Ondrej Krajňák, piano, Josef Fečo – kontrabas, Otto Hejnic – bicí, piano, kompozice. Nahráno: Studio Svárov 9/2011. Vydáno: 2012. TT: 49:48. 1 CD Hevhetia HV 0060-2-331.
Impuls zájmu o nahrávku tria původně vzbudila účast Ondreje Krajňáka a Josefa Feča : dvou hudebníků, kteří vynikli zejména ve skvělém provedení straight ahead jazzu vycházejícího ze zvládnutí tradice a propojení se současností. Musím přiznat, že jméno Otto Hejnice (1975) mi bylo známé jenom z doslechu a sumarizace jeho nekonvenční kariéry vzbudila zvědavost, očekávání, ale i rozpaky.
Je zřejmé, že jde o kvalifikovaného hudebníka, pedagoga, předváděče bicích pro prestižní firmy a u jmen skupin, se kterými hrál, jsou v závorce uvedeny ty nejrůznorodější a někdy vzájemně těžko kompatibilní žánry (rock, alternativa, fusion, pop folk, latino, Afrika a meditace, symfonické orchestry a mohli bychom pokračovat). Je známo, že jazz vrcholné úrovně vyžaduje plné soustředění a urputný zápal. Na místě je proto otázka: může být kvalifikovaný hudebník s tak extrémně různorodými zájmy jazzu dostatečně „zaprodaný“? Další nevšední jev: Hejnic po letech profesionálního působení poprvé vydává album výlučně se svými kompozicemi, není to částečně bubenický „mindrák“?
Při poslechu desky ale odpovědi jednoznačně dopadají v Hejnicův prospěch. Jeho skladby mají imaginaci a vyzrálý rukopis a především neopakovatelnou atmosféru; je v nich nádech originality a zvláštního rozpoznatelného rukopisu, i když je těžké rozkrýt hranici mezi kompozičním a interpretačním přínosem. Každopádně zmíněnou originalitou i neopakovatelnou vnitřní intenzitou vynikají především extrémně pomalé skladby využívající manýrismu, který by u hudebně méně potentních tvůrců mohl vést ke stereotypu. Tou zvláštní manýrou je extrémně zpomalený zadržovaný pohyb (Silver Rain , Long Time Ago ) s odmlkami a pauzami, jejichž přímo telepatické umístění a délka vzbuzují napětí a znásobují pocit neobvyklosti. Skladby by zasluhovaly i pozornost filmařů; vyvolávají obrazové asociace a zřejmě by mohly sloužit jako univerzální filmová hudba, která navozuje iluzi, že vznikla právě k dané obrazové sekvenci.
Nenahraditelným interpretem svých kompozic je samotný Hejnic. Právě tím, že je prost exhibicionismu, odhalil emociální potenciál svých skladeb. Bezvýhradně obdivujeme jeho nezvyklé dovednosti vedoucí k výstavbě kompozice, zejména jeho smysl pro nenápadnou gradaci a široké dynamické rozpětí. Zvláštní je Hejnicova schopnost hrát v pianissimu a téměř neslyšitelnou pulsaci si zhusta neuvědomujeme, jenom cítíme. Bubeník měl též velké štěstí, že se jeho kompozic ujal právě Ondrej Krajňák. Jiný pianista obdařený Krajňákovou technikou a zejména jeho harmonickou invencí by inklinoval k uplatnění svých dovedností; čili přetechnizování a harmonickému přehuštění.
Je známo, že nejsilnější Krajňákovou sférou je přetváření standardů a v rámci toho zejména jejich reharmonizace. V triu své jazzové srdce uplatnil ve standardní podobě, jakou od něho očekáváme, například ve zvláštní skladbě Sough ; kratičké téma maďarského (bartókovského) názvuku s bravurním postpetersonovským sólem tuto stránku markantně ilustruje. Taktéž Hejnic naznačil, že je kompetentní pianista (zahrál si sólovou závěrečnou baladu Preludium for Angela ), ale efekt Krajňákova provedení v podobné kompozici (Long Time Ago ) je výrazně silnější. Kontrabas Josefa Feča je dalším zážitkem sám o sobě. Jednak se zapojil jako rovnocenná součást permanentního hudebního trialogu (zvlášť působivý příklad plynulého proudu konverzace je Labyrinth ) a zároveň je v triu nejkonsekventnějším nositelem „jazzovosti“ – ať už prostřednictvím strhující pulsace, anebo improvizační invence.
Je možné, že k síle dojmu z nevšední hudby Hejnicova tria přispěl „moment překvapení“. Faktem zůstává, že k tomu, aby tato výpověď přešla do obecnějšího povědomí a aby se stala uznávanou etablovanou hodnotou, je potřeba systematického, dále se rozvíjejícího úsilí naznačeným směrem.
Body: 4 z 6
