sr. (1889-1967). Převzal basový part a kytarový doprovod. Všechny ostatní nástroje, které z desek Mills Brothers slyšíme, jsou dokonale imitovány hlasy (Tiger Rag ). To byla úžasná inovace v jinak tradiční úzké harmonii, kterou neopustili až do sklonku své kariéry – dvou alb s orchestrem Counta Basieho (1967-8).
Vývoj hudby se však nezastavil a také v oboru vokálních skupin došlo k výraznému posunu. Ani ne tak v ušlechtilosti hlasů, ta zůstala, na rozdíl od zpěváků sólových, kteří zachytili nástup bebopu a přizpůsobili se nástrojovému ideálu. Pokud však jde o harmonické myšlení, dostáváme se s dalšími vítězi o notný kus dál. Vznikli roku 1948 na konzervatoři v Indianapolis a říkali si Four Freshmen . Zakládajícími členy byli bratři Ross a Don Barbourovi, jejich bratranec Bob Flanigan a Hal Kratzsch. Vedle nesporného hlasového mistrovství měli i potřebnou dávku štěstí, to když je uslyšel kapelník Stan Kenton. Díky němu získali smlouvu s Capitol Records a jen za prvních deset let spolupráce natočili sedmnáct alb. Samozřejmě také s Kentonovým big bandem. Měli dva velké hity: písně Day By Day (1955) a Graduation Day (1956). Koncem 60. let vedla jejich koncertní šňůra i tehdejším Československem – s předskokanem Waldemarem Matuškou zpívali a hráli (sami se doprovázeli na kytaru, kontrabas, bicí a dechové nástroje!) v Bratislavě, Ostravě a Praze. Úplně jiní Four Freshmen dělají stejný repertoár dodnes. Dokonce se jim roku 2000 podařilo zvítězit i nad Take 6. Američané jsou holt sentimentální.
Vítěznou sérii původních Freshmenů přetrhli roku 1957 jiní čtyři odvážní běloši. Dá se říci, že svou nebývalou harmonickou představivostí skočili o několik dekád dopředu a teprve Take 6 dosáhli ještě dál. Tak se na scéně objevil typicky americky zkratkový název The Hi-Lo's . Poprvé slyšíme zpívat muže v rozsahu altu, tedy high (nejde zde o středověké kastráty, ale dobře trénované falzety) a samozřejmě i low – tenor, baryton a bas. Od svého založení (1953) spolupracovali s bigbandovými aranžéry J. Fieldingem, F. Comstockem a M. Paichem a roku 1957 měli tři alba v Top twenty. Původně Clark Burroughs, Bob Morse, Bob Strasen a Gene Puerling, hlavní aranžér, později místo Strasena zpívající flétnista Don Shelton, byli označováni za nejbělejší bílou skupinu, čímž byla míněna jejich neslýchaná rafinovanost a dokonalost, kterou nebylo možno napodobit. Jejich Basin Street Blues nebo I Could Write Book dodnes berou dech. The Hi-Lo's se stali dobrým základem budoucího smíšeného kvarteta The Singers Unlimited, ale to bychom předbíhali.
Na tomto místě musíme naopak učinit druhý krok zpět a připomenout jev naprosto ojedinělý v celém tom dlouhém příběhu: manželské duo, které spolu vydrželo žít a zpívat víc než půl století. Byli známí pod svými křestními jmény, jako Jackie (Cain) and Roy (Kral). Jejich specialitou bylo oktávové unisono, vybočující raději do neběžných intervalů (kvarty, kvinty). Zpívali populární materiál i bopová témata (Anthropology, Daahoud ) a nevyhýbali se ani písním Paula Simona nebo Donovana. Roy hrál krásná klavírní sóla a všechno se odehrávalo velmi ušlechtile, nikdy však líbivě. Dosáhli „jen“ na stříbrné medaile a šest nominací na Grammy, zato však v rozpětí plných třiceti let. Prostě běžci na superdlouhou trať s pozoruhodně stabilními výkony.
Nové vzrušení nastalo, když se objevila trojice, smíšená barvou pleti, pohlavím a dokonce i národností: Lambert, Hendricks and Ross . V letech 1959-63 nenašla přemožitele a uplatnila v kolektivu to, co sólově dávno předtím rozvíjel už zapomenutý Eddie Jefferson. Ten způsob zpěvu sáhodlouhých příběhů, naroubovaných na opsaná improvizovaná sóla jazzmanů, dostal název vokalíza a pravým mistrem jejich vymýšlení se stal černý zpěvák Jon Hendricks. Jeho bílým protějškem byl Dave Lambert a ozdobou tria se stala Angličanka Annie Ross, kterou později vystřídala (aby to bylo ještě zajímavější) Ceyloňanka Yolanda Bavan. Nejsyrovější a nejjazovější skupina. Například Cloudburst nebo Cottontail v jejich podání jsou dodnes lahůdkou.
Teprve po jejich vládě vstoupili do hry Evropané, a to hned dvakrát těsně za sebou. Dříve zde byla šestice Double Six of Paris (1959-65), prozrazující ve svém názvu trik nahrávání dvakrát na sebe, aby dosáhla dojmu většího sboru. Její vedoucí Mimi Perrin vymýšlela po Jeffersonově a Hendricksově způsobu texty na americké orchestrálky, jenže ve francouzštině. Skupina též příležitostně spolupracovala se zaoceánskými hosty (Quincy Jones, Dizzy Gillespie ad.) a jejím členem byl mimo jiné i americký zpěvák Ward Swingle.
Ten roku 1962 spolu s Christiane Legrand založil Swingle Singers , jejichž specialitou bylo scatové zpívání skladeb Johanna Sebastiana Bacha, později též W. A. Mozarta a ještě modernějších autorů, a to za doprovodu kontrabasu a bicích nástrojů. Zatímco Double Six to vyhrávala v anketách, Swingle Singers sbírali za své lehce stravitelné úpravy barokních a klasických hitů ceny Grammy (celkem čtyři). Kdyby nic jiného, přivedli k poslechu vážné hudby mnohem víc mladých lidí než všechny výchovné koncerty světa. Ward Swingle byl po několika tučných letech natolik moudrý, že roku 1973 přesídlil do Anglie, kde poznenáhlu přešel přes avantgardní a renesanční hudbu k jazzovému repertoáru. Zde už nebyl takovým inovátorem, nicméně album ke 100. narozeninám Irvinga Berlina Blue Skies stojí rozhodně za pozornost.
To už ale byli dávno na scéně Singers Unlimited , navazující koncem 60. let na Hi-Lo's. Tentokrát tři pánové, Don Shelton, Len Dresslar a Gene Puerling, vzali mezi sebe i půvabnou dívku Bonnie Herman a v příkrém rozporu s názvem kvarteta se omezili jen na práci ve studiu. Byla to doba prvního okouzlení vícestopými magnetofony a Neomezení vrstvili své dokonalé hlasy tak dlouho a složitě, až zněli jako početný sbor. Během dekády 1971-80 natočili patnáct alb, jedno krásnější než druhé. Čtyři a cappella (z toho jedno vánoční, včetně Good King Wenceslas ), ostatní s různým doprovodem, triem Oscara Petersona s Jiřím Mrázem počínaje (např. kouzelný Shadow of Your Smile ) a báječným kanadským big bandem Boss Brass (s ním brilantní Tangerine ) konče. Všechny vokální stopy byly realizovány v německém městečku Villingen a desky vycházely na známé jazzové etiketě MPS. Dnes jsou dostupné hezky pohromadě na sedmidiskovém kompletu Magic Voices . Naposledy účinkovali počátkem 90. let na vánoční desce Glorie Estefan.
Mnohem dravěji si počínaly, pokud jde o získání popularity, Pointer Sisters . Čtyři mladé černošky, Ruth, Anita, June a Bonnie Pointerovy z Oaklandu, byly aktivní ve stejné době jako Neomezení. Díky stylové všestrannosti – byly stejně doma v gospelu jako v country nebo rhythm'n'blues a občas utrousily i strhující jazzové číslo, např. Salt Peanuts nebo Cloudburst – oslovily mnohem početnější publikum, a to jim vyneslo i tři trofeje Grammy. Jsou také prvními černošskými umělci, kteří vystupovali v nashvillské svatyni Gran Ole Opry.
Kolo dějin se však nezastavilo a dalším držitelem žezla se na plných devět let stala skupina Manhattan Transfer . Tu už není nutné představovat tak podrobně, pobývá na výsluní slávy od roku 1972 dodnes a svými osmi cenami Grammy je na špici pelotonu. Janis Siegel, Cheryl Bentyne, Tim Hauser a Alan Paul dovedně přetavili všechny dosavadní výdobytky souborového zpívání a těch devět let před nástupem Take 6 (1980-88) byli nesesaditelnými vítězi své kategorie, přičemž jim po většinu té doby na záda dýchali věčně druzí Rare Silk . Marylynn a Gaile Gillaspie, Barbara Reeves a hlavní aranžér Todd Buffa neměli prostě šanci, dvakrát skončili v nominacích, avšak jejich Watch What Happens a zejména 'Round Midnight patří k mistrovským ukázkám kolektivního zpívání. Stejně tak New York Voices , známí i z našich zeměpisných šířek, zůstávají od svého prvního alba (1989) ve stínu manhattanských a vedle písní Paula Simona umějí moc dobře i jazz (Cotton Tail , All Blues atd.), zvlášť když Darmon Meader prokládá zpívání brilantními saxofonovými sóly nebo scatem.
Ve stejném roce se však zaskvělo sexteto černochů, které obrovským obloukem propojilo starodávné tradice sborového zpěvu (spirituál, gospel) a jeho stav na přelomu tisíciletí. Všechno, co bylo až do nástupu Take 6 možno obdivovat, připadalo vedle jejich famózní hlasové virtuozity a perfektního ladění najednou jako dětské hry. To, co až dosud předváděl sólově Bobby McFerrin, znělo nyní v ďábelských harmoniích a přitom se vše odehrávalo s hravostí a zdánlivou snadností černých basketbalistů. Hlasoví akrobati Mark Kibble, Claude V. McKnight III, Cedric Dent, David Thomas, Mervyn E. Warren a Alvin Chea také nepotřebují instrumentální doprovod, jsou zvyklí obstarávat si jej sami, ať už jde o vedení syté basové linky či střední harmonické hlasy ústy nebo rytmické luskání prsty. S každou další deskou nezbývá než žasnout, kde jsou hranice lidských možností. Spread Love z prvního alba, titulní píseň z druhého, So Much 2 Say , stejně jako jejich vánoční kolekce a všechny další desky jsou jedním slovem fantastické. Zatím sedm trofejí Grammy nebude asi jejich konečnou stanicí, pokud zůstanou věrni prohlášení z roku 1990: My, členové Take 6, jsme zastánci zdravého života a nemáme nic společného s užíváním ani propagací alkoholu, tabáku a drog. Kdyby vedla cesta k tak famóznímu úspěchu pouhým dodržováním těchto zásad, jak snadné by bylo zpívat jako oni!
