Od roku 1992, kdy jako mladý hudebník bez zkušenosti přiletěl do Spojených států, tvoří součást newyorské jazzové scény. Izraelský kontrabasista a skladatel Omer Avital vystoupí 7. listopadu se svým Omer Avital Quintet v pražském Divadle U hasičů a my při té příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který vyšel v HARMONII v létě 2014.
Proč se vaše nové album jmenuje New Song? Je v tom skryto srovnání s vaší starší tvorbou? New Song je v první řadě název titulní skladby, kterou jsem mimochodem pro toto album napsal až jako poslední. A je to také jedna z mých nejoblíbenějších. Je stále relativně nová, ale nesnažím se ji nijak srovnávat s předchozí tvorbou, ten název nemá žádný vztah ke starším kompozicím. Je v tom skrytý pouze pocit něčeho nového, něčeho, co mám chuť zpívat.
Já jsem se ptal především na to, jestli jste například na novém albu uplatnil nějaký nový přístup ke skládání. Možná ano. Nemělo jít sice o prvotní význam toho názvu, ale je to jeden z možných výkladů. Jako autor se pochopitelně vyvíjím a v tomto případě mohu mluvit i o novém přístupu ke skládání.
Album jste natočil s pětičlennou kapelou – vaše basa, trubka, saxofon, piano a bicí. V minulosti jste ovšem hrál i v sestavách bez klavíru, například se čtyřmi saxofony. Je pro vás velký rozdíl hrát ve skupině s harmonickým nástrojem a bez něj? Určitě je to velký rozdíl. V minulosti jsem velmi rád hrál bez harmonického nástroje, který jsem nahrazoval právě větším množstvím dechů. Způsob hry v takové kapele se mi líbil, jako basista jsem si v takové sestavě užíval svobody. Setkal jsem se však postupně s několika výbornými klavíristy a hrál jsem s nimi – včetně mého současného spoluhráče Yonathana Avishaie – a uvědomil jsem si, že i s pianem mohu pracovat svým osvědčeným způsobem, totiž že v kapele každý hudebník je sólista. Pianista a kdokoli jiný může hrát melodii, každý může použít svůj nástroj úplně svobodně. Klasický jazzový kvintet jako sestavu s dlouhou tradicí mám rád, ale snažím se do něj přinést nové nápady.
Odehrávají se ty nápady spíše ve fázi tvorby skladeb, aranžování…? Určitě k nim dochází už v okamžiku, kdy vzniká skladba, například v použití určitých rytmů, v melodiích, v kombinaci různých stylů. Neznamená to ovšem, že chceme dělat všechno nově. Užíváme si i klasického zvuku kapely. Snažíme se, aby v tom, jak zníme, bylo zachováno to nejlepší z obou těchto světů.
Zvuk alba se mi hodně líbí. Přemýšlel jsem, do jaké míry je to opravdu vaše autorská deska a do jaké míry se na ní podíleli i vaši spoluhráči. Konkrétně mám na mysli hráče na dechové nástroje, kteří jsou na albu pochopitelně hodně slyšet. Podíleli se jen na aranžích, nebo i zasahovali do kompoziční složky? Skládám já. Někdy přinesu jen základní melodii, ale mí spoluhráči – známe se dobře, hrajeme spolu mnoho let – většinou okamžitě vědí, co se od nich očekává. Pracujeme tedy na skladbě společně a snažíme se o dosažení ideálního zvuku. Vzniknou aranže, kterým potom já dám definitivní tvar. Používáme ale i jiné přístupy – jsou dokonce případy, kdy přinesu skladbu kompletně zaranžovanou. Obecně ale mají mí spoluhráči velký podíl na aranžích, sami si vymýšlejí sóla. Pracujeme tedy společně, ale já jsem autorem skladeb.
Vycházíte sice z jazzu, ale ve vaší hudbě jsou zřetelné i prvky jiných hudebních tradic. Slyším tam vlivy Orientu nebo Balkánu. Když komponujete, snažíte se hudbou postihnout jeden konkrétní region, nebo jde o mix, který z vás spontánně tryská? Myslím, že jde o kombinaci obou přístupů. Nejhlouběji jsem zakotven v jazzové tradici. Způsob, jakým skládám, je tedy v první řadě jazzový – ovšem se všemi významy, které toto slovo může znamenat. Studoval a hrál jsem také evropskou klasickou hudbu, kontrapunkt apod. a vedle toho se orientuji také v blízkovýchodní hudbě. Často to vše naprosto přirozeně kombinuji. A jindy napíšu například něco jako marockou píseň. Ten proces je podobný, jako když se člověk snaží napsat například swingovou píseň. To je také konkrétní tradice, která má svá pravidla, své formální zákonitosti. Ať totiž skládáte cokoli, vždy se řídíte nějakými pravidly. I když se snažím o úplně nový přístup, musím mít nějaký pevný bod, od kterého začnu. Rozumíte? To všechno ze mne ale vychází naprosto přirozeně. Nikdy tak úplně neplánuji, že napíšu něco v tom a tom stylu. Skládám prostě hudbu a věci samy přicházejí a stávají se součástí mého repertoáru.
Studoval jste také arabskou hudební teorii a izraelskou tradiční hudbu. Jak právě tyto nabyté vědomosti změnily způsob, jakým o hudbě přemýšlíte? Umožnilo mi to dívat se na hudbu z jiného úhlu než dříve. Jinak například vnímám melodie. V arabské hudbě neexistuje harmonie, vše stojí především na melodii a rytmu. Všichni tedy hrají melodii společně, jde o úplně jiný styl myšlení. Díky studiu tradiční hudby však lépe chápu také širší souvislosti a rozumím hudbě obecně. Protože – co jsou to vlastně hudební styly? Čím více člověk rozumí jednotlivým stylům, tím lépe chápe obecné principy, které jsou společné všem žánrům a tradicím. I když toho znám jen málo, mohu to, co umím, propojovat. Například arabská a severoafrická hudba se dá velmi dobře zkombinovat s jazzem. Zvuk, myšlenky, pocity, emoce – to všechno mají tyto styly společné. A myšlenka improvizace je také společná pro obě tradice. Sám tedy kombinuji dva různé přístupy – na jedné straně propojuji to, co mám na obou tradicích rád, a na straně druhé chci jednotlivé žánry dobře znát, být schopný je analyzovat, chápat, jak fungují.
Jak jsou na tom vaši spoluhráči z kapely, konkrétně trumpetista Avishai Cohen (jmenovec známého kontrabasisty – pozn. aut.) a pianista Yonathan Avishai? Je jim také vlastní propojování jazzu a arabské nebo izraelské tradice? Myslím, že ano, i když byste se měl spíše zeptat přímo jich. Ale hrajeme spolu v různých sestavách a náš přístup je podobný. Možná nejsou v těchto kulturách tak pevně zakotveni jako já, ale máme stejný původ a sdílíme stejné myšlenky. Yonathan Avishai má stejně jako já jemenské předky, jemenskou hudbou jsme se zabývali společně. A oba nás také baví hudba západní Afriky. Oba jsme vyrostli v Izraeli, vycházíme tedy z téže kulturní tradice.
Jste skladatel, ale jste také kontrabasista. Jak moc je pro vás tento fakt při skládání důležitý? Dříve, když jsem měl kapelu s několika saxofony, jsem psal pro basu mnohem víc než dnes. Kontrabas mám samozřejmě stále rád, ale v současné době s ním počítám především jako s rytmickým a doprovodným nástrojem. Až s přibývajícími skladatelskými zkušenostmi jsem tuto tradiční roli basy v kapele začal naplno oceňovat. Když komponuji v současné době, určitě na basu nemyslím v první řadě. Ano, některé mé skladby jsou sice postavené na basové lince, někdy basa hraje intro… Zpravidla však používám kontrabas v tradičnější roli – jako podporu sólových nástrojů a jako integrální součást kapely.
Jestliže tedy nezačínáte komponovat od basové linky, co bývá na počátku vašich skladeb? Je to různé. Často píšu všechno dohromady – melodii i harmonii. Přemýšlím v první řadě jako skladatel, a ne jako instrumentalista. Komponuji a až potom hraji. Na počátku tedy může být i basová linka. To však není klíčové. Důležitý je samotný fakt, že tvořím novou hudbu.
Už více než dvacet let žijete v New Yorku. Do Ameriky jste přiletěl v roce 1992 jako jedenadvacetiletý. Jaké jste tehdy měl plány? Můj cíl byl naprosto jasný. Chtěl jsem se přestěhovat do New Yorku, abych se mohl opravdu dobře naučit hrát jazz. Bylo to prosté, chtěl jsem hrát se svými idoly, být součástí scény. Chtěl jsem hrát každý večer, potkávat staré i mladé lidi, kteří propadli jazzu. A to se mi na tom stále líbí. Za mou cestou do Ameriky tedy není třeba hledat nic složitého. Mimochodem když se ohlížím zpět, jsem za to rád, myslím, že se mi to vyplatilo. Jsem rád za tento svůj trochu slepý přístup, že jsem se nebál jít do toho po hlavě. Bez toho bych totiž dnes nebyl tam, kde jsem.
Co vás v té době na Americe překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně? Práce byla obtížnější, než jsem čekal. To bylo negativum. Musel jsem být stále ve střehu, konkurence byla obrovská. Pozitivní bylo to, že jsem potkal a zahrál si se spoustou opravdu dobrých muzikantů. Slyšel jsem naživo mnoho velkých mistrů. A New York mě naučil opravdu pracovat. Pozitiva nad negativy rozhodně převažovala.
Bylo v 90. letech obvyklé, aby izraelští jazzmani jezdili do Spojených států a usazovali se tam? Nebo se považujete za průkopníka? Myslím, že jsem opravdu byl průkopníkem. Už tehdy byli ve Spojených státech izraelští hudebníci, ale neměli ještě takový vliv, jako mají dnes. Když jsem přiletěl, neměl jsem žádnou podporu od Izraelců. V současné době je to jinak. Izraelská scéna v New Yorku je vlivná a stát Izrael talentované hudebníky podporuje. V první polovině 90. let to tak nebylo.
Váš otec pochází z Maroka, matka z Jemenu. Ovlivnily vás obě tyto tradice? Ano. Čím intenzivněji jsem studoval hudbu, tím víc jsem se snažil sám pro sebe tyto hudební tradice objevovat. Jsou to mé kořeny. Narodil jsem se sice v Izraeli, ale mí předkové přišli z různých míst. Izrael je nová společnost, společnost imigrantů. V New Yorku se scházím s lidmi marockého i jemenského původu, cítím se být součástí obou těchto kultur. Nebo jinak – jsem příslušníkem jedné velké blízkovýchodní a severoafrické kultury.
Mluvíte o jedné velké kultuře, ale mně to nedá. Je velký rozdíl mezi jemenskou a marockou kulturou? Rozdíl tam je, ale mí rodiče se potkali v Izraeli, kde se všechny tyto vlivy mísí a vytvářejí novou tradici. Oba mí rodiče mluví arabsky, každý jiným dialektem. Samotný Izrael navíc představuje přechod mezi evropskou a asijskou kulturou. To vše se v naší rodině potkávalo.
Vaše nové album New Song jsme si už představili. A na čem pracujete v současné době? V létě mě čeká hodně koncertů v Evropě a v Izraeli. Mezitím stále pracuji. Nemám nějaký konkrétní plán, ale postupně skládám nové skladby. Nové album bych rád nahrál v zimě.
