O DVOU PLAVCÍCH S VÝSTRAHOU NA KONCI
Nevím, říká-li se něco o prvomájových snech, ale ten můj mi připadá podivuhodný. Spolu s režisérem jsem byl na střeše přenosového vozu u jakési velké vody. Možná, že to bylo moře, ale spíš majestátní a široká řeka. V té plavali dva plavci, jejichž úkolem bylo nazpívat nějaký snímek: šlo o to zpívat při plavání, tak aby zpěv zachycoval dýchání při jednotlivých tempech. Nahrávka byla hotová, chybělo jen závěrečné jednoslabičné zvolání v orchestrální dohře, přesně zasazené do riffu, který (stejně jako celý orchestrální doprovod) se nad vodou vznášel z playbacku. Nějak – to už nevím jak, ostatně sny nebývají zcela přesné v podobných detailech – jsem zjistil, že šlo o dvoučárkované g; jeho záznam jsem viděl jasně před sebou nad horní linkou notové osnovy. Až potud je ten sen sice dosti zmatený, ale skutečná mimořádnost začíná až v tom okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že dva zpívající plavci jsou Karel Gott a Václav Havel. Gott se o to dvoučárkované g pokoušel několikrát, ale nikdy to nebylo ono: možná to pro něho bylo trochu nízko pro ten nejskvělejší tenorový lesk, jaký by si závěr vyžadoval. A tak jsem poradil panu režisérovi, ať to zkusí s Václavem Havlem: měl jsem představu docela odlišného, spíše chraplavějšího rejstříku, který v sobě může nést stejné napětí jako tenorová výška, a uvědomoval jsem si, že v tomto případě by to g bylo spíš jednočárkované než dvoučárkované. Probudil jsem se dřív, než pan režisér mohl můj návrh vyzkoušet. Jiří Suchý říká v jednom ze svých textů, že sny se mu zásadně nezdají. Mně se naopak zdají velmi často a občas to bývají dosti propracované epické děje: snově neurčité v detailech, ale jednoznačně výrazné v příběhu i v celkové atmosféře. Zpravidla si je dosti přesně pamatuji hned ráno po procitnutí: to jsem schopen je vypravovat, aniž bych cokoliv dobájoval k jejich snové neurčitosti. V průběhu dne se všechno zamlžuje a postupem času mizí až k totálnímu zapomnění. V mém věku blížící se osmdesátky jsem si už zvykl, že vzpomínky na události poměrně nedávné vybledávají daleko rychleji než pevně zafixované vzpomínky na záležitosti dávnější. Možná, že by bylo přesnější mluvit o představách o těchto záležitostech: v průběhu času se totiž mohly nejen usazovat, ale také postupně proměňovat tak výrazně, že záznam v paměti, petrifikovaný neustálým znovuvyvoláváním, může být už značně vzdálen od tehdejší reality. Ale sny se chovají jinak než vzpomínky: mizí s daleko větší rychlostí už v průběhu jediného dne a nezůstane po nich nic, pokud je člověk nezaznamená co nejdříve po procitnutí. Na druhé straně však naši dosavadní životní zkušenost sublimují a přenášejí do jiné, abstraktnější, roviny, s větší dávkou fantazie, než jakou by si člověk dovolil ve svých běžných slovních, natož pak písemných, projevech. Takže jsem se 2. května léta Páně 2002 rozhodl, že se pokusím to, co v některých dnech po ránu z mé snové nadílky zbývá, zachytit dřív, než se všechno rozplyne a zmizí do nenávratna. Své předsevzetí jsem se zkoušel plnit a trvalo mi něco přes půl roku, než jsem zjistil, že jde o něco trochu jiného. Mé rozhodnutí zachycovat sny bylo vlastně jen kamufláží stavů, vyvolaných proměnami v mém každodenním životě. Za prvé už jsem po ránu většinou nemusil nikam odcházet a mohl se posadit k počítači, abych zaznamenal vzpomínky a dojmy zcela čerstvé. A za druhé už jsem nic jiného vlastně neměl na práci. Vzpomněl jsem si na historku ze sedmdesátých let: jazzového trumpetistu Laca Décziho prý na ulici kontrolovala hlídka SNB a podivovala se, že jako hudebník „na volné noze“ (jak zní titul televizního filmu s Déczim v hlavní roli) nemá v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. „Co vlastně děláte, soudruhu?“ zeptal se tehdy příslušník, a Laco na to odpověděl s nadhledem sobě vlastním: „Já už nemusím dělat nic – já už mám všecko hotový.“ Když jsem to slyšel poprvé, připadalo mi to pohotové a zábavné. To jsem ovšem neměl potuchy, že se jednou sám dostanu do situace člověka, který už má všechno hotový. A co víc: že mi v ní, kupodivu, bude něco chybět.
MUZICÍROVÁNÍ
Dnes v noci jsem se učil na tenorsaxofon. Byl to ovšem trochu zvláštní nástroj: neměl klapky, ale dírky, které se přikrývaly prsty jako na flétně, a já měl zřejmě obě ruce v pořádku, protože jsem prsty pravačky mohl bez problémů používat. Ale důležitá byla levačka: pět dírek ve spodní části nástroje při postupném zakrývání vydávalo tóny pentatoniky; tóny mezi nimi se ozývaly při zvláštním druhu přefukování, které mi ještě dělalo potíže. Pravačku jsem téměř nepoužíval – hmatala dosti vysoko na nástroji, který jsem měl zavěšený přes prsa nalevo dolů. Tam nahoře byla zřejmě další oktáva, ale já se zatím soustřeďoval na pentatonické, tedy jakoby skotské melodie v dolní oktávě. Dobrou radou mi občas vypomohl Jan Rychlík, můj velký učitel ze studentských let. Ve skutečnosti, pokud vím, na saxofon nehrál, ale v tomto snu mi vyprávěl, že si jednou zahrál na sopránku v jakési skladbě Benjamina Brittena, který s ním při tomto provedení hrál na klavír. Byl večer a já se saxofonem na prsou procházel smíchovskými vedlejšími ulicemi někde u vyústění železničního mostu. Chtěl jsem cvičit, ale nechtěl jsem obecenstvo, a velice nelibě jsem nesl dvou nebo tříčlenné skupinky, postávající na křižovatkách, vroubených smíchovskými činžáky. Chystal jsem se vyjít na lávku železničního mostu a po chuti si zacvičit na ní, ale cosi pochybovačného mi říkalo, že i tam mohou chodit lidé, kterým se mé začátečnické skotské muzicírování nemusí líbit. Hledám-li teď ráno styčné body s realitou, je tu zase moment panoramatického promítnutí. Jan Rychlík patřil k lidem, kteří pro mě nejvíc znamenali, není tedy nic překvapujícího, objeví-li se mi ve snu v jakékoliv souvislosti a v jakékoliv době. I pro skotské melodie bych našel vysvětlení. Na cestách po Krkonoších jsme se jednou ocitli na Špindlerovce v mlhavém počasí, kdy výhled do kraje k jihu, k Táboru, Kozákovu a Českému ráji, byl přikryt hustou duchnou solidních mlh. Právě v tom okamžiku dorazil na Špindlerovku také autobus s anglickými (nebo snad spíš skotskými) turisty. Vyhrnuli se na vyhlídkovou terasu, z níž nebylo pranic vidět. Spolu s nimi vystoupil i dudák ve skotské sukni. Se svými dudy se postavil na okraj svahu a začal vyhrávat skotskou klanovou hymnu The Campbells are coming, oho, oho. Byl to zážitek, který mi zůstal v mysli – takže není důvodu, proč bych na smíchovských večerních ulicích neměl zkoušet skotské motivy. I železniční most má své logické vysvětlení. K jazzovým legendám patří historka o tenorsaxofonistovi Sonnym Rollinsovi. Jednou – a to když stál na velmi úspěšném a slibném zlomu své dráhy – mu, lidově řečeno, ruplo v bedně, a odešel na více než rok k tomu, pro co má americká terminologie vžitý termín: to go woodshedding, doslova stáhnout se do kůlny. Znamená to odejít z veřejného života, přerušit jakákoliv vystupování, a někde v ústraní pracovat po celou dobu jen na své muzice, na tom, co člověk chce říct, a tedy vlastně na sobě. Když jsem o něčem takovém čítal v šedesátých nebo sedmdesátých letech, bylo mi vždycky záhadou, jak se někdo může takhle vzdálit far from the madding crowd, daleko od šílícího davu, jak zní název klasického anglického románu Thomase Hardyho, aniž by se musel starat o své nejzákladnější zabezpečení. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že v jistém druhu svobodné společnosti může člověk opravdu po jistou dobu vydělávat tak, aby si mohl zajistit dostatečně dlouhou dobu, v níž nemusí dělat nic. A že si ani nemusí dělat přílišné starosti, co bude dělat, až se bude chtít opět vrátit do pracovního kolotoče a najde-li své někdejší kontakty přerušené a zavřené. Stačí jeho přesvědčení, že v tak otevřené společnosti najde nové a další. Ale Sonny Rollins se tu objevuje z jiného a zcela konkrétního důvodu. Když se stáhl do své kůlny, chodíval se svým tenorsaxofonem cvičit na lávku po Williamsbourgském mostě v New Yorku. Tam prý dokázal hrát celé noci. Takže i pražský smíchovsko-vyšehradský železniční most má v mém snu své logické vysvětlení. Základní motiv je však asi trochu jiný. Přesto, že tu vystupoval Jan Rychlík a já vládl oběma rukama, sen měl velice přítomnou atmosféru. A k pokusu zvládnout tenorsaxofon mě zřejmě vedla otázka: co bych asi tak mohl dělat, když už nemám nic na práci a mám všechno hotový? I v bdělém stavu mě občas ovládne velice pošetilá myšlenka zkusit neposlušné prsty pravé ruky třeba velice nedokonalým způsobem rozhýbat na klaviatuře. Ve snu se mi často vracejí okamžiky, kdy hraju. Někdy zcela bez potíží a na úrovni úkolů, které jsou na mne kladeny. Jindy mě prostě posadí ke klavíru v nějakém orchestru, blíží se mé sólo a já si říkám, vždyť já tohle přece vůbec nedokážu. A zase jindy to jde s námahou: cítím se jako Boris Polevoj a s námahou nutím neposlušné prsty pravé ruky, aby udeřily stejnou silou aspoň na interval tercie: zvládnu-li tohle a budu-li pořád dál a pravidelně cvičit, mohl bych se snad vyrovnat i s nějakým akordem. Sen mívá i realistické kulisy: v doupěti vnuka Davida, který je dlouhodobě pryč, stojí jeho pianino. Nikomu bych tam nepřekážel – proč bych nezkusil, nedala-li by se pravá ruka aspoň trošku rozhýbat? Je to ovšem zhola nemožné, ale představa že bych prázdné chvíle svého pozdního podzimu mohl zase vyplnit nějakým aktivním muzicírováním, jako jsem to dělal v mládí, je neobyčejně svůdná. Takže nakonec může zřejmě ve snu vykouzlit i smíchovský železniční most s tenorsaxofonem. A obvyklé poučení: až budete mít všechno hotový, nebudete nikdy vědět, co z vašich neuskutečněných ambic se vám znovu nepřihlásí. Jak si s tím poradíte, bude už jen vaše věc.
