Když se v roce 2002 poprvé rozjížděl JazzFest Brno, vysvětlovali jeho pořadatelé, že „hlavním impulsem k uspořádání mezinárodního jazzového festivalu byla především letitá stagnace brněnské jazzové scény“. Dnes je situace v druhém největším městě republiky o něco veselejší. Jaro a podzim oživují klubové série Jiřího Švédy ve Staré Pekárně, navštěvované zejména vysokoškoláky a v poslední době hojně i středoškoláky. Jazz se pravidelně hraje v klubu Alterna, nově na brněnské kulturní mapě přibyl Metro Music Bar, kde si užívají mimo jiné příznivci bigbandů. Fungují i další menší prostory typu Kouřícího králíka či Zemanovy kavárny a příležitostně se jazz různých odstínů hraje i na dalších místech včetně progresivní Flédy. Nejdůležitějším bodem brněnského jazzového dění je však už několik let právě JazzFest, akce natolik zásadní, že jej ministerstvo kultury letos zařadilo mezi své prioritní akce (jako jediný jazzový festival v republice, vedle například Colours of Ostrava nebo Respectu).
Brněnský JazzFest (letos 21. – 27. 4.) je výjimečný jednak vytříbenou dramaturgií Viléma Spilky, jednak záběrem od nadějí vystupujících v klubech až po největší světové hvězdy. Zatímco loni se pořadatelé rozmáchli a zorganizovali rekordní jedenáctidenní maratón, letos akci vrátili do relativně komornějších rozměrů a festival tedy trval „pouhý“ týden. Začínal pozvolna klubovým recitálem mladé karlovarské kapely Ali & the Band a přes další naděje i špičky českého jazzu a výkvět jazzu evropského v konfrontaci s hosty ze zámoří dospěl až k finálovému galakoncertu, který zakončil někdejší spoluhráč Franka Zappy a klávesový mág George Duke . Letos mělo na JazzFestu vystoupit 15 formací plus jeden sólista. Vinou islandského sopečného popela došlo k jediné programové změně: ze Švédska nepřiletěla skupina The Stoner a norské kvinteto Motif tak mohlo Brňanům namísto plánované poloviny večera nabídnout plnohodnotný recitál. Ostatní zahraniční účastníci – z Polska, Francie i Spojených států – dorazili bez problémů.
Pořadatelé JazzFestu zakomponovali do loga letošního ročníku podobizny tří předpokládaných hlavních hvězd: už zmíněného George Dukea a kytarových mistrů Johna Scofielda a Kurta Rosenwinkela . Tato volba měla pochopitelně podtrhnout spíše rysy extatické (tedy na koho lidé půjdou) než primárně estetické. Zatímco Rosenwinkel (jako novátor) a Scofield (jako klasik) jsou coby hlavní hvězdy festivalu téměř nezpochybnitelní, třetí ikonou by spíše než Duke mohl a měl být invenční francouzský pianista Jean-Michel Pilc .
JazzFestBrno lze vnímat nejen jako platformu pro setkávání jazzmanů různých generací a různých přístupů, ale také jako festival na křižovatce několika středoevropských zemí. Tento prvek, zdůrazňovaný v minulých ročnících (loni například účastí vynikajícího Mihálye Borbélye z Maďarska), byl letos oslaben. Tradičně silné zastoupení mělo ze sousedních zemí pouze Polsko (pianista Paweł Kaczmarczyk s Audiofeeling Bandem plus osvědčená rytmika Żyta/Barański coby doprovod amerického pianisty Dana Tepfera ). Slovensko reprezentovali tři členové kvarteta Ondřeje Štveráčka (Krajňák, Baroš, Ševčík) a část studentské kapely Pat’s Apes .
Pokud jde o přesahy žánrové, neobjevila se letos v Brně žádná fúze s world music (loni publikum nadchl pákistánský kytarista Rez Abbasi nebo už zmíněný Maďar Mihály Borbély) a nekonaly se ani experimenty s elektronickou hudbou typu kapely Davea Douglase (2007). Paweł Kaczmarczyk, jehož nové album Complexity In Simplicity slibuje jízdu po různých žánrových vodách, nabídl brněnskému publiku hudbu sice vynikající, nicméně svázanou akustickou sestavou, se kterou na festivalu vystoupil (piano, saxofony, kontrabas, bicí).
OBJEVY I STANDARDY
O tom, že i v akustických sestavách se dá experimentovat až na dřeň, však publikum přesvědčili dva jiní mladí sólisté: Vojtěch Procházka a Emile Parisien . Pianista Procházka se v minulosti ve Vertigo Quintetu předvedl jako úžasný melodik (zvlášť jeho Rozprávku lze považovat za jeden z největších českých jazzových hitů posledních let). Jeho nové album Amoeba’s Dance , natočené s norskými spoluhráči, dokazuje, že konfrontace mladé české školy s kontemplativní skandinávskou scénou má smysl. Logicky tedy k vystoupení česko-norského tria na JazzFestu směřovala velká očekávání. Procházka se však rozhodl jít na koncertě ještě mnohem dál než na sice náročném a neotřelém, avšak stále ještě relativně konvenčním albu. Pánové sice i živě předvedli, jak skvěle sehraným triem jsou (například ve Weilově Liebeslied ), avšak větší část koncertu si libovali v posluchačsky obtížněji stravitelných dialozích preparovaného klavíru („Přejížděl cédéčkem po strunách piana,“ psal ještě během koncertu na Facebooku jeden z diváků.), se smyčcem bušícím do strun kontrabasu a s činely bušícími do bubnů. Brněnské publikum je však už zvyklé na nejrůznější experimenty a i přes náročnější program ocenilo hráčské kvality Procházky i jeho spoluhráčů potleskem a vyžádalo si i přídavek.
Zatímco Procházkovo experimentování má silně introvertní nádech, mladý francouzský saxofonista Emile Parisien se svou kapelou předvedl experimenty extrovertní na první poslech i pohled. Energie měl na rozdávání, a tak ji vkládal nejen do hudby, ale i do pohybů na pódiu. Parisien, který má zkušenosti i s hiphopem, předvedl jazz jako radostnou a nespoutanou smršť, která část publika nadchla a druhou téměř vyděsila.
Posluchačsky mnohem přístupnější a přitom minimálně na evropské poměry špičkový jazz přednesl už zmíněný Paweł Kaczmarczyk se svou skupinou, přičemž publikum potleskem oceňovalo nejen muzikantské dovednosti jednotlivých hráčů, ale u saxofonisty Grzecha Piotrowského také jistou dávku klaunství. O den později dokázal u nás dobře známý bubeník Łukasz Żyta (coby člen kapely Dana Tepfera ), že mistrné výkony lze podávat i s kamennou tváří.
Letošní JazzFest patřil především akustickým a komorním sestavám a do této koncepce výborně zapadly i formace obou amerických kytaristů. Kurt Rosenwinkel , který se v Brně představil už před čtyřmi lety s větší kapelou, přijel tentokrát propagovat své triové album Reflections s vlastními úpravami standardů. A potvrdil, že i na tak hledačském festivalu, jakým je JazzFestBrno, mají standardy své místo, pokud je někdo dokáže zahrát mistrně a neotřele. O koncert Johna Scofielda byl podle očekávání největší zájem (sál Semilasso praskal ve švech a balkony se prohýbaly). Zatímco při své první návštěvě JazzFestu v roce 2004 představoval kytarista své energické album Überjam s přesahy k rocku a funku, tentokrát se s akustickou rytmikou přiblížil jazzu v tradičnější podobě. Uznávaného mistra Scofielda a nastupující hvězdu první kategorie Rosenwinkela nelze dost dobře srovnávat, jejich hráčské přístupy jsou různé. V tomto případě si navíc nepomůžeme ani psychologickými pojmy: Zdánlivě extrovertnější Scofield totiž stál během koncertu jakoby ve stínu reflektorů po straně pódia, zatímco introvertní Rosenwinkel pódiu – i se skloněnou hlavou – dominoval. Oba pánové však předvedli jazz světové úrovně.
Letošní JazzFestBrno byl dostatečně pestrý a přitom mnohem kompaktnější než poslední tři nebo čtyři ročníky, kdy dramaturgie místy zbytečně sklouzávala až k popu (například kapela Toxique v roce 2008 nebo 4tet o rok dříve). Pozornost pořadatelů, a tím pádem i publika, se letos skutečně soustřeďovala pouze a jenom na jazz. Chytrou programovou novinkou byl sólový recitál Ondřeje Pivce v chrámovém prostředí (připomínka, že hammondky původně vznikly jako levnější náhražka kostelních varhan, a doklad toho, že počet míst, kde se v Brně dá hrát kvalitní jazz, ještě zdaleka nedosáhl stropu), nadějí do budoucna pak spolupráce s nově vzniklým jazzový oddělením JAMU. JazzFestBrno však nejsou jednotlivé kamínky vypreparované z mozaiky. JazzFestBrno je celek – od méně ambiciózních klubových vystoupení či jam sessions až po recitály nejvyšší možné úrovně. Letos tím nejlepším – vedle obou amerických kytaristů – byla mistrná souhra pianisty Jeana-Michela Pilce , kontrabasisty Borise Kozlova a bubeníka Billyho Harta.
