Michael Brecker dohrál 13. ledna své poslední sólo. Úmrtí slavného amerického saxofonisty, držitele jedenácti cen Grammy, se česká média takřka nevěnovala (stejně jako odchodu Alice Coltrane o den dříve) a nemělo by smysl suplovat jejich roli. Stejně tak by bylo asi zbytečné psát životopis natolik stylotvorného hráče v hudebním časopise. A tak přinášíme jen pár vzpomínek těch, kteří měli k Breckerovi blízko, či je alespoň osobně poznamenal.
David Liebman:
Tyhle řádky píšu několik hodin po Mikeově pohřbu, v pondělí 15. ledna. Jak si asi dokážete představit, bylo to hodně dojemné a smutné. Zanechal po sobě ženu, dvě dospívající děti, sestru a bratra Randyho, který dnes odehrál své nejlepší sólo, když tak pěkně mluvil o Mikeovi na obřadu. Tyhle kluky znám čtyřicet let. Jedna z Mikeových posledních nahrávek byla s Joe Lovanem a se mnou pro desku Saxophone Summit s jeho titulní skladbou, pojmenovanou trefně „Gathering of Spirits“. Také jeho poslední oficiální koncert byl s touhle kapelou v Birdlandu v březnu roku 2004; tehdy jsme si opravdu rozuměli.
Oba jsme si byli blízcí hlavně skrze náš obdiv a respekt k hudbě Johna Coltranea. Ale mnohem důležitější než hudba bylo poselství, které po sobě Trane zanechal – pokoru, humanitu a upřímnost sdělení.
Hudba je konec konců jen zvuk bez emocí či feelingu, dokud ji hudebník nezformuje tak, aby ji posluchači – pokud mají zájem – mohli snáze přijmout. Abyste pohnuli posluchačem, musíte do hudby vnést něco, co vězí kdesi uvnitř vás. Michael byl vnitřně bohatý člověk a prostřednictvím hudby umožnil lidem nahlédnout do své duše. Kromě inspirace, kterou tolika saxofonistům v tomto ohledu poskytl, pomohl mnoha lidem z drogové závislosti a umožnil jim znovu nalézt sebe sama. Ale i později, i když chtěl svou nemoc udržet v tichosti, sháněním dobrovolných dárců krve pomohl zachránit mnohé další. Říká se tomu nezištnost.
Jak Randy řekl ve svém proslovu, odchod Alice Coltrane během stejných dvaceti čtyř hodin je symbolický v několika ohledech, hlavně kvůli Mikeově spojitosti s Coltranem. Bylo to právě Traneovo pozdní období, na které jsme (myslím Michael, Steve Grossman, Bob Berg, Randy, já a další) navazovali a zpočátku zkoušeli napodobit.
Odchod těch dvou nás zastihl uprostřed setkání IAJE (organizace jazzových vyučujících – pozn. red. ) v New Yorku a způsobil tak nečekané stmelení této komunity. Poslední, koho jsem potkal, když jsem opouštěl hotel, byl Roy Haynes. Jak mi řekl, tato chvíle je přesně ten moment, kdy bychom se měli semknout a držet pospolu. Uděláme, co jen bude možné, pane Haynesi.
Chick Corea:
Michaelův odchod je pro mě velkou osobní ztrátou; stejně tak pro celý hudební svět. Jeho skvělá hudba i osobnost pro nás byla inspirující po mnoho let. Michaelova hudba překračovala veškeré hranice. Rozbíjel tyto mantinely mezi různými druhy hudby a také mezi mnoha rozličnými muzikanty. Rozdával své hudební nadšení všude kolem sebe; vždy s nejvyšší mírou kvality a integrity. Já a celá moje rodina posíláme upřímnou soustrast rodině Breckerových. A Michaelovi posíláme díky za vše, co pro nás v životě udělal.
Steve Khan:
Pro nás, kteří ho znali a měli štěstí patřit mezi jeho přátele, to byl den, jehož jsme se báli ze všeho nejvíce. A pak, 13. ledna 2007, jsem si uvědomil, že Michael Brecker už mezi námi není.
Ke konci ztratil svou sílu a odvahu bojovat s leukémií. Bylo by snadné si sednout a popsat, jak moc mě jeho hra a hudba poznamenala od dob, kdy jsem ho poprvé na začátku 70. let slyšel hrát (krátce poté, co jsem přišel do New Yorku), ale opisoval bych jen příběh mnoha lidí, které Michael rovněž ovlivnil. Jako saxofonista a muzikant to byl skutečný mistr. A jako všechny takové lidi, jeho velikost jej také zraňovala; byl neustále nespokojen sám se sebou. Nicméně, nikdy jsem neviděl nikoho ve svém oboru pracovat tak tvrdě, a výsledky téhle tvrdé dřiny pro nás byly vždy očividné.
Byl skvělý přítel i spoluhráč. I když si to skrze jeho vážný způsob hry málokdo uvědomuje, měl neuvěřitelný smysl pro humor. Byl tak vtipný! I když tyhle vtípky měly někdy i praktické důsledky. Nemusím zde líčit, kolik nocí jsem strávil na pódiu jako člen kapely Brecker Brothers. Jednou, během první písničky, jsem mrknul na pedály na podlaze, sešlápl jeden z nich, a najednou za sebou slyším nějaký příšerný zvuk. Sakra! Samozřejmě že před vystoupením se Mike vplížil na pódium a zpřeházel veškeré nastavení pedálů. Myslel jsem, že ho zastřelím! Pár měsíců poté mě tím inspiroval k tomu, abych šlapky označil pořádně fixem a zapamatoval si tak nastavení. Dělám to tak dodnes!
Michael byl taky dobrý amatérský karikaturista, něco na způsob Dona Martina v časopise MAD. Z dlouhé chvíle, která občas doprovází proces nahrávání, si Mike často sedl na pult a čmáral karikatury na jakýkoli kus papíru, který byl zrovna po ruce. Mnoho z nich bylo neskutečně zábavných. Vzpomínám na jeho kresbu, kterou dělal pro mou desku Tightrope, se mnou jako provazochodcem na napnutém laně. A takových kreseb bylo mnoho.
Mike byl taky skvělý střelec při basketbalu! V jistém období jeho návratu ke zdravému životnímu stylu v 80. letech jsme se občas setkávali na hřištích McBurney YMCA na Manhattanu a nastříleli spolu pár košů. Byl ve skvělé formě a měl dobrou techniku. Kdyby byl na hřišti trochu průraznější, mohl by z něj být docela dobrý basketbalista.
Nevím už proč, ale ještě před několika týdny jsme si s Michaelem vyměnili pár e-mailů, a tyhle „rozhovory“ byly vždy mimořádně poutavé a dobrosrdečné. Ptal se mě, jak se má můj syn Heath, a když jsem odepsal, nezapomněl citlivě a starostlivě reagovat. Vždy mě dokázal přesvědčit o hloubce našeho přátelství, které trvalo bezmála 35 let.
Jako asi každý z nás budu postrádat hlavně jeho hru, zručnost, jeho přátelství, inteligenci i smysl pro humor. Bůh tě opatruj a drž se!
Will Lee: Zdálo by se mi zbytečné psát e-mail o Mikeovi, kdyby nebyl tak velkou součástí mého života, jakou byl (spolu s bratrem Randym, Billy Cobhamem, Donem Grolnickem, Bobem Mannem, Barry Rogersem a Eddie Vernonem, kteří jsou známí pod jménem kapely Dreams) a nebyl tak zodpovědný za můj osobní úspěch. 
V roce 1971 mi bylo osmnáct, žil jsem v Miami a tihle kluci mě naštěstí pozvali na zkoušku do New Yorku (na kterou jsem byl, jako jejich velký fanoušek, dobře připraven). Protože jsem měl hluboko do kapsy, bydlel jsem s Mikem. Každou chvíli cvičil; byl tak oddán svému tenoru, že jsem domů trefil i po sluchu! A právě proto dnes mohu mluvit o Michaelu Breckerovi, držiteli jedenácti Grammy. Nejvíce napodobovaný hráč své generace. Jeden z nejpříjemnějších, nejskromnějších, nejinteligentnějších, trpělivých a zábavných týpků, které jsem kdy poznal. Hrál se všemi velkými hvězdami jazzu i popu, jeho pověst je nesrovnatelná, jeho diskografie ohromující.
Byl tak pověstný svým jemným vystupováním, že jsme mu přezdívali „ The Whisperer“, podle titulu známé skladby Dona Grolnicka. Mezi lety 1971 a 2005 jsme spolu nahráli hezkou řádku projektů, včetně Some Skunk Funk s WDR Big Bandem (jeho tamní sólo bylo letos nominováno na Grammy).
Díky za vše, co jsi pro mě udělal, Mikey.
Sdílím svou soustrast se Susan, Jessicou, Samem i Darrylem Pittem a všemi, kteří tak dlouho stáli při Michaelovi v době jeho boje se zákeřnou nemocí.
ALL THAT
Michael Brecker s myelodysplastickým syndromem bojoval poměrně dlouho a loni se také zdálo, že se jeho stav zlepšuje. Na scénu se vrátil triumfálně na koncertu s Herbie Hancockem v Carnegie Hall v červnu 2006, jeho první nahrávkou v této době bylo album The Nomad Diaries basisty Chrise Minh Dokyho. Posledním Breckerovým studiovým počinem je album, které dokončil dva týdny před smrtí pro label Heads Up. Deska dosud nemá název, ale měla by vyjít v červnu; přispěli na ni Pat Metheny, Herbie Hancock, Jack DeJohnette, Brad Mehldau nebo John Patitucci.
