Otis Taylor – kytary, banjo, mandolína, zpěv, Anne Harris – housle, Mato Nanji – kytara, zpěv, Larry Thompson – bicí, Shawn Starski – kytara, Ron Miles – kornet, Todd Edmunds – baskytara, tuba, Brian Juan – varhany hammond. Nahráno: 2012. Vydáno 2013. TT: 60:36. 1 CD Telarc TEL-34028-02.
Svébytnou hudební ojedinělostí a sociálním písničkářstvím působí Otis Taylor na bluesové scéně jako bílý buvol: vzácný zázrak přírody uctívaný americkými indiány. Těm s kytaristou a zpěvákem Mato Nanji z kmene Nakota věnoval své třinácté album. „Přišel za mnou a povídá: můj svět je pryč. Jednoduchost a upřímnost těchto slov byla tak tíživá, že jsem hned věděl, o čem budu psát,“ vysvětluje Taylor svůj zájem o původní obyvatele Spojených států.
U zavalitého černošského „bluesmana svědomí“ v tom nehledejme překvapivý obrat: pradávnem se toulá odjakživa a rozčarování z hořkosti poznaného neskrývá. Rasismus, otrokářská éra, sociální nespravedlnost a násilí vůči bližním jsou pro něho trvale živá témata. A pokud o nich píše, lidé mu prý naslouchají: podle něho další důvod, proč natočit My World Is Gone a připomenout masakr u Sand Creek, kdy 29. listopadu 1864 americká armáda pozabíjela a posmrtně pro válečnou kořist znetvořila přes sedm set Čejenů, převážně dětí, žen a starců.
Taylor hlubokým hlasem ve skladbě Sand Creek Massacre Mourning spíš zlověstně deklamuje než zpívá a střídmost nepostrádá ani banjo. Nad vším se klene vznešeně truchlivý kornet Rona Milese (Bill Frisell), bubeník Larry Thompson virbluje ve stylu armádního pochodu před útokem a Mato Nanji vyjede s tvrdým kytarovým sólem, končícím v tichu varhan Briana Juana .
Taylor je bluesový písničkář definovaný propletencem Delty, old-time music, folku a rocku. Své formě říká „trance blues“, ale nemíní tím rytmus odevzdávající tělo za hranice smyslů, do transu uvádí posluchače syrovými výpověďmi a pronikavým rozkladem odvěkých pravd.
Nádhernou titulní skladbu My World Is Gone o nesplněných slibech, ponižujícím vyhnání z vlastní země a brutalitě páchané na indiánech nadnáší tklivé housle Anne Harris a melancholii podtrhuje společný zpěv s Nanjim, kdy si mezi sebou přehazují vybrnkávaná sóla na akustickou a elektrickou kytaru. V bluesrockové Lost My Horse vezme Taylor do ruky mandolínu a zpívá: „Můj táta byl uprchlý otrok, matka Navajo. Pil jsem hodně jako můj táta a propil svého koně. Asi se z toho zblázním.“
The Wind Comes In – s vynikající prací Nanjiho – se i přes banjo blíží zvuku Allman Brothers Bandu, přivedeném k dokonalému vrcholu v příběhu indiánského kluka, kterému dnes nezbývá než pozorovat bílého buvola pouze v televizi: Blue Rain in Africa s nevrle procítěným Taylorovým zpěvem se valí neúprosně jak rockový parní válec.
Při Gangster and Iztatoz Chauffer se nezbavíte pocitu těsné spřízněnosti s pouštním blues Ali Farka Toureho: kytarovou úsporností i rytmikou, kdy údery bicích evokují typický zvuk kalabaše. Girl Friend’s House boří Taylorovu pověst zachmuřence: minimalistickým duetem banja a trumpety i humorným textem o manželovi, co najde po příchodu domů manželku v posteli s jinou ženou a bez dlouhého otálení navrhne, že se k nim přidá. Huckleberry Blues spěchá úprkem na jednom akordu banja, nicméně Milesův kornet si tempo užívá a, po celou dobu doprovázený hammondkami, vypouští skvěle vygradované jazzové sólo.
Tip Harmonie albu náleží oprávněně.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
