V loňském roce opustilo svět jazzu hned několik výrazných osobností. Tím posledním byl Oscar Peterson, který zemřel 23. prosince ve svém domě na předměstí Toronta.
Kanadský pianista (ročník 1925) se proslavil svou fenomenální a nenapodobitelnou technikou hry, mnohdy přirovnávanou k jeho často citovanému idolu třicátých let, Artu Tatumovi. Jeho specifický styl, efektivní především v malých jazzových combech a doprovodech vokálních hvězd, ve skutečnosti není úplně jednoduché zařadit. Podobně jako Erroll Garner nebo George Shearing, se Petersonův výraz pohybuje na rozhraní swingu a bopu.
Perfekcionismus a možná až okázalost, s jakou dokázal Peterson své mistrovství prezentovat, byla občas i předmětem kritiky: obligátní výtka, že pianista na vás vychrlí stovky not na místech, kde by jiný vystačil s desítkou, nicméně nebyla nikdy úplně korektní. Vždy totiž dokázal sloužit celku, a jeho smysl pro swing byl nakažlivý snad pro každého, kdo s ním přišel do styku.
Jedním z nich byl i Jiří (George) Mráz, koncem 60. let neznámý emigrant z Československa, nicméně již tehdy překvapující originální technikou hry na kontrabas. „Jednou jsme v bostonském klubu Paul`s Mall dělali Oscarovi předkapelu, hráli jsme v triu s Mickem Goodrickem (kytara) a Peterem Donaldem (bicí). Ten večer jsme skupině Oscara Petersona nějak ,ukradli0 všechen potlesk, takže se naštval a zavolal mi, jestli bych s ním nechtěl hrát. Víte, já už tehdy vystupoval s Dizzym Gilespiem v harlemském klubu Barron, v oblasti, kde občas na ulici někoho zastřelili. A Oscar Peterson měl zkoušku v hotelu Plaza! Tak jsem si uvědomil, že je čas pro změnu,“ říká Mráz, který u Petersona vystřídal Sama Jonese a v kapele nakonec zůstal dva roky (1970 – 1972). „Tenkrát jsme hráli akusticky, žádný zesilovač, atd. Bylo to dost náročné. Oscar nechtěl, abychom četli noty na pódiu, takže jsme se museli naučit všechno nazpaměť.“
Jak vzpomíná nyní světoznámý sideman, Peterson měl na své spoluhráče podobně vysoké nároky, jaké kladl sám na sebe. „Pamatuji si, jak jsme jednou odpoledne cvičili nějakou rychlou písničku. Na koncertě ji ale Oscar hrál v jiné tónině, takže jsem tam nasekal pár chyb. On mi pak řekl, že si myslel, že tu písničku znám. Já na to, že jsme to zkoušeli v úplně jiné tónině. Oscar na to odpověděl: když říkáš, že znáš nějakou píseň, tak to pro mě znamená, že to znáš ve všech tóninách.“ Peterson si Mráze nakonec zřejmě oblíbil, ve své autobiografii A Jazz Odyssey (2002), která byla přeložena do několika jazyků, věnoval basistovi celou stranu. „Jednou se Oscar zmínil, že až ho opustím, bude už hrát jenom sólo. To vlastně i dodržel, a pár let opravdu hrál sám. Potom najmul N.H.O. Pedersena, který za mě jednou zaskočil v Budapešti.“
Když roku 1993 Petersona postihl záchvat mrtvice (značně postihla jeho levou ruku), kdekdo už hovořil o konci jeho dráhy. Nicméně po jistém zlepšení začal znovu nahrávat a koncertovat po celém světě, a jeho poslední nahrávkou tak zůstává DVD A Night In Vienna z roku 2004.
Jednou z posledních příležitostí, kdy se setkal s celou řadou svých přátel a spoluhráčů, byla oslava 85. narozenin pianisty Hanka Jonese v newyorském klubu Blue Note (11. srpna 2003). „Tam jsem ho vlastně viděl naposled. Přiletěl kvůli tomu z Kanady a měl také něco zahrát, ale asi už byl moc unavený nebo měl něco s rukou, tak z toho nakonec sešlo,“ dodává Mráz.
