Debutové autorské album českého bubeníka Otty Hejnice vyšlo u košického vydavatelství Hevhetia. Autor je natočil v triu se slovenským pianistou Ondrejem Krajňákem a s kontrabasistou Josefem Fečem, který se mezi domácí jazzovou elitu zařadil nejen díky počtu svých projektů. Otto Hejnic za ním o mnoho nezaostává. Vedle jazzu hraje folk, pop, rock, alternativu i latinu, skládá hudbu pro divadlo a vystavuje své fotografie. K jeho albu One jsme se dostali oklikou přes Ameriku a Bulharsko.
Otto, na vašem webu je uvedeno, že jste v roce 1997 získal stipendium ke studiu na Berklee School of Music v Bostonu. Pokud ale vím, nabídky jste nakonec nevyužil… Je to tak, stipendium totiž pokrývalo asi tři čtvrtiny výdajů, ale byla tam podmínka sehnat si další peníze, což bylo asi 300 000 korun. O to jsem se ani nepokoušel a do Bostonu jsem tedy neodjel. Do Ameriky jsem se dostal až později.
Ano, tím se dostáváme k tématu angažmá českých jazzmanů na zaoceánských lodích, kterému se podrobně věnoval článek v květnové Harmonii. Jak jste se k této zkušenosti dostal vy? Hrál jsem tehdy v kapele s klavíristou a zpěvákem Filipem Gondolánem, s kytaristou Adamem Tvrdým a s basistou Lukášem Kytnarem. A ten měl nápad, že naši muziku nabídne někam do světa. Zkoušel různé americké kluby a také lodě a z jedné z nich mu odpověděli. Pozvali nás jako taneční band na loď, na které se plavily čtyři tisíce lidí. Fascinující bylo nejen to, že jsme se vlastně tak náhle dostali do zámoří, ale měli jsme i nadstandardní finanční podmínky. Zaplatili nám letenky a každý den jsme hráli. Žádné kavárenské muzicírování, ale skutečné koncerty.
Jaký byl váš repertoár? Byla to především taneční hudba, hodně jsme vycházeli například ze Stevieho Wondera. Ale pro mne bylo důležité, že jsme se během deseti měsíců, co jsme na lodi strávili, seznámili s mnoha dalšími muzikanty. Na té lodi totiž působilo asi deset různých formací: jazzové trio, bigband, sólový kytarista, promenádní hráči apod. A protože mě bavil především jazz, pokukoval jsem po tamních jazzových triích a vytvářel jsem si kontakty. Později jsem se na moře vrátil už s vlastním triem: oslovil jsem znovu Adama Tvrdého a k sobě jsme si vždycky sehnali nějakého amerického hráče.
Nepochybuji, že to pro vás byla obrovská škola, intenzivní praxe, kterou jste mohl konfrontovat s tím, čemu jste se předtím naučil. Bicí jste vystudoval na konzervatoři, ale předtím jste do lidové školy umění chodil na klavír. To byla vaše volba? Na klavír jsem chodil už od první třídy, a to především díky mamince. Jako učitelka češtiny a hudební výchovy chtěla, abych na něco hrál. Navíc otec byl amatérský kytarista, takže hudba měla v naší rodině pevné místo. Moje začátky byly docela úsměvné. Vzpomínám si, jak jsem seděl ve třídě u klavíru, všichni ostatní se snažili a já jsem si kreslil prstem na desku nástroje a měl jsem z toho strašnou radost. Když mě učitelka vyzvala, abych šel něco zahrát, nevnímal jsem ji a byl jsem úplně mimo. Potom uběhlo několik let, během nichž jsem hrál klasický klavírní repertoár, účastnil se soutěží a podobně, až nastal pro mne důležitý okamžik. Chodil jsem tehdy do šesté nebo sedmé třídy, doma jsem poslouchal tátovy desky a vedle Franka Zappy nebo nahrávek Milese Davise mě zaujala skupina Deep Purple s energickými bubny. Ty údery mě hrozně bavily. A tak jsem požádal rodiče, aby mě přihlásili na bicí.
Konzervatoř byla potom jasná volba? Ten obrovský náboj, který jsem cítil u bicích, velmi brzy vyplnil veškerý můj čas. Díky svému učiteli jsem začal víc poznávat jazz a jazzrock, Zawinula a podobně. Chytlo mě to natolik, že jsem vážně přemýšlel, kam jít dál. A rozhodl jsem se tedy pro konzervatoř. Byl to pro mne velký cíl, na který jsem se soustředil, cvičil jsem, a nakonec mě na konzervatoř do Teplic opravdu přijali. Měl jsem z toho obrovskou radost, ale nezůstalo jen u konzervatoře. V průběhu studia jsem potkal spoustu úžasných muzikantů, z nichž někteří jezdili na jazzovou dílnu do Frýdlantu. Vydal jsem se tam taky a tam jsem potkal další lidi, kteří mě nasměrovali na profesora Veselého do Prahy. Díky přátelům z jazzové dílny jsem jej kontaktoval a podařilo se mi do jeho třídy na pražskou státní konzervatoř přestoupit.
Kdy jste začal psát vlastní skladby? Svou první skladbu pro klavír, flétnu a kytaru jsem zkomponoval už na konzervatoři. Když jsme probírali fugy a klasickou harmonii, hrozně mě to bavilo, rád jsem si dělal skici těchto klasických forem. Čekal jsem však na správný čas, kdy své skladby zveřejním. Chtěl jsem je původně realizovat už mnohem dřív v různých projektech, ale první autorské album s názvem One mi vyšlo až teď.
Album jste nahrál s pianistou Ondrejem Krajňákem a s kontrabasistou Josefem Fečem. Jak se toto trio zformovalo? V roce 2009 mě Ondrej Krajňák přizval na jeden koncert do bratislavského klubu Hlava 22. Hráli jsme ve složení Rado Tariška na saxofon, Štefan Bartuš na kontrabas, Ondrej a já. A protože jsem v téže době připravoval vlastní turné po Evropě a potřeboval jsem sestavit kapelu, oslovil jsem Ondreje a Štefana Bartuše. Hráli jsme především v Bulharsku, kde jsme měli obrovský úspěch, a to i s mými autorskými skladbami. V dalším roce jsme měli koncerty v pozměněné sestavě, ve které hrál už na basu Pepík Fečo. A v roce 2011 jsem přinesl rozpracované nápady a natočili jsme tuto desku.
Jde o jednorázový projekt, nebo chystáte další album? Jednorázový projekt to určitě není. Vnímám to jako pilotní záležitost, na které chci stavět a se kterou v tomto triu i dále počítáme. Máme připravené zajímavé koncerty a také materiál na další album. Chtěl bych ale oslovit nějakého zahraničního hosta, nejlépe hráče na dechový nástroj, který by toto trio doplnil.
Myslíte, že jako bubeník přemýšlíte při komponování jinak, než byste uvažoval například jako „čistý“ pianista? Asi ano. Ondrej Krajňák mi řekl, že mé skladby jsou hodně zajímavé, ale jsou takové „jiné“. Myslím, že to, že jsem bubeník, má na mé skládání určitě vliv. A také doufám, že se především mé pojetí harmonie bude časem ještě rozvíjet.
Ve které fázi u vás do komponování vstupuje rytmus? Když skládám, zní mi hodně hudby v hlavě. Chytám se různých témat a myšlenek, potom zapnu nahrávadlo, daný úsek si natočím a pak jej rozvíjím u klavíru. Někdy je to tak, že mě strašně chytne rytmus a do něj v duchu vymýšlím basovou linku a poté klavírní akordy. A jindy je to naopak a jako první vznikne hezká melodie.
Jazzové trio není vaším jediným projektem. S kým momentálně dále vystupujete? Žánrů, kterým se věnuji, je opravdu více: rock, soul, pop i folk. Mám například kapelu s černošským kytaristou a zpěvákem Danim Robinsonem, který spolupracoval s Madonnou, s Bobem Marleym nebo natáčel desky pro East 17. Říkáme si Dirty Seedz a hrajeme jeho vlastní skladby. Teď začínám spolupracovat s Idou Kelarovou, doprovázím zpěvačku Janu Lotu a působím také v Bharata B.andu multiinstrumentalisty Bharaty Rajnoška. Na conga hraju s kubánským zpěvákem Frankem Hernandezem a také v Bigbandu sv. Blažeje. A pak máme ještě takový lokální projekt, příbramskou folkovou kapelu Petr Otto a Ja s mým strejdou.
