Album Pirates Choice nabízející nejslavnější skladby Baobabu přitom Nick Gold vydal už v roce 1989, tehdy bez větší odezvy. V éře nynějšího kubánského boomu, navíc navrch s šesti bonusy, ale zaťal do živého. Předloňský koncert Orchestra Baobab v londýnském Barbican Centru, následovaný zanedlouho vystoupeními na předních evropských festivalech a WOMAXU potom znovu probudil tuto jednu z nejslavnějších a nejuznávanějších západoafrických kapel všech dob.
Ke konci sedmnáctého století Angličany založené přístavní město Freetown – dnes středobod státu Sierra Leone – sloužilo coby útočiště propuštěným americkým otrokům. S nově příchozími a díky čilému obchodnímu ruchu tak brzy nasáklo hudbou z Kuby; vždyť Freetown byl zároveň přes padesát let námořní základnou, odkud vyjížděly vojenské lodě dohlížející v okolí Havany na dodržování zákazu obchodu s otroky. Když se pak kubánská hudba začala od dvacátých let šířit z Freetownu po Západní Africe, tamní obyvatelstvo v ní okamžitě rozeznalo své původní kořeny a bez problémů ji vzalo za svou. Hlavně v Senegalu až do 60. let představovaly kubánské taneční písně veškerou 'moderní popmusic'.
„Pro nás, kteří jsme chtěli hrát svůj vlastní senegalský pop, byly kubánské rytmy ještě přijatelné, po harmonické stránce nám ale tahle hudba byla už naprosto cizí. A samozřejmě, chtěli jsme zpívat jazykem Wolof ,“ vzpomíná Youssou N'Dour na přelom 70. let, kdy roztančil dakarský klub Miami svým mbalaxem. Bylo to tak trochu symbolické, protože vystřídal kapelu, pokoušející se tu už před drahnými lety napojit na kubánskou hudbu senegalskou tradici. Vedli ji dva výborní zpěváci – Rudi Gomis a Balla Sidibe – a kytarista Barthelemy Attisso .
Hudba z Babylónu
Gomis a Sidibe pocházejí ze senegalské provincie Casamance, což je pro představu, jak asi zní v jejich podání reafrikazovaná kubánská hudba, celkem důležitá informace: Casamance pojmenované po vládci lokálního království Baniouk z 18. století Kassa Mansovi je křižovatkou pěti řek a zároveň regionem s největší etnickou a kulturní rozmanitostí, kdy prakticky každý tu žijící člověk ovládá přinejmenším pět jazyků, jedno zda katolíci, muslimové či vyznavači tradičních vesnických náboženství. Příslušníkům převládajícího národa Jola dodnes vládne vlastní král. Mají pověst nezkrotitelných a odbojných bojovníků soustřeďujících se od 80. let do separatistické organizace MFDC snažící se v ozbrojených konfliktech vymoci si na vládě odtržení od Senegalu. Se strašlivými důsledky. „Casamance, kdysi bez nadsázky připomínající ráj na Zemi se stalo územím nikoho, spousta vesnic byla nenávratně zničena a všude byly nastraženy miny ,“ popisuje současný stav anglická novinářka Lucy Duran, která tu několik let žila. Válka poznamenala i vzácné tradiční kultury, nahony vzdálené zbytku země. Vždyť i místní grioté hrají na koru o pětadvaceti strunách namísto obvyklých jednadvaceti.
Gomis s Balla Sidibe v casamanském Babylónu vyrostli. Zpívali v řeči Wolof a Mandinka, ale i španělsky, v portugalském creolu a francouzsky; problémy neměli ani s orientací v jednotlivých místních stylech, rytmicky často naprosto odlišných. Hudba pro ně od mládí byla vším; měli však smůlu. „Koukej se věnovat studiu, nejsi přece žádný griot, “ slýchali doma od rodičů, aby si nakonec oba museli sbalit kufry a potají se vydat do Dakaru.
Attisso, původem z Toga, tady už rok studoval práva. Po večerech si přitom přivydělával v nočních klubech jako vyhledávaný hráč na kytaru. Naučil se na ni během šesti měsíců prý sám podle příručky a z nedostatku hudebního vzdělání si vytvořil vlastní osobitý styl, inspirovaný konžskými soukous kytaristy a americkými bluesmany.
Rána jako z děla
Senegal si na tom tehdy za vlády katolíka Leopolda Senghora stál po finanční stránce víc než dobře; peněz se dostávalo i na kulturu a početné dakarské hudební kluby proto prosperovaly jako nikdy. Útokem je brala úřednická aristokracie i politici: ti si vedle ministerstva zahraničí dokonce zřídili vlastní klub Baobab; s interiérem laděným do vykotlané dutiny stromu baobab, symbolu Afriky a dlouhověkosti, kde by se v závětří mohli setkávat s kolegy politiky i milenkami. „Jednou jsme hráli a já uslyšel dunivé plesknutí, až nás to přehlušilo, “ vzpomíná Gomis. „Šlo o manželku jednoho z ministrů, zastihující svého muže při tanci s přítelkyní. Nikdy jsem ve svém životě ještě neslyšel, aby sebou někdo tak silně plácnul o zem.“
Páni ministři ke svým radovánkám ovšem zatoužili mít extra kapelu. Obrátili se proto na saxofonistu Baro Ndiayeho a ten si vzpomněl na své bývalé parťáky z Miami. Posílili se o griotské zpěváky z národa Wolof Laye Mboupa a Ndiouga Dienga , saxofonistu Issu Cissoko z Mali, basistu Charlie Ndiaye z Casamance, bubeníka Mountaga Kouyateho , griota z Mali a dalšího kytaristu Latfi Benjalouma pocházejícího z marocké komunity.
A Orchestra Baobab byl na světě. Přesněji v roce 1970. A s ním dodnes naprosto unikátní, těžko zařaditelné a přesto volností a tanečností dýchající pojetí; mnohonárodnostní a stylový propletenec, fungující na bázi afrického výkřiku a kubánské odpovědi, jehož receptura vydá za solidní cestopis: mandinská a wolofská griotská hudba, portugalské creole, casamanské kuma kumwey, taneční pachanga, Attisova nepřeslechnutelná kytara, Cissokův, po vzoru Dextera Johnsona jazzující saxík, to vše v kubánské konstrukci, kdy vše zcela přirozeně oscilovalo mezi salsou a wolofskými rytmy.
Orchestra Baobab vydržel v klubu až do roku 1979. Na jednu stranu odtržen od běžného života, to když hrál především pro politickou elitu, nicméně díky mnoha velkým hitům populární po celé Západní Africe. Týkalo se to především skladby One Verra Ca , cosi jako 'podíváme se na to', v refrénu s dodatkem 'dnes v noci'. Osvícený sousední guinejský prezident Sekou Toure, proslulý velkou nákloností k hudbě, tímto sloganem dokonce končil své politické projevy a nemálo místním taxíkům svítil na kapotě. Nadosmrti skvělý kousek představuje i Gomisovo proroctví Utrus Hora , skladba vyvíjející se několik let, aby se nakonec její konečná verze objevila na albu Pirates Choice . Gomis ji napsal dávno předtím, než v Casamance začaly krvavé nepokoje: „U nás doma panoval duch tolerance, vždyť na našich hřbitovech jsme vedle sebe pochovávali muslimy i křesťany a etnické spory nám byly naprosto cizí. Hodně lidí se ale v Senegalu začalo cítit jakoby na okraji, odstrčení. Cítil jsem, že by se mohlo stát něco strašného, a proto jsem napsal Utrus Hora, doufajíc, že si lidé uvědomí, co by se mohlo stát .“
Kravaťáci versus bubny sabar
V roce 1974 zemřel při automobilové nehodě zpěvák Laye Mboup; což mnozí brali jako boží trest za jeho proutnictví a nezřízené chlastání. Nahradil ho wolofský mladík Thione Seck. Brzy na to odjel Orchestra Baobab nacházející se ve vrcholné formě do Paříže, kde natáčí album On Verra Ca.
V devětasedmdesátém, se zavřením klubu Baobab, putuje kapela po spoustě podniků a v dakarském studiu nahrává několik desek. To už ale nastává éra mladíka Youssou N'Doura, dávajícího před kubánskou salsou a pachangou přednost mbalaxu, neskutečně rytmickému stylu stojícímu na bubnu sabar a talking drumu. Státní úředníci v kravatách a vzdělané bohaté vrstvy nejprve netušili, která bije; k jejich spokojenému západně stylizovanému životu přece patřila kubánská houpavost a najednou, že by se měli na parketě svíjet v divokých tancích? A kdyby pouze to: s Youssou N'Dourem do klubů masově vtrhla i nažhavená mládež z chudých předměstí, pro níž mbalax představoval konečně původní senegalskou pop music a donedávna ještě oblíbený Baobab hudbu minulosti.
Pro Orchestra Baobab nastaly podivné časy. „Radili jsme se, jestli nahradit kubánská bonga sabary. Půlka byla pro, ale pro mě, Attissa a Charlieho nebyl mbalax tou jedinou pravou krevní skupinou. Rozhodně jsme nechtěli naši hudbu stavět pouze na něm ,“ vzpomíná Gomis. Dakarské kluby začaly dýchat zcela jiným životem; decentnost vystřídala nespoutanost, politiky mládež. Přes veškerou popularitu – vždyť Baobab byl jednou z mála dakarských skupin, které poslouchali i lidé na vesnicích – ubývalo kšeftů a tvrdou ránu kapele zasadil i odchod kytaristy Attissa, otráveného přibývajícími spory. Vrátil se raději do Toga a otevřel si právnickou kancelář. Orchestra Baobab bez jeho tmelící kytarové hry živořil až do roku 1987. Pak se ve vší slušnosti rozpadl.
Jak setřít prach
„Kam bude Orchestra Baobab dnes patřit? Odchýlí se od svého původního stylu, najde si nové domácí publikum? Nebo jeho návrat představuje pouze projev nostalgie po vzoru Buena Vista Social Club určený především pro zahraniční trh?“ Ptá se ve svém obsáhlém profilu v fRoots Lucy Duran. Odpověď lze nalézt v postřehu zvukového inženýra Jerry Boyse: „Tohle má šanci. Jde totiž o hudbu přístupnou jak pro Evropany, tak Afričany, založenou na skvělých melodiích a tanečním zvuku.“ A on ví, o čem mluví: s Nickem Goldem nahrával Buena Vistu na Kubě i Ali Farka Toureho na poušti.
Jenny Cathart a Nicku Goldovi trvalo vzkříšení Orchestra Baobab téměř sedm let; hlavně proto, že stáli o původní složení. Hodně jim v tom pomohl Rudi Gomis , který se mezitím stal šéfem vzdělávacího Baobab Centra v Dakaru – zahraničním studentům tu přednášel jazyky z oblasti Casamance.
A tak Attisso pověsil svou právničinu na hřebík, basista Charlie Ndiaye bankéřství, vrátil se i bubeník Kouyate s druhým kytaristou Latfi Benjaloumem a samosebou i oba zpěváci: Ndiounga Dieng a Balla Sidibe . Na saxofon nově hraje Thierno Kouyate , bývalý člen Super Etoile de Dakar a zpívá mladý wolofský griot Assame Mboup . Vše pod taktovkou Rudi Gomise.
Podstatná část natáčení alba Specialist In All Styles proběhla v severolondýnském studiu Livingstone Jerryho Boyse; hotoví prý byli za deset dnů. Už předtím ale pracovali v dakarském hudebním Youssou N'Dourově království Xippi. Ten se také společně s Nickem Goldem podílel na produkci a ve skladbě Hommage Ä Tonton Ferrer si střihnul skvělý duet s kubánskou legendou Ibrahimem Ferrerem.
Orchestra Baobab si ponechal svou patinu a v tom spočívá zřejmě největší kouzlo jeho triumfálního návratu. Zvuk kapely sice dostal průraznější grády, jinak ale vše zůstalo při starém. I obvyklé vyjmenování všech členů kapely, včetně manželek, během znovunahrané slavné skladby On Verra Ca , na čemž prý vždycky vydělával Ndioung Dieng, žijící hned se třemi.
Nicku Goldovi stejně jako u Buena Visty stačilo pouze sfouknout z Orchestra Baobab prach a ten pak jako by přestal hrát někdy předevčírem. Žádná konzerva s prošlou záruční lhůtou dochucená bůhvíjakými omáčkami, nýbrž lahůdka udržující si navždy svůj šmak své jedinečnosti. Báječná hudba prostě nezestárne. A nominace na nejlepší album roku 2002 v oblasti world music to stvrzuje.
Vybraná diskografie :
Pirate's Choice (dvojalbum) World Circuit / PJ Music
Specialist In All Styles , World Circuit / PJ Music
