Těžko uvěřit, že sto let staré dřevěné skříně plné mechanicky ovládaných nástrojů a hrajících na poutích či v hospodách oblíbené šlágry inspirovaly předního jazzového kytaristu Pata Methenyho k jeho nejnovějšímu projektu. Stejně jako ony vynálezy nese název Orchestrion. Je vyústěním několikaletých příprav a dlouhodobé spolupráce s řadou konstruktérů na moderní verzi spletitého zařízení umožňujícího z jednoho zdroje ovládat najednou více instrumentů. V rámci extenzivního evropského turné zavítal Metheny také do Mnichova (23. 2.), odkud vychází tato recenze.
Pomineme-li celkem tradiční triovou nahrávku Day Trip (2008), poslední album s kytaristovým jménem The Way Up vyšlo v roce 2005 a po kompoziční i zvukové stránce bylo možná nejambicióznější v celé diskografii. Jazzový svět tudíž s velkými nadějemi očekával, co přijde pak. A Metheny bezpochyby překvapil. Ano, i tentokrát poznáme autora po pár tónech. V tomto ohledu se změna nekoná. Zvuk obsahuje všechny složky, na které jsme v jeho případě zvyklí – kytary, minimalistické figury marimby a vibrafonu, hutné klavírní sazby a šustivé bicí – jen s tím rozdílem, že je na pódiu kompletně ovládá zcela sám pouze pomocí svého nástroje a husté sítě kabelů.
Potenciál celého zařízení, zabírajícího tolik místa, jako bohatě vybavená šestičlenná kapela, byl však využíván postupně. Koncert v mnichovském „Deutches Theater“ začal několika sólovými skladbami na různé akustické kytary včetně hybridu Pikasso se čtyřmi krky, a teprve pak zadní opona odhalila zbylou část Orchestrionu – dvoje vodní varhany, baskytaru, perkuse a rozloženou bicí soupravu, vše efektně nainstalované ve stojících rámech.
NEJEN VIZUÁLNĚ ATRAKTIVNÍ
Kytaristovým žlutým Gibsonem sice bylo možné ovládat veškeré přítomné nástroje, ovšem melodii či doprovod lze hrát najednou víceméně jeden, ať už je muzikant amatér nebo světová špička. Ve skladbách z aktuálního alba Orchestrion (Nonesuch, 2010) tedy běžela většina stop z playbacku a Metheny ovládal pokaždé jen ten nejdůležitější hlas. K danému nástroji se pokaždé i fyzicky přiblížil, takže divák mohl dění na scéně lépe pochopit. Všechny instrumenty byly navíc opatřeny LED diodami a ty aktivní blikaly do rytmu. Na vodních varhanách se právě využívané sklenice s vodou dokonce rozsvěcovaly celé. Performance díky tomu získávala na vizuální atraktivitě.
Ve druhém bloku koncertu vznikala každá kompozice nebo improvizace od nuly. Fungování všech mechanismů a prapodivných přístrojů tak bylo lépe objasněno. Za pomoci různých zařízení vrstvil Metheny jednu stopu na druhou a když se po deseti minutách celý kolos rozezvučel, bylo dílo dovršeno ďábelským sólem na oblíbený kytarový syntezátor.
Jindy byla pro ovládání Orchestrionu stěžejní dynamika. Na tichou kytarovou melodii reagoval například jen klavír a xylofon, plné a silně hrané akordy zapojovaly zase více bicích. Nápadité využití a rychlé střídání technik stačilo k vytvoření atraktivní desetiminutové „free“ plochy.
Díky pestré dramaturgii uběhl téměř tříhodinový koncert jako voda. V nových aranžmá zaznělo i pár starších skladeb: raná Unity Village z Bright Size Life , melancholická Antonia ze Secret Story , Stranger In Town z We Live Here , či Sueño con México z New Chautauqua , coby přídavek.
DOKONALÉ VYZNĚNÍ
Při návštěvě koncertů (a to nejen jazzových) mívá člověk pocit, že hudba je syrovější, než jak ji zná z desek. Metheny je v tomto ohledu výjimkou. Dokonalá práce s témbry a celkovým vyzněním byla vždy stěžejním faktorem veškeré jeho tvorby. S postupujícím technologickým vývojem si navíc může dovolit stále víc. No řekněte – jakého kytaristu jste naposledy viděli s odposlechovým systémem 5.1?
Schopnost tohoto umělce neustrnout v uměleckém vývoji je obdivuhodná. Stále z něj čiší nutkání hráčsky i skladatelsky překonávat sebe samotného a rovněž maximálně využít nejmodernější technologie. Také jeho pracovní nasazení je neuvěřitelné. Současné jarní tour trvá bez přestávky téměř čtyři měsíce a hned na něj navazuje letní s Pat Metheny Group, které zavítá i do Prahy (1. 7.).
(Viz též recenze alba v tomto čísle.)
