Jazzoví hudebníci a publicisté v Česku již nějakou dobu diskutují o možnostech podpory jazzu z veřejných zdrojů („hudebních odborech“). Ohlížejí se přitom (jakkoliv kriticky) i do zahraničí, především do Belgie či Francie. Různým argumentům jsme v posledních letech dávali prostor i na těchto stranách. Naposledy diskusi „rozvířila“ zmínka o francouzském systému v nové knize Lubomíra Dorůžky Panoráma jazzových proměn a následná kritická reakce Emila Viklického v Mladé frontě Dnes (27. 7.) Protože bez znalosti věci je jednoduché podlehnout ideologicky zatíženým argumentům, podívali jsme se na francouzský systém odměňování umělců podrobněji. Jak tedy funguje?
Skladatel se na devět měsíců zavře v bytě a komponuje nové skladby. Umělec odletí po dlouhém a náročném turné na několikaměsíční dovolenou. Rozhlasový moderátor moderuje jen dva dny v týdnu a mezitím si v klidu připravuje scénáře. Ti všichni ve Francii mohou, pokud splní předem stanovené podmínky, pobírat pravidelnou dávku, jakýsi „sociální příspěvek“ k honorářům. Ti, kteří tohoto systému střídání práce a „honorovaných volných dnů“ využívají, mají status intermittent du spectacle (z francouzského intermittent = přerušovaný, střídavý; spectacle = představení, např. divadelní, hudební ).
„Princip je jednoduchý,“ vysvětluje skladatel a pianista Alexandre Saada , který tohoto systému, jehož počátky sahají do začátku vlády Lidové fronty Léona Bluma v roce 1936, využívá. Vše se točí kolem pojmu „deklarované představení“, což je takový koncert, divadelní představení, natáčecí den apod., jehož pořadatel do systému finančně přispívá. Saada popisuje: „Za každý odehraný deklarovaný koncert zaplatí pořadatel nějakou sumu, z níž asi 50 % dostane umělec a dalších 50 % se rozdělí na jednotlivé dávky: zdravotní pojištění, důchodové pojištění, sociální dávky nebo příspěvek na dovolenou.“ Každý odehraný koncert či představení (používá se jednotka cachet, honorář) odpovídá u umělců 12 hodinám práce (nebo osmi hodinám v případě série minimálně pěti koncertů za sebou), respektive osmi hodinám u technických profesí. Umělec musí za 10,5 měsíce odpracovat 507 takto definovaných hodin (což odpovídá zhruba 43 koncertům nebo stejnému počtu nahrávacích dnů ve studiu). Pokud zájemce tuto podmínku splní, má po určitou dobu (například devět měsíců) nárok na dávku, kterou pobírá za každý den, v němž nevykáže příjem z honorářů. Po oněch devíti měsících musí opět doložit potřebný počet odpracovaných hodin v uplynulém období.
JISTOTA PŘÍJMU
Na počátku tohoto sofistikovaného systému stála myšlenka, že umělci a jejich kolegové z technických oborů (zvukaři, střihači, kameramani) nemají žádné pevné platy, pracují pro různé zaměstnavatele a teoreticky mohou být celé měsíce bez odměny. Mezitím však tráví spoustu času doma prací, kterou jim nikdo neuhradí. „Jestliže někdo odehraje za měsíc pět koncertů, dostane pět honorářů, ale ve skutečnosti odpracoval mnohem víc, protože se na ty koncerty musel připravit. Intermittence du spectacle tak dává umělcům jistotu příjmu,“ vysvětluje francouzský pianista a skladatel Laurent Coq .
Částka, kterou umělec ve „volných dnech“ pobírá, se vypočítá podle přiznaných příjmů. „Čím víc umělec pracuje a čím víc vydělá peněz, tím je vyšší i tato dávka,“ upřesňuje Coq a poukazuje tak na jedno z úskalí systému, z kterého tak těží především ti, kteří by i bez něj měli nejvyšší příjmy. „Umělcům, kteří hrají méně, se nedaří dosáhnout požadovaného penza hodin. Nedostávají tak nic navíc, ocitají se mimo systém,“ říká Coq, který se sám ocitl mimo hru v okamžiku, kdy začal často koncertovat ve Spojených státech. Vystoupení odehraná v New Yorku se mu totiž pochopitelně do čistě francouzského systému nezapočítávaly.
Laurent Coq momentálně pobírá částku 53 eur za den, což je podle něj průměrná hodnota s tím, že „někteří hudebníci mají i dvojnásobek“ . Prakticky vše probíhá tak, že na začátku každého měsíce se umělec přihlásí na webové stránce organizace Assedic, která systém spravuje, a nahlásí počet dnů, během nichž oficiálně pracoval. Za každý den bez honoráře dostane dávku: „Jestliže jsem pracoval šest dnů v měsíci, Assedic mi pošle na účet 1272 eur za zbývajících 24 dnů,“ vypočítává Coq. Jak jsme už zmínili, této výhody může umělec užívat jen po určitou dobu, která se vypočítá podle odpracovaných hodin („Čím víc pracuji, tím delší může být období, během nějž využívám systému“). Jakmile je tento limit překročen, umělec musí znovu vykázat potřebný počet odpracovaných hodin, a do systému se tak znovu přihlásit. Podle Coqa to vyžaduje jistou disciplinovanost. Kromě toho se musí umělec pohybovat mezi pořadateli, kteří do systému přispívají (a neúčastnit se nezávislých, nedeklarovaných akcí).
Statut intermittent du spectacle se nevztahuje pouze k hudbě, divadlu a filmu (včetně technických profesí), ale také k rozhlasovému moderování. Ze systému profituje například Renaud Volle , hudebník a současně moderátor lyonského rádia RCF, který si celý mechanismus pochvaluje: „Je to ideální systém pro financování živé kultury. Bez něj by byli umělci nuceni hledat další zaměstnání a bylo by pro ně mnohem obtížnější zajistit si živobytí. Díky statutu intemittent du spectacle se z umělců-amatérů stávají profesionálové. A díky tomu je umělecká scéna ve Francii tak živá.“ Sám za sebe Volle přidává: „Intermittence mi umožnila vedle práce v rádiu psát doma nové písně a scénáře. Tento statut vám přináší jistotu i v případě, že výsledek vaší práce není předem zaručen.“ Alexandre Saada vnímá jako hlavní výhodu to, že systém umožňuje umělcům důstojně přežít v době, kdy nekoncertují, protože například připravují nový materiál. Už 10 let ze systému těží také kontrabasista Yoni Zelnik , který říká: „Mám díky tomu zhruba dvojnásobný měsíční příjem, než kdybych se živil jen z honorářů. To je pro jazzového muzikanta luxus. Mohu si dovolit pouze koncertovat a ničím jiným se nezabývat.“
Hlavní nevýhodu spatřují Volle a Zelnik v tom, že někteří zaměstnavatelé, především v oblasti televize a rozhlasu, tento systém zneužívají a dávají přednost honorovaným „intermittentům“ před regulérními zaměstnanci. Nejen že ušetří, ale navíc mohou takového pracovníka v případě krize snáz propustit. Coq spatřuje další úskalí v tom, že si umělec zvykne na jistý příjem a udělá vše pro to, aby o něj nepřišel: „Někteří z nás tak dávají přednost jakékoli práci na úkor umělecké kvality.“ Volle se přidává: „Někteří umělci zapomínají na to, že intermittence je prostředek, nikoli cíl. Snaží se absolvovat co nejvíce deklarovaných představení jen proto, aby ze systému nevypadli. Zrazují tak své původní umělecké cíle. A dokonce někteří, kterým chybí k získání statutu intermittent jen několik málo odpracovaných hodin, bez váhání podepíšou falešnou smlouvu a sami zaplatí za pořadatele honorář jen proto, že díky tomu zůstanou součástí systému a budou dál pobírat dávky.“
Část politického spektra i kritikové z řad veřejnosti volají po zrušení tohoto specificky francouzského modelu s argumentem, že umělci by neměli mít žádné privilegium oproti ostatním profesím. „Odborům se prozatím vždy podařilo tento systém uchránit,“ říká Laurent Coq s tím, že dochází pouze k dílčím úpravám (například dříve stačilo odpracovat 507 hodin za rok, zatímco dnes to musí umělec stihnout za už zmíněných 10,5 měsíce). Renaud Volle systém hájí a nachází přitom paralelu s odměňováním vědců: „I když badatel neobjeví každý den novou vakcínu, je jeho práce nezbytná. A kultura je přece potřebná stejně jako zdraví!“
