Původem britský saxofonista vybírá pětici svých formativních nahrávek
Osian Roberts patří ke známým jazzovým expatům, sídlícím v Česku. Jednou nohou je však stále v rodné Británii, kde aktuálně vydal i nové album Bob Viveur. Na jeho jazzové hrdiny jsme se zeptali v naší nové rubrice.
1. Charlie Parker ‒ Boss Bird! (1988)
Můj první saxofonový idol a důvod, proč jsem se rozhodl věnovat hudbě. K Vánocům 1989 jsem dostal tuto 2 LP kompilaci jeho nejlepších nahrávek a léta jsem neposlouchal nic jiného. Parkera jsem se nemohl nabažit. Byl a je pořád nejlepší. Pro jazz je tím, čím je Bach pro klasickou hudbu
2 .Herbie Hancock ‒ Takin’ Off (1962)
Když jsem začínal s jazzem, skladba Watermelon Man od Herbieho Hancocka se hrála všude, ve školách i na jam session. Původní verze mi ovšem vyrazila dech! Nechápal jsem, proč zní o tolik lépe než všechny verze, které jsem doposud slyšel. Čím víc jsem desku poslouchal, tím víc jsem chápal, že každý hudebník hraje neuvěřitelně dobře svůj vlastní part a zároveň podporuje ostatní. Freddie Hubbard na trubku, Dexter Gordon na tenor saxofon, Butch Warren na basu a Billy Higgins na bicí a samozřejmě Herbie na klavír: každý z nich byl mistrem svého oboru na samém vrcholu. Celá deska je mistrovskou ukázkou souhry, groovu, swingu, improvizace i kompozice.
3. John Coltrane ‒ Like Sonny (1960)
Moje další velká láska po Parkerovi. Díky Coltraneovi jsem se rozhodl v patnácti přejít na tenor saxofon. Sbíral jsem všechna jeho alba a všechna je mám rád, takže není snadné vybrat nejoblíbenější. Je to jeho první nahrávka s McCoy Tynerem, klavíristou, který je s ním nejvíce spojován. Skvělý Billy Higgins (jehož hra je velmi lehká, plynulá a svižná) i losangeleské studio s delším dozvukem dodávají této hudbě značnou vzdušnost a éteričnost. Hudba je tak lehká, jako by přicházela z nebe.
4. Frank Sinatra ‒ Sings For Only The Lonely (1958)
Takřka do dvaceti jsem si nechtěl přiznat, že mám velmi úzce vymezený vkus, kupoval jsem si pouze jazzová CD, nejlépe se saxofonisty. Pak mi někdo doporučil, abych poslouchal Franka Sinatru, pokud se chci naučit správně melodie jazzových standardů, protože on vždy zpíval písně přesně tak, jak jsou napsané. Chtěl jsem se naučit I Guess I’ll Hang My Tears Out To Dry, tak jsem si koupil toto album a otevřel se mi úplně nový svět. Díky epickým orchestrálním aranžím Nelsona Riddlea a Sinatrovu neuvěřitelnému hlasu zní tato nahrávka spíše jako Pucciniho opera než jako popové album. Podle všeho to byla Sinatrova i Riddleova nejoblíbenější deska, a když se někdo zeptal proč, Nelson Riddle odpověděl: „Protože jsem měl celý týden na psaní aranží!“ Neskutečné!
5. Miles Davis ‒ Collector’s Items (1956)
Nemohu opomenout Sonnyho Rollinse a Milese Davise. Toto album je výjimečné tím, že na něm hraje také Charlie Parker na tenor a jeho mladý saxofonový chráněnec Sonny Rollins. Je fascinující slyšet je spolu, protože Sonnyho styl zcela vychází z Parkerova hudebního jazyka. Jsou však snadno rozlišitelní, neboť Sonnyho fráze mají obvykle délku 4 až 8 taktů, zatímco „Bird“ létá přes taktové linky a refrény s naprostou volností. Krom toho zde hraje i bubeník „Philly“ Joe Jones. Ten se o dva roky později stane bubeníkem Milesova prvního velkého kvinteta, kapely, která bude definovat další velké hnutí v jazzu: hard bop.
Psáno pro Harmonii 8/2024
