Když na loňském veletrhu WOMEX dohrál dvanáctičlenný Orquesta Típica Fernández Fierro z Buenos Aires, bylo všem přítomným jasné, že v jeho podání se argentinskému tangu dostalo dosud nejdivočejší podoby. Prvotní šok z kapely složené z pankáčů, dredatých rastamanů, metalistů a rockerů hrajících do posledního dechu ale vzápětí vystřídalo uznání k tak radikálnímu, a přesto umělecky a instrumentálně velmi náročnému uchopení tanga. V publiku nechtěla věřit svým uším také Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava, a tak vystoupení Orquesta Típica Fernández Fierro bude patřit k jeho letošním ozdobám.
Argentinské tango představuje hudbu, v níž jedna revoluce nestačí doznít a už se odehrává další. Ta první, z počátku 19. století, spojená s pověstí sexuálního skandálu, skončila po příchodu do Evropy dokonce na stole papeže Pia X. Druhou rozpoutal v 50. letech geniální skladatel a hráč na bandoneon Astor Piazzolla . Podle něho tupou a nostalgickou imitaci dávných časů proměnil ke vzteku tradicionalistů v tango nuevo : moderní hudbu nikoliv pro taneční, nýbrž koncertní sály.
A do třetice: electro tango , nynější sofistikované propojení akustických nástrojů a hlasů s elektronikou v podání pařížské skupiny Gotan Project . Nastalý tango boom přišel k chuti autorům reklam a decentnost vyznávajícím posluchačům, kteří by ale od Orquesta Típica pozvání na taneční parket rozhodně nepřijali.
Orquesta Típica nevzbuzují údiv pouze svým zjevem, ten ostatně ještě z nikoho hudebního revolucionáře neudělal. Krátkým, energicky vypáleným skladbám dodávají strhující zvuk hned čtyři hráči na bandoneon, což je skutečně naprosto neobvyklé, „rockově naladěná“ smyčcová sekce a kontrabasista, klavírista a zpěvák Walter „Chino“ Laborde v černém obleku; jediný noblesní člen orchestru: do chvíle, než si nasadí motocyklovou přilbu.
Zdání samoúčelné show, podtržené efektními světly trumfujícími sebevětší obrazotvornost, smazává vědomí, že tohle tango je hudbou vzteku a frustrace z nedávné ekonomické krize Argentiny a tíživých vzpomínek na vojenskou diktaturu. „Hrajeme tango a tradiční skladby 40. let způsobem, jak se cítíme dnes. Máme tvrdý agresivní zvuk, ale bez ztráty úcty k žánru. Baví nás reggae, rock, punk, hip hop, nezávislost a svoboda,“ říká basista a aranžér orchestru Yuri Venturín .
V roce 2001, kdy vznikl Orquesta Típica, založili jeho členové v Buenos Aires zároveň kolektivně vedený Club Atlético Fernández Fierro: „generační uměleckou platformu s jizvou na duši“ . Zanedlouho spustili také internetové Radio CAFF a v klubu, pod jehož hlavičkou vydali dosud pět alb, organizují festival alternativního tanga.
Na otázky HARMONIE odpověděli houslista Pablo Jivotovschii a hráč na bandoneon El Ministro .
Neměli jste strach, co vaší hudbě řeknou puritáni? Punkové tango pro ně přece musí být silná káva.
El Ministro : Vycházíme z tradičního pojetí tanga, ale nemáme zájem se striktně držet dogmat. Něco použijeme, něco naopak odmítáme. Spojujeme minulost s přítomností, s tangem pracujeme jako s hudbou, která se vyvíjí. Jsme proto v opozici ke konzervativcům, kteří naopak žádné změny nepřipouštějí. Nepovažujeme se za orchestr, ale za tango kapelu a v tom je rozdíl, protože nemáme jednoho šéfa. Jsme přátelé, bývalí spolužáci se společnou představou o tom, jak by mělo znít moderní tango s příchutí anarchie blízké mladé generaci.
Evropané vnímají pořád tango jako krásnou hudbu přinášející pocit příjemného uvolnění, ale vy jim tuhle představu bouráte. Myslíte, že je čas připomenout, že tango byla původně hudba dělnické spodiny plná společenských komentářů?
El Ministro : Tango může znít jemně a decentně, nebo také tragicky a temně. Na to se zapomnělo. My se snažíme reflektovat aktuální stav naštvané společnosti. Žijeme ve složité době, která naši hudbu ovlivňuje daleko víc než vzpomínky.
Astor Piazzolla před smrtí prohlásil, že tango umírá. Vy ten názor ale nesdílíte. Je dnes tedy tango mezi mladými posluchači v Argentině zase cool?
El Ministro : Argentina téměř deset let trpěla pod vojenskou diktaturou, provázenou cenzurou, mučením vězňů, mizením a vražděním nepohodlných lidí či vyháněním umělců a intelektuálů. Nebyla žádná náhoda, že zpívané tango jako hudba protestu bylo umlčené a pro vojáky nepohodlné. To ale neznamená, že se jim ho podařilo zničit, že je mrtvé. Považují nás za buřiče nerespektující žánr, ale to není pravda, my ho respektujeme tím, že ho posouváme dál.
V Evropě o tango probudili zájem Gotan Project. Jejich elektronická hudba ale nevzbuzuje vášeň, a proto je používána v reklamách. Vaše tango je až dekadentní. Přemýšleli jste někdy o reklamě, pro kterou byste se hodili?
El Ministro : Když nás slyšel jeden rockový hudebník z Buenos Aires, prohlásil: „jako bych poslouchal soundtrack k apokalypse“. Jestli znáte někoho, kdo prodává apokalypsu, zavolejte nám.
Čtyři hráči na bandoneon představují něco ojedinělého. Proč jste se k tomu rozhodli?
Pablo : Tango je přece rock’n’roll, ne? Takže to musí být pořádný nářez!
Zůstává bandoneon v Argentině pořád tak populárním nástrojem?
Pablo : Nedá se říct, že by byl populární. To přesně nevystihuje jeho význam. Těžko se to vysvětluje, ale bez bandoneon si nelze představit hudbu z Buenos Aires. Je součástí zvukové identity města. Slyšíte i další nástroje, ale bandoneon nade všemi vyčnívá.
O čem nejvíc zpívá váš zpěvák Chino Laborde? Využíváte poezii argentinských básníků?
Pablo : Ke starým klasickým textům jsme ještě pořád nenašli cestu. A když ano, nikdy jsme nesledovali romantickou linii. To nás nebaví. Nejsme si také jistí, že by se nám s ní podařilo vyjádřit to, co si myslíme, na to jsme až příliš naštvaní. Píšeme vlastní městskou poezii a oslovujeme současné básníky a nebráníme se ani rockové poezii. Například Palo Pandolfo je hlasem rockového undergroundu, který používá městský žargon. Říká se tomu porteño slang a uslyšíte ho v Buenos Aires na každém kroku. Patří ke každodennímu životu. Není čas na vyprávění romantických příběhů, svět je pořád víc a víc krutější.
Melingo na koncertě v Praze řekl: „Tango, to jsou drogy, ženy, koňské dostihy a whisky.“ Co vy byste o tangu řekli?
Pablo : Tango pro nás představuje ideální způsob, jak vyjádřit svobodně svůj názor. Slovy nebo hudbou, na tom nezáleží. Tango je pro nás druhem manifestu.
Na obalu alba Destrucción Masiva hážete klavír z mostu. Můžeme to chápat jako symbol vzpoury nebo zprávu pro high society, že do jejích salonů Orquesta Típica nikdy nevkročí?
El Ministro : I tak se to dá brát, do těch salonů by nás asi stejně nepustili a my bychom do nich dobrovolně sami nevstoupili. Destrucción Masiva (Masivní destrukci) jsme natočili během vzestupu válek ve světě. Házení klavíru z mostu byl náš způsob vyjádření protestu proti nesmyslné okupaci Iráku.
Mezi vaše inspirace patří velké orchestry ze 40. let a hodně zmiňujete slavného kapelníka Osvalda Pugliese. Co vás k té době tak přitahuje? Vždyť kdyby vás slyšeli staří tangueros, nechali by vás určitě zavřít.
El Ministro : Obdivujeme staré klasické „orquesta típica“ a jejich zvuk, který podle nás lze převést do dnešní doby, i když zrovna my to děláme hodně odvážně a ne každému se to líbí. A Osvaldo patří mezi naše oblíbence a na jeho počest jsme vymysleli fiktivního kapelníka Fernandeze Fierra do názvu orchestru. Hlavní zpěváci tangueros nás ale moc nezajímají. Ti neměli nikdy zájem o jakoukoliv modernizaci. Chtěli se za každou cenu zalíbit publiku. Myslíme si, že tango je živá hudba, která nepatří do muzea. A jestliže nás tradicionalisté nemají v lásce, je to pro nás dobrá vizitka.
Vznikli jste v roce 2001, kdy Argentina prožívala hospodářskou krizi. Proto připomíná váš klub anarchistickou buňku?
El Ministro : Když krize nastala, mladou generaci anarchismus lákal. Najednou měla potřebu se nějakým způsobem vyjádřit, protestovat, organizovat a spolupracovat, protože vláda pro ni nikdy nic neudělala. V tomhle kontextu se zrodil náš klub. Chtěli jsme přežít a řídit si nezávisle vlastní život. V klubu dodnes vystupujeme každý týden, což nám pomáhá ho financovat a provozovat i úspěšné rádio. Náš klub funguje jako umělecké centrum pro nezávislou hudbu, protože Orquesta Típica nepasuje ani do struktur tradičního tanga, ani na rockovou scénu, a tak jsme si museli vymyslet vlastní způsob, jak produkovat naši hudbu.
Hudba Orquesta Típica je velmi komplikovaná. Jak skládáte a aranžujete skladby? Je vás přece dvanáct a každý z vás má jiné hudební zkušenosti.
El Ministro : Složitost naší hudby neumožňuje spontánní tvorbu. Skladby dokáže napsat hodně členů, ale už ne každý je schopen pracovat s komplikovanými aranžemi, takže jsme to přenechali tomu nejpovolanějšímu z nás, skvělému Yuri Venturínovi.
Existují v Argentině nějaké podobně zajímavé orchestry, jako je ten váš, o kterých v Evropě nevíme?
El Ministro : Když jsme začínali, nepamatuji si, že by existoval nějaký podobný orchestr jako my, nezávislý na vládních institucích, protože udržet tolik hudebníků pohromadě je finančně velmi náročné. Orchestrů podporovaných vládou v Argentině hrálo docela dost, ale to se vylučovalo s hudební svobodou. Když vám někdo dá peníze, nemůžete počítat s tím, že si budete hrát, co vás napadne, a už vůbec ne provokativní hudbu. Ale teď u nás existuje mnoho tango skupin, protože se hudebníci naučili shánět finance i z jiných zdrojů. Většinu z nich můžete poslouchat na našem internetovém rádiu www.radiocaff.com.ar.
Prý také vystupujete na ulicích. Nebojíte se, že tam způsobíte chaos?
El Ministro : Tvůrčí a umělecká krize u tanga vyvrcholila během diktatury. Vláda podporovala pouze orchestry nakloněné její politice a nutila je soustředit se hlavně na přehrávání starých, z hlediska obsahu neškodných hitů a klasických skladeb. Samozřejmě s výjimkou Astora Piazzolly, ten zůstával nepřijatelný. Tango proto skoro nikdo neposlouchal, někteří lidé jeho apolitičnost a sentimentální pojetí dokonce nenáviděli! Diktátorský režim proměnil tango v hudbu určenou starším lidem a k nalákání turistů. Naše rozhodnutí začít vystupovat na ulicích měl tenhle názor změnit. Čím víc chaosu jsme způsobili, tím větší jsme z toho měli radost.
Jak se vám s režisérem Nicolasem Entelem točil film Orquesta Típica: Tango or Death?
Pablo : Nicola ve filmu na náš orchestr zvolil velmi zvláštní pohled. Některé scény se nám zamlouvaly, další ale vůbec ne! V době natáčení se navíc už naše hudba začala posouvat jiným směrem a hodně se toho v orchestru změnilo, takže jsme se nakonec rozhodli, aby si film šel svou vlastní, na nás nezávislou cestou.
Když se v roce 2006 konal v Argentině summit amerických států, natočili jste s mnoha dalšími skupinami album A Bush no le va a gustar. Co jste prezidentovi ve své skladbě vzkázali?
Pablo : Hej, pane Bushi, měl byste vědět, že Orquesta Típica má také k dispozici značné množství zbraní hromadného ničení, takže až půjdete v Buenos Aires pod nějakým mostem, měl byste si dávat velký pozor na klavíry.
