Oskar Rózsa (1974) se pohybuje na slovenské hudební scéně velice hyperaktivně. Najdeme ho zpravidla na místech, kde se děje něco zajímavého. Skladatel, baskytarista, klávesista, producent, dirigent je jako doma v rocku, jazzu, pop music, klasice, symfonické hudbě i v současných elektronických směrech. Být připoután k jednomu stylu by pro něj bylo příliš svazující.
Počátkem března dostal Oskar Rózsa cenu Aurel („slovenskou grammy“) za produkci alba Zuzany Mojžišové.
Jaké hudební proudy tě ovlivnily nejvíc? Hudbě jsem se věnoval od dětství a vždycky jsem šel všemi možnými směry, nevázal jsem se na jeden způsob hraní. Takže jednosměrně jsem se nikdy nenechal ovlivnit. Samozřejmě, důležité bylo setkání s hudbou Jaca Pastoria, ale nebyl to vliv v instrumentalistickém smyslu. Jako muzikant jsem se nikdy neorientoval na jeden nástroj, což je na jedné straně fajn, ale na straně druhé nejsem schopen na žádný nástroj dosáhnout vysokého stupně virtuozity. To ale není má ambice. Zásadně mě ovlivnil Keith Jarrett a celá poetika labelu ECM. Velice se mi líbí například Pink Floyd. Poslouchal jsem i Lou Reeda, který přišel v období, kdy jsem jel v komplikované, sofistikované, intelektuální hudbě a on mě nasměroval zpět k jednoduchosti. Je asi zbytečné bavit se o lidech jako Bach nebo Miles Davis, velikánech za hranicemi stylů, ze kterých čerpáme všichni.
Nepřekáží ti na Pink Floyd, že mají, řekněme, značné rezervy v rytmice? Vůbec. Nejsem determinovaný svým nástrojem. Ostatně, paradox mého muzikantského života je, že píšu orchestrální hudbu, diriguji, ale vždycky jsem dělal také bigbít. Přesto jsem nikdy nebyl zastánce různých crossoverů. Co se týče stylů, jsem celkem tradicionalista. Všechna ta díla jako „bigbít a la Bach“ a „symfonický orchestr hraje Beatles“ nemohu poslouchat.
Několikrát ses vyjádřil, že jeden ze zásadních vlivů byl i Dežo Ursiny. To je pravda. Nepochybně patří do garnitury velikých vizionářů a já měl to štěstí s ním hrát, zažít jeho muziku.
Byla to taky mystika. Dežo byl veliký mág, přinesl do studia jenom harmonie a linky zpěvu a kapela byla schopna okamžitě nahrávat krásné podklady. Byl jsi součástí tohoto rituálu, nahrával jsi jeho album Príbeh. Jak to na tebe působilo? Lidské možnosti jsou nedozírné, síla, jakou je schopen vyzařovat lidský mozek, je obrovská. Když přijde takový mimořádný člověk, může i s minimálními verbálními prostředky vytvořit fluidum, že se „to“ stane. Dežo nám dal minimalistickou kostru něčeho a vytvořil obrovský prostor. Zároveň však měl jasnou představu, na kterou jsme se intuitivně napojili.
Na druhé straně jsou lidé, kteří rádi o muzice mluví, teoretizují, umějí hrát, mají know-how, ale když dojde na hudbu, není tam nálada, pocit. Mám dojem, že ve slovenské profesionální hudbě se více mluví, než hraje. Každý má zásadní teoretický postoj, ale chybí autentický sound.
U Ursinyho ses seznámil s Andrejem Šebanem a s bubeníkem Marcelem Buntajem. Spolu jste pak nahráli množství improvizované hudby. Jak dnes vnímáš čistou improvizaci? Nejsou promyšlenější struktury smysluplnější? Improvizovaná hudba je jednou z možností. Nebylo to pro mě nic definitivního. Byla to veliká škola, příležitost uvolnit se, osvobodit. A zároveň výborný trénink empatie, koncentrace, schopnosti naslouchat. A v neposlední řadě dobrodružný výlet.
Jediné album podepsané tvým jménem je Oskar Rózsa Sextet, což je opět většinou kolektivní improvizace. Jaká byla jeho geneze? 
To je zase paradox – Sextet byl především záležitostí mých spoluhráčů, já jsem byl jenom iniciátorem. Více mé personality je například na deskách, které jsem produkoval, například sólové album Ivana Táslera. Poznal jsem několik lidí, kteří byli skvělí improvizátoři. Improvizovaná hudba se dělá v duu, triu, kvartetu. Ale sextet? Řekl jsem si, že to vyzkouším. Chtěl jsem dát dohromady ty lidi. S Luborem Priehradníkem jsme nahráli nejprve elektronické podklady – bez rytmu, jenom atmosféry, nálady. To byl jeden z inspiračních zdrojů. Druhým zdrojem byly názvy skladeb, které jsem pak ale nepoužil – na desce se skladby jmenují Part 1 až Part 5, ale původní inspirační názvy jako Vstupná brána či Zahrada slastí evokovaly jisté pocity. Mám to album rád, i když někteří lidé říkají, že je nesrozumitelné.
Předčasně jsi skončil studium filmové hudby na Berklee School of Music v Bostonu. Proč? Studoval jsem v Americe kompozici filmové hudby a simultánně jsem psal hudbu k celovečernímu filmu na Slovensku. Doma jsem reálně dělal věci, které mě v Americe učili jenom ve školní lavici. Tak jsem si řekl, že vzhledem k tomu, co se tam můžu naučit, a hlavně kolik času tam musím strávit, bude lepší se vrátit. Nebylo mi 22 let, jako většině ostatních, ale 27. Věci, které mě zajímaly, se studovaly až v posledním semestru. A ty jsem se pak stejně naučil v praxi. Na Berklee jsem byl dva semestry, pak jsem ještě půl roku chodil na soukromé hodiny.
Berklee je zřejmě užitečná pro instrumentalisty kvůli kontaktům – skladateli filmové hudby jenom tak nějaký spolužák zakázku na celovečerní film nedohodí. Ale zajímavé kontakty mám i já, například jsme společně s bubeníkem Martinem Valihorou nahrávali se zpěvačkou Irene Molloy – ona je poměrně známá herečka, dělá i muzikály, je také výborná zpěvačka. Dala si inzerát na studiové muzikanty, přihlásili jsme se, padli si do noty, a začali spolupracovat. Teď se ale věnuje spíše svému dítěti.
Nedávno vyšlo album zpěvačky Zuzany Mojžišové, které jsi produkoval a nahrával. Jak probíhalo tvoje setkávání se slovenským folklorem? Zuzana mě oslovila, abych jí udělal album, a dala mi volné ruce. Tak jsem sestavil kapelu, hrají v ní Andrej Šeban a Juraj Burian na kytary, Martin Valihora na bicí, Stano Palúch na housle a Rasťo Andriš na etnické nástroje. Já jsem nahrál baskytary a klávesy. Je to krásná hudba, myslím, že by měla úspěch i v zahraničí.
Co je momentálně tvoje primární aktivita? Dělám hudbu k počítačové hře a moc mě to baví. Já mám totiž rád moderní technologie i počítačové hry, i když jsem hráč spíše sezonní. Jsem taky velký fanda fantasy a tato hra je právě taková – elfové, magie, kouzla, lesy. Takový projekt vyžaduje tradiční symfonickou hudbu.
Kdo to zaplatí? Hru vydává známá německá herní společnost, ale autoři a programátoři jsou Slováci.
Má hudba k počítačové hře nějaká specifika? Je pro mě velice zajímavé, že taková hudba se nekomponuje v lineárním čase. Epizody i s hudbou se mohou vracet podle pohybu hráče a hudba se musí vždycky plynule napojit. Při této práci můžu zúročit všechny své zkušenosti. Dělám sice s velkým symfonickým orchestrem, ale doplňuji nahrávku různými zvuky, syntezátory, etnickými nástroji, hodně přitom využívám slovenské. Buduji hudební svět, vymýšlím hudební kulturu neznámých ras, kterých je ve hře pět. To je vzrušující.
Máš i jiné plány? Připravuji elektronickou desku, zvukové plochy bez náznaku melodie, harmonie, rytmu. Jenom barvy a zvuky. Chci se tím otestovat, jestli jsem schopen unést 40 minut zvukové plochy bez pomoci konvenčních hudebních prostředků. A mimoto ještě něco děláme s trumpetistou a klávesistou Luborem Priehradníkem.
Na Slovensku jsou vynikající muzikanti, ale málo z nich se prosadí v zahraničí. Čím to je? Lidé, kterým se to podařilo – a nemusí to být jenom muzikanti, ale třeba i tihle kluci ze softwarové společnosti – mají jednu společnou vlastnost. Víru v sebe. Že to, co mám v sobě, je moje, autentické, chci to dát ven, a udělám to za každou cenu, protože na tom mi záleží nejvíce. Ti, kteří toto nikdy nezradili, neznají hranice – ani zeměpisné, ani umělecké, ani ty ve své hlavě. Ti, kdo se neustále porovnávají s jinými a snaží se v sobě přehlušit ten smutný hlas kšeftováním a dělají frajery ve svém teritoriu bez možnosti porovnání se skutečnou konkurencí, nejsou ochotni mýt nádobí v restauraci jako většina mladých lidí v New Yorku, když jdou za svou vizí, ti se ven nedostanou. Kdo má talent a nezlomnou víru v sebe, tomu se to podaří. A je jedno, odkud je.
